DMD č. 3. pro 3. 4. 2022. Téma: To za mých mladých let

Seděl, ani se nehnul, a stejně z něho lil pot. To byl ale jediný nedostatek. Tohle město bylo báječné, neuvěřitelně kypící životem. I přes spousty turistů si dokázalo uchovat svoji specifickou atmosféru.

Pivo s ledem mu nejprve přišlo divné, ale rychle pochopil, že v tomhle podnebí je to nezbytnost, jinak by ho musel exovat, aby nezteplalo, a za chvíli by byl namol. Takhle mohl pomalu labužnicky upíjet a pozorovat okolní hemžení. Před chvílí se přihnal krátký tropický liják, takže momentálně se hemžili i švábi, vyplavení z kanálů.

Asi stárnu… pomyslel si. Ani mě nenapadlo zajít do zdejších pověstných uliček lásky.

Máňa seděla, zrak zmatnělý smutkem jak pivo z trubek, které zažily očistu naposledy za komančů, oči orosené. „Tak si představ, že jsem včera měla kocovinu a to jsem se ani neožrala. Já, co dřív upadla do postele v 5 a v poledne už jsem si dávala dvanáctku!“.
Pepa smutně zakýval hlavou. „Nevím, co do toho dávají, to ta jejich únie. Za našich mladejch let, to jsem si dal pivní půlmaroton a teď jsem po pětce na odpis. Ale víš co, Máňo, když už víš, že tu kocovinu budeš mít, tak se aspoň postaráme, aby bylo z čeho. Dvakrát, pane vrchní!“

„Co si to dovolujete?“ prská Pennelope Hurding. „Já tu krajku prostě chci! A taky kanýry!“
„Madam,“ švadlena se snaží kulaťoučkou dámu uklidnit, „je válka! Naši vojáci potřebují uniformy, látkami se musí šetřit!“
„Já nechci šetřit!“
„Pennelopo,“ přiskočí majitelka salónu, „při vaší skvělé figuře úsporu patnácti procent látky na šatech vůbec nepoznáte! Navíc volány už dávno nejsou chic! Nutno jít s dobou! Amy Boward si dokonce nechala ušít dámské kalhoty! Velmi jí slušely!"
Pennelope se zhroutí do křesla. Kam ten svět spěje? Za jejího mládí…
Ale… Stará Bowardka a kalhoty?
Svraští obočí.
„Kalhoty? Ukažte mi střih! A látku! Chci aspoň dvoje!“

Jindřich byl nenaložený už od rána. Všechno ho bolelo, takže bylo jen otázkou času, kdy to někdo schytá.
Schytala to jeho vnučka Kačka, kterou při zdravotní procházce přistihl u Merkurovy kašny s klukem.
Jindřich mládence zahnal, než stihl Kačce vzít dvorně vědro, a Kateřině nezbylo než se s ním vláčet. Navíc se za ní vlekl Jindřich, který cestou domů bručel: „Za mých mladých let jsme se necukrovali všem na očích. A neměli jsme kašny na každém rohu. My si vodu museli oddřít. A taky jsme posupně nefuněli, když nás prarodiče napomenuli.“
„A taky jste upalovali čarodějnice,“ připomněla mu vnučka rázně.

Čtvrtek ráno, hustá kožená bunda, vlasy vlající ve větru jak vlajky dávno neexistujících států, kolem krku náhrdelník ze zubů šavlozubýho tygra, v uchu kost obří prehistorický velryby. Řítí se stepí za zvuku Hard Day’s Night a řve spolu s Johnem Lennonem na plný koule. Její oř, totiž pardon, triceratops, zadupává v trysku do země první pokusy stvořit savce a rozstřikuje tuny bahna do okruhu pěti kilometrů. Cestou do školy skolí mamuta, takže dobrý, v jídelně dneska maj co vařit.

Takhle nějak sis to představovala, ségra? Když ses jako tříletá zeptala "Mami, a když jsi byla malá, to už žili psi?"

Stařík osloví v parku partu znuděnců:
"To za mých mladých let jsme si užívali jinak. Jeli jsme do Paříže, najedli a napili se do sytosti, a když došlo na placení, zbili jsme číšníka. Potom jsme se dorůžova vyspali a když došlo na placení, zbili jsme recepčního."
Za měsíc najde stařík partu zbitou.
„Co se stalo?“
"No, jeli jsme do Paříže, najedli se, zbili číšníka. Pak nás zmlátila ochranka. Potom jsme se vyspali v hotelu, zbili recepčního. Pak nás zmlátila security."
"A s kým jste tam jeli?" ptá se stařík.
"No s Čedokem."
"Aha, tak to já tam byl s Wehrmachtem!"

Hansov sused na záhrade očividne staval nejakú hranicu. Riadne vysokú. Dokonca na to musel vziať rebrík.
„Oslavujete niečo?“ opýtal sa Hans suseda.
„Veruže áno. Dúfam, že sa s tým dostanem do novín,“ odpovedal sused. „Dnes už to nie je tak jednoduché, ako za mojich mladých liet. Dnes preto treba niečo urobiť. Nemáte náhodou kanister benzínu?“
Hans mal náhodou kanistry benzínu dva. Susedovi stačil jeden. Vyšplhal na hranicu a začal ju polievať. Potom polial aj seba a všetko zapálil.
Hans to so zaujatím sledoval . Tak takto sa chce dostať do novín. Hans sa rozhodol, že mu pomôže. Začal sa polievať tiež.

Když se starý rybník obleče do tmy a v koruně dubu sova zahouká svoje: "Bojte se mě, bojte se!", většina ledňáčků poklidně spí ve svých hnízdních norách. Jen Ledňáček občas nespí, někdy bolestí, jindy z přebytku neklidných myšlenek. Právě v těch chvílích šplhá za sovou.
Zprvu se čepýřila: "To jsou mi způsoby, to když já byla ptáče, nikdo mi v čase spánku nedovoloval toulat se." Ledňáček však zazpíval o tom, jak ještě nebyl na světě, když ona byla malým kuřetem. Sova se zastyděla. Vždyť dub, na kterém houká, tu byl dávno před ní a ještě dlouho po ní tu zůstane.

Těla byla všude. Mezi trsy trávy vyrážely kostnaté pařáty následované dlouhými kostmi s kusy shnilého masa prožraného červy. Vyschlé hlasivky šeptaly a kvílely, šlachy vrzaly a praskaly.
Kam až oko dohlédlo, dávno mrtví válečníci se hrabali z hrobů.
Tak tohle se krutě nepovedlo.
“Parádní průser, brácha,” poznamenal Thor a cvičně se rozmachoval kladivem. “Za mých mladých let se oživovací kouzla zkoušely jenom na veverkách.”
“Jsi mladší než já,” odpověděl jsem a vytasil dýku. Zetlelá armáda už byla téměř u nás. Smrad hniloby zvedal žaludek.
“Tak pomůžeš mi nebo ne?”
Thor se zašklebil způsobem, který se mi vůbec nelíbil.
“S radostí.”

"To za mých mladých let jsme jezdili každé léto stanovat k rybníku." Vyprávěl děda.
"Jezdili jsme tehdy celé dny na kole, nebo jsme si hráli na indiány. Každý z nás měl čelenku s peřím, luk a šípy, které jsme sami vyráběli." Uznale jsem kýval hlavou, protože já nevěděl jak vyrobit luk, ani jak z něj střílet.
"A když jsme měli hlad, rozdělali jsme oheň a opékali na něm chleba. Dokázali jsme tam sedět dlouhé hodiny a vyprávět si nejrůznější historky. Když už z ohně zbyl jenom horký popel, zahrabali jsme do něj brambory a nechali je tam až do rána."