Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Drabble může obsahovat spoilery na hru, což by vám mohlo znepříjemnit zážitek ze hry, pokud se na ni chystáte.
Byla vlahá letní noc, měsíc byl téměř v úplňku a tak i v chudé čtvrti Castro District bylo vidět. Z otevřených barů sem tam uniklo několik jazzových tónů. Ulicemi se potácely trosky zmožené životem, alkoholem a drogami.
Andrew a Nicky se pomalu ubírali k domovu. Vychutnávali si vzájemnou blízkost a cítili se nadneseni nad všemi světskými problémy. Beze studu se vedli všem na očích za ruce.
„To za nás nešlo," zamumlal si pro sebe muž kolem padesátky, který je snad s trochou závisti pozoroval.
Andrew si pomyslel, že dnes to taky nejde, ale Nickymu je zkrátka jedno, co se smí.
Abraham Simpson je studnicí neuvěřitelných a dost za vlasy přitažených historek. A jeho rodina na ně začíná být alergická.
„Barte, co se děje?“
„Lízo, uhni, u dveří je děda a bude nám chtít zase vyprávět ty svý nudný historky.“
Prostřední dcera se zatvářila pohoršeně a v mžiku si našla vlastní úkryt.
„Homere, děti, je tu dědeček. Pojďte ho přivítat!“
„Marge, teď nemůžu, je Superbowl!“
Marge vytáhla Barta ze skříně, Lízu načapala pod postelí a ukořistila televizní ovladač. Obrazovka zhasla.
„Homere, je to tvůj otec, chovej se slušně.“
Děda Simpson usedl na gauč. „To za mých mladých let jsme věděli, co je slušnost. A když jsme zapomněli, matka vzala větev… a honila nás po předměstí a nikdo se neodvážil... chrr.“
A stejně mám nejradši to vyprávění o Pekelných rybách ;-)
Podfandom Já a kloni, 20 ABY (20 let po bitvě o Yavin, tzn. 20 po Epizodě IV.)
„Ne, že bych to nechápal nebo nezvládal, ale připadá mi to tak...,“ kluk, věkem dvanáct, máchl rukou. Ležel na zádech v trávě, v puse stéblo. Nedaleko od něj seděla v pohodlném křesle paní a pletla.
„Některý věci mi přijdou úplně na hlavu, babi.“
Paní pletla a pak na něj vrhla pohled.
„Já vím! Nemám si stěžovat, mám to jednoduchý. Když si ty byla mladá, všechno bylo horší. Složitější, přísnější a tak že? Když si byla padawan.“
Gwen odložila pletení.
„Babi?“
„Když já jsem byla mladá...“
„Dělala sis, co chtěla,“ přetrhl jí myšlenku duch Mistra Kenobiho, “a přiváděla mě k šílenství.“
"Vzpomínáte si jaké to bylo dříve?" pravil smutně muž s pohledem upřeným na hladinu vína, kterým kroužil ve sklence a sledoval, jak se na hladině odráží světlo svící.
"Vzhledem k našemu věku je dříve velmi široký pojem," odvětil jeho společník u stolu.
"Jak jsme hořekovali nad leností císaře Rudolfa. Nad jeho neschopností, nezájmem říši i Evropu. Vzpomínáte pane z Budova?"
"Ach ano, jistě pane Thurn." odvětil Budovec.
"Nu, tak to zítra připomeneme ostatním pánům, až se sejdeme u pana Smiřického a musíme jim vysvětlit, že s Habsburkem se zkrátka lépe mít nebudeme." zahřměl pan Thurn a udeřil pěstí do stolu.
V dubnu 1940 koupil dědeček statek v Podkrkonoší. Zemřel několik měsíců před narozením svého vnuka, současného farmáře. A tak mu nemohl vyprávět, jak to bylo za jeho mladých let.
Dochovala se stará smlouva trhová (kupní). Psaná německy i česky, byla válka.
"...prodávající odevzdává vše, co ve staveních hřebem jest přibito, hlínou nebo vápnem přimazáno..."
"...za obapolně ujednanou cenu trhovou v sumě jednostopět tisíc Korun..."
"...s tím obmezením, že nebude výměnkářům dodávati vymíněné palivové dříví a roští, obojí s dovozem, kteroužto povinnost bude i nadále míti prodávající strana..."
"...obě strany prohlašují, že na tomto právním jednání nemají žádné účasti Židé..."
Když se v Doupěti poprvé objevil chlapec, který nebyl zrzavý a nebyl ani kamarádem žádného z bratrů, tetička Muriel v neblahé předtuše rozčileně pomlaskávala a vysílala jeho směrem nevraživé pohledy. Třebaže jí byl představen jako Blaise Zabini – bývalý spolužák a moc milý kluk, ona dobře věděla, že důvod, proč ho Ginny pozvala na léto, tkví někde docela jinde než v tom, že je milý.
„Za mých mladých let by takového hejska hnali koštětem! Podívej na ty kalhoty!“
„Myslíš na ten naditý poklopec?“ zachichotala se Trudy.
„Tak tohle si nechci ani představovat!“
„Tak si nic nepředstavuj. Beztak o tom víš kulový.“
Když 24. května léta Páně 1618 dojel uřícený posel na Stříbrnou skálu, stal se svědkem druhého zázraku ve dvou dnech. Prvý, zázračné přežití královských místodržících, absolvoval v Praze. Zde viděl, jak kapitán Stein vyskočil z postele a za svolávání kleteb na protestanské stavy, kacíře a zbytek světa se pokusil nasednout na koně. Tomu bránila jeho rodina a Stein podlehl.
"To je neslýchané!" třískl kapitán pohárem do stolu, "útok na místodržící! Svět se řítí do zkázy! To za mých mladých let..."
"Jsem se třásla, že vás už neuvidím," podotkla Magdalena Steinová.
"Ale vždy jsem se vrátil."
"Ano."
Stein se smutně pousmál.
Je to krásné sídliště. Mezi paneláky je spousta zeleného prostoru, a není tu ani žádná šeď, všechny domy natřené krásnými barvami - radost poledět.
Ovšem, za mých mladých let, více se tu proháněla děcka, v každém zeleném úseku bylo nějaké pískoviště a několik prolézaček se skluzavkou. Dokonce byly i konstrukce kde si mohli spolu hrát jak ti menší, tak ti v náctiletém věku a výš.
A to už tu není. Konstrukce zrušené a odvezené, starší sourozenci již neberou ty mladší ven, pískoviště jsou zarostlá a jen pár hřišť usposobených pro ty nejmenší.
A já bych tak ráda lezla na "Duhu" - prolézačka ve tvaru oblouku, se dvěma úseky kde na jednom byly menší a na druhém větší mezery mezi žbrdlinami, lezly jsme na ní s mojí o 14 let starší sestrou. A pak něco čemu jsem říkala "Mašinka" - kovová konstrukce jejíž příčky tvořily vzhled jako když stavíte mašinku z kostek - tam byly "rozumovací" srazy kde se setkávala děcka až do věku 11 let, a že to tehdy byli velcí a zkušení :) tam se nás vešlo, a různě jsme tam posedávali či vyseli hlavou dolů nebo hráli na (lezací) honěnou.
Dnes už nevidím na hřištích děti bez rodičů, vytratily se prolézačky kam mohli i ti starší, a tak už tam nikdo moc nechodí kromě toho když na ně vezmou rodiče své dítko.
Pekingské nebe je šedé, tak jiné proti nebi jeho mládí. Všechno je tu jiné. Všichni jsou tu jiní.
I on býval zapálený – pro vědu, pro poznání. Tihle tady taky hoří, ale jejich plamen nezáří, jejich plamen zapaluje. Ničí.
On přistupoval ke svým učitelům pokorně, s uctivou bázní. Tihle tady se taky bojí, ale úctu, tu ztratili už dávno, když všechno staré převrátili naruby.
On – učitel - musí klečet, protože je hadí a buvolí duše. Oni – studenti – stojí, protože jsou Rudé gardy, očišťující zemi od reakcionářské akademické elity.
Všechno je vzhůru nohama, tak jako jméno napsané na železné ceduli.
Jeho jméno.
Přeškrtnuté.
Buvolí a hadí duše, původně buddhistický termín, se během Kulturní revoluce používal jako souhrnný výraz pro všechny nepřátele revoluce. Učitelé, hlavně "reakční akademici" byli velmi často ponižováni (a mučeni a zabíjeni) svými studenty. Při "nápravných shromážděních" museli klečet s šaškovskými vysokými klobouky na hlavách a s dřevěnými plaketami pověšenými na krku se vyznávali z reakčních myšlenek a nesprávných teorií, což byla třeba i teorie relativity.
„Co to děláte?" ozval se z kouta nějaký hlas, a zpo¬za jednoho křesla vylezl Neville; v ruce pevně svíral svého žabáka Trevora, který jako by v tu chvíli zno¬vu zkoušel dostat se na svobodu.
„Nic, Neville, vůbec nic," ujistil ho Harry a spěšně schoval plášť za zády.
Neville si zkoumavě prohlížel jejich provinilé obli¬čeje.
„Vy už zas jdete ven," řekl.
„Ne, ne," popřela Hermiona. „Nejdeme nikam. A proč ty ještě nejsi v posteli, Neville?"
Harry se podíval na stojací hodiny u dveří. Nemohli už ztrácet čas; Snape v tu chvíli už možná hrál Chloupkovi, aby ho uspal.
„Nesmíte jít ven," namítl Neville, „nebo vás zase chytnou, a Nebelvír na tom bude ještě hůř."
„Ty nechápeš," řekl Harry, „jak je to důležité." Neville si však očividně dodával odvahu, aby udě¬lal něco zoufalého.
„Já vám to nedovolím," řekl a spěšně se postavil před tajný vchod v podobizně, „i kdybych - i kdybych se s vámi měl poprat!"
„Neville!" vybuchl Ron. „Jdi od toho vchodu a ne¬chovej se jako hlupák -"
„Neříkej mi hlupák!" ohradil se Neville. „Myslím, že už byste žádná pravidla školního řádu porušovat ne¬měli! A byli jste to vy, kdo mi řekl, že se mám každé¬mu postavit!"
„To ano, ale ne nám," řekl Ron podrážděně. „Ne¬ville, ty vůbec nevíš, co děláš."
Pokročil k němu a Neville upustil žabáka Trevora, který jedním skokem zmizel do tmy.
„Tak pojď a zkus mě uhodit!" řekl Neville a zdvihl pěsti. „Čekám na tebe!"
Harry se obrátil k Hermioně. ,.Udělej něco," vyzval ji zoufale. Hermiona pokročila vpřed.
„Neville," řekla. „Mrzí mě to, opravdu mě to mrzí." A zdvihla hůlku.
„Petrificus Totalus!"vykřikla a namířila jí na Nevilla.
Tomu rázem sklesly paže k bokům a nohy se mu srazily k sobě. Celé tělo mu ztopornělo; okamžik se ještě potácel a potom padl na tvář, ztuhlý jako kus dřeva.
Hermiona se k němu vrhla a převrátila ho. Neville měl pevně sevřená ústa, takže nebyl s to pronést ani slovo. Dokázal hýbat jen očima a s hrůzou je pozoroval.
„Co jsi mu to udělala?" zeptal se Harry šeptem. „Říká se tomu Úplné spoutání," vysvětlila Hermiona nešťastně. „Neville, mě to opravdu moc mrzí."
Harry Potter a kámen mudrců, čtrnáctá kap.
Sotva se Zlaté Trio protáhlo tajným otvorem, doskákal jsem k Nevillovi, ztuhlému Hermioniným kouzlem. Kéž bych mu mohl dát najevo, jak si cením odvahy, s kterou se postavil Potterovi a spol. Jak se dokázal povznést nad nedostatek sebedůvěry. Vždyť v něj nikdo, včetně něho samého, nevěřil. Kdo by však o sobě nepochyboval pod tíhou nároků Longbottomovy rodiny, ve stínu tragédie rodičů? To by vysálo kuráž z každého.
Jaký to byl rozdíl proti mému mládí, plnému svobody a radosti, kdy se každý snažil splnit, co mi na očích vidí.
Jediné, co jsem teď mohl udělat, hlasitým kuňkáním přivolat pomoc.
„KUŇK!“ „KUŇK!“
