Historie

To ráno přineslo nejhorší kocovinu všech dob. Historické vystřízlivění.
V ulicích tanky. Okna se třesou.
Táta loví na tranzistoráku. Jsme s vámi, buďte s námi!
Máma už dobrečela. Teď nadává. Natálka neví, jestli se víc bojí tanků nebo máminých zasraných rusáckých kurev.
Máma naplní starou kompotovku bílou barvou od malování a vrazí jí Natálce do ruky.
"Kde máš kolo?"
"Ve sklepě..."
"Utíkej pro něj. Počkej před vratama." Z šuplete vyloví starou malířskou štětku. Obě vyrážejí - Natálka na kole, máma běží vedle. Na nároží máma zvedne Natálku k ceduli s názvem ulice.
"Pěkně to zamázni, holka, máme dnes ještě hodně práce!"

James Strobridge nešel pro ostré slovo daleko. Dokonce se říkalo, že motivuje zaměstnance k práci násadou od krumpáče. Grenville Dodge byl obvykle chladnokrevně klidný. Teď by ale silný klacek v ruce uvítal. Pravděpodobně by ho přerazil o mašinfíru, který si postavil hlavu, že Devil's Gate Bridge neunese jeho vymazlenou lokomotivku. Nebo předtím o nezaplacené dělníky, co zablokovali trať.
Naštěstí i Central Pacific měli na slavnostní ceremonii v Promontory zpoždění. Jupiter potřeboval opravit a vypulírovat, aby na fotografii vypadal skvěle.
Dodgeovi bylo úplně jedno, jak vypadá. Toužil být kdekoliv jinde. Klidně by v Garment District vybíral s manželkou potahy na křesla.

Už když viděl, jak ji stavějí, usmyslel si, že se na ni bude plavit. Přihlásil se na místo námořníka. Neúspěšně. Pak zkusil všechno možné, stewarda, kuchaře, topiče, uklízeče... nic. Nakonec se rozhodl, že se na ni dostane alespoň jako cestující. Měl necelý rok času, dřel jako mezek, a na lodní lístek si nakonec našetřil. Ovšem jaksi... pouze na manipulační.

Když se v Southamptonu nalodil, byl to nejšťastnější den jeho života. Celou krátkou plavbu strávil touláním po palubách a obdivným zíráním. Byl to splněný sen.

Když musel v Cherbourgu vystoupit a vrátit se zpátky na obyčejné lodi, málem mu puklo srdce.

Maminka občas naoko hubovala, že dětem tím neobvykle širokým vzděláním ubližují. Zpravidla těsně předtím, než rozšířila malou domácí knihovničku o nový svazek.
Tatínek si chválil, že může směle rozšiřovat obchod téměř do všech světových stran, že se to v další generaci neztratí.

Izarnovu maminku znala Biatris letmo odmala. Domýšlela si, že se pravděpodobně přivdala od Rhôny, po letech měla jen vzpomínku přízvuku.
Ještě než se stala její snachou, získala její klidnou důvěru a dveře otevřené ke skromné sbírce spisů. Oči rozšířené překvapením a touhou znát víc. Dřív, než ji Izarn požádal o ruku, žádala ona Clemençu, aby ji učila romanch.

Kdysi dávno, když Sahara byla ještě vlídnou savanou a severní Afrika se zelenala, přicházel jeden národ za druhým. Egypťané. Féničané. Řekové. Římané. Vandalové. Osmani. Francouzi...
Motivaci měli všichni stejnou. Rychle a snadno zbohatnout.
Nakonec ale nezůstal nikdo.
Poušť, horký vítr a písek vyhnaly všechny, kteří tam nepatřili. Zůstali jenom ti, kteří dokázali přežít.
Vytrvalá rostlina s ostrými listy, plevel, co roste v každém stínu, pomáhá berberům už tisíce let. Její šťávy léčí, prášek z oddenků zažene horkost. Z tenkých vláken jsou pružné a pevné tětivy. Ze spletených pak lana a rybářské sítě.
Nezahubí ji prakticky nic.
Stejně jako houževnaté berbery.

Když jela před pár lety s tatínkem na sever poprvé, velkou část cesty prospala.
Podruhé už nedovolila očím spočinout. Z velkého města si však pamatovala jen cihly, ruch trhu a tíseň, když mohutná řeka přes noc změnila barvu a nesla s sebou stromy a kusy mostů kdo ví odkud.
Tentokrát chtěla o řekách podél cesty vědět všechno. Čirý tyrkys Hersu nechali prvý den za sebou a setkali se znovu, až když spojil síly s temnou Arièjou. Ta po dalších dvou dnech odevzdala svoje vody Garoně. Tatínek vyprávěl o Aranu. Prý i tam v horách je tahle řeka šedá a tichá.

Grachty jsou zamrzlé, řetězy můstků obrostly ledem a znehybněly. Vdova Jansenová se zařadí do fronty na talíř řídké polívky a trochu lidskýho kontaktu.

"Včera jsem děckám uvařila pár tulipánových cibulek," vykládá zrovna mladá Bakkerová. "Byly tak hladový, že ani nekňouraly, jak jsou hořké."

"Hrůza, čeho jsme se dočkaly," přikyvují sousedky.

"Ale Lotty nevypadá, že by strádala," ukáže vdova Jansenová kysele na děvčátko, které se tiskne mámě k sukni. "Už ani nejni tak bleďoučká jak dřív."

"Vypadá to, že se nám Lotty uzdravuje," pohladí matka holčičku po hlavě. "Ale je to záhada. Ostatní děcka jsou jak mátohy, a Lotty dokonce přibrala."

Před nastoupenými katolickými veličenstvy a vznešenou infantou Marií si připadal ještě menší než ve skutečnosti. Navlékli ho do těžkého růžového brokátu, protože byl toho času ve Španělsku v módě, napudrované vlasy ho svědily a navíc se po něm vyžadoval tanec. Po něm... kulhavém nedochůdčeti z ostrovů.
Infanta byla nádherná a on měl jediný úkol. Nakrucovat se, tokat, vábit... a zalíbit se jí. Kroky toho směšného tanečku trénoval poslední měsíce denně. Stejně já maličko přišlápl sukni.
"A teď mi zazpívejte," usmála se Marie.
Nebohý koktavý princ z Walesu dostal do ruky loutnu.
Tohle tokání nemělo dobrý konec.
Infanta se smíchem odešla.

Nizozemsko je známé jako země tulipánů. Cibule těchto květin však způsobily v zemi jedno z největších ponaučení v ekonomické historii. V sedmnáctém století se začaly křížit jednotlivé barevné kombinace tulipánů. Začaly být populární, ale nabídka byla silně omezená a cena začala prudce stoupat. Cibule koupené za pouhý jeden gulden se za pár let prodaly za tisíc. Vznikl zákon na ochranu tulipánů a celá infrastruktura – dražby, notáři, burzy, sklady a cenné papíry. Kvůli investicím do tulipánů se prodávaly nemovitosti a podniky. Tržní bublina praskla v roce 1637. Tulipánový trh se zhroutil a jediné, co šlo s cibulemi udělat, bylo je zasadit.

"Teď ne, slečno, krájím cibuli," ozvalo se Biatris na pozdrav zpod šátku, kterým si Margo chránila obličej.
"Nech mě pomoci. Víš přece, že nemám slzy," zasmála se než stanula kuchařce po boku, "tak se to přece na prádle povídá, ne?"
"Vy si to snad užíváte," mrzela se starší dívka.
"Nějaká moje část zajisté. Jiná, než která chodí zpívat do kostela. A ještě jiná, než která chodí hledat zjara k řece křivatec."
"Pak nemají klevetit. Copak z toho nemáte strach?"
"Je to jen plácání hadrem, Margo. Sama víš, že plakat umím."
Kuchařka si povzdechla.
"Jen si pro to vybíráte neobvyklé důvody."