Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
"Kdybys ji, Bille, viděl!" oslovil pivem ovíněný básník už poněkolikáté svého přítele na dvoře hospody. "Ty její vlasy! Jako zlato. Její oči! Jako slunce! Její rty! Rudé jako korál! Umíš si to představit?"
"Umím," odpověděl Bill nezaujatě a prohlížel si muže i ženy bavící se kolem.
"A ty její prsa! Určitě budou jako sníh." Básníkův hlas se opilecky rozpil, stejně jako představa zlato-rudo-bílé bytosti v mysli druhého muže.
"Náhodou," namítl Bill a ukázal bradou na tmavou dámu procházející kolem, "tahle je taky pěkná."
"Pche! Na tu mojí nemá! Vždyť má vlasy jako dráty!"
Arcivévodkyně mírně nakrčila nos. Na první pohled byla její neteř krásná a svěží, ale pořád působila tak nějak... venkovsky. Možná to bylo těmi přehnaně rudými líčky, snad tím dětinským účesem a určitě těmi kostkovanými šaty. Poručila, aby neteř znovu nazdobili. Vlasy tak, aby byly vhodné pro tíhu koruny, tvář vybělit a změnit linii šatů. To celé se opakovalo šestkrát, než byla Žofie spokojená. Zatleskala, vyhnala celou tu zkrášlující armádu pryč z komnat a ještě jednou si neteř prohlédla.
"Nyní přejdeme k tvému portrétu, Alžběto."
"Sisi," odsekla dívka.
Žofie vzdychla. Jaká škoda, že povaha nedá se změnit tak snadno jako vzhled.
Juan García těžko dýchal. On i jemu podobní následovali Pizzara se slepou poslušností, ale po pár týdnech se mezi pot a rozkazy poprvé prohlodal červíček pochybností. Vláčeli se zemí, kde bylo všechno podivně cizí. Stromy byly vyšší. Vzduch těžší. Vůně silnější. Otřel si čelo a na chvíli spočinul pod květy korálovníků. I ty byly jiné, červené kalichy rostly obrácené k zemi. Pak mu cosi zabzučelo u hlavy. Ohnal se, aby se zbavil obtížného hmyzu, ale v tu ránu jej spatřil. Ptáček, co by se vešel do dlaně, třepotal kolem květů a pil z jednoho po druhém. Juan García oněměl úžasem.
Korálovník je krásný ozdobný strom. Zatímco asijský druh má kalichové květy otočené vzhůru a kvete v období sucha, čímž udržuje naživu různé druhy ptáků, ten jihoamerický roste ve vlhké zemi a květy v těžkých hroznech rostou směrem k zemi. Hlavními opylovači jsou kolibříci. Přiznám se, že jsem do dneška netušila, že korálovník (El Ceibo nebo též Crying Baby) existuje, ale zalíbila se mi představa, jak některý z konkvistadorského vojska poprvé spatří ten zázrak a možná začne přemýšlet o tom, že ten Boží řád, v jehož jménu jedná, je jiný, než se zdá. (A ani se neptejte, kolik jsem toho o korálovnících přečetla.)
"Nebyly by tam drozdí mozečky?" otázal se otroka Cicero.
"Ne, pane, lituji. Byly hned pryč."
Cicero nespokojeně zabručel.
"Neříkej mi," oslovil ho Pompeius, "že tohle jí pořád. Teď se jen předvádí. Určitě snídá něco normálního. Kaši, chleba, polévku..."
"I kdyby, tak to nepřizná," odpověděl Cicero, nimraje se v talíři zaječích ledvinek.
"Nepotřebuju jeho přiznání." Pompeius mávl rukou a zavolal na otroka: "Vyřiď panu Lucullovi, že se zdržíme na snídani, ale ať nic nechystá, rádi vezmeme zavděk běžným jídlem."
Po chvíli se otrok vrátil. "Pán vás pohostí. Bude rozpočet padesát tisíc drachem dostačující?"
Lucius Licinius Lucullus (skoro jako pitomý potácivý pavián) byl římský vojevůdce, politik a díky kořistění na východě i zbohatlík.
Do dějin vešel právě svým nákladným životním stylem v ubytování i stravování. Adjektivum lukulský, odvozené v několika jazycích od jeho jména, je synonymem slova opulentní. Jako milovník pochoutek to měl být právě on, kdo do Říma dovezl pěstování višní a meruněk. Mimochodem, české slovo meruňka je odvozeno od latinského prunus armeniaca, tedy od názvu Arménie, odkud Lucullus toto ovoce asi odvezl. Koneckonců meruňková je oficiální barva jednoho z pruhů na arménské vlajce.
Krom toho Lucullus utrácel i za veřejné zahrady a knihovny.
Drabble se inspirovalo příběhem, které o Lucullovi vypráví Plútarchos.
V roce 1304 obléhal král Edward I. Dlouhán hrad Stirling ve Skotsku. Obléhání trvalo už čtyři měsíce a obě strany konfliktu byly silně vyčerpané. Už po prvním měsíci, když to vypadalo, že bude obléhání dlouhé, objednal Edward trebuchet. Na jeho vyhotovení pracovalo pět mistrů tesařů a čtyřicet devět dělníků. Byl na hrad dovezen ve třiceti vozech. Když však stroj po třech měsících práce stál před hradem, posádka požádala o kapitulaci. Edward ovšem kapitulaci nepřijal s tím, že chtěl vidět, jak vystřelí jeho Warwolf – největší zbraň doby. Po jednom výstřelu, který prorazil hradby jako šíp proráží tkáň, spokojený Edward kapitulaci přijal.
Karel V. Špěnělský měl takový nepěkný zvyk utrácet víc, než mohl vydělat, ale také měl zdánlivě nevyčerpatelný zdroj. Přes oceán proudily z Potosí tuny stříbra, které vždycky dokázaly zalátat děravou státní kapsu. Španělsko vedlo jednu válku na druhou, státní pokladna dotovala Karlův náročný životní styl coby hlavy Svaté říše římské a ještě přišel ten bláhový nápad s protireformací. Inflace vesele rostla a Karel si vesele utrácel dál. Stříbrný důl byl velký a ti neznabohové, kteří tam dřeli, až se sedřeli z kůže, ti se vždycky dali nahradit nějakým tím dovozem z Afriky. Zbyl po něm dluh třicet šest milionů dukátů.
Jeho syn Filip II. nastoupil na trůn, a když mu sdělili, kolik dluží různým italským bankéřům, rovnou vyhlásil státní bankrot. A pak ještě třikrát. Stříbrný důl v Potosí byl opravdu jako takový kouzelný hrneček, jehož vyčerpání znepříjemnilo život víceméně celé kontinentální Evropě.
15. února 44 před naším letopočtem, kopec Palatin v Římě
Všechny oči davu Marka Antonia sledovaly, jak pomalu a slavnostně kráčel. Miloval jejich pozornost, cítil jejich závist a ta mu dělala tak dobře.
Před sebou držel zlatou korunu. Chladný kov se v jeho rukou pomalu ohřál. Blyštěla se v zimním slunci, odrážela světlo a přitahovala pohledy přítomných, protože dnes šlo právě o ni. O ni a o Caesara sedícího v křesle.
I konzulova tvář byla obrácena ke koruně, ale jeho oči pomalu a nenápadně bloudily po mužích kolem. Vnímaly jejich obavy. Jejich pohoršení.
Antonius se zastavil u Caesara a zvedl korunu nad jeho proplešatělou hlavu.
Nad Palatinem viselo ledové ticho.
Moment dobře známý z Antoniova monologu v Shakespearově Juliu Caesarovi. Během jedné ze slavností římského roku měl Marcus Antonius Caesarovi třikrát nabídnout na hlavu korunu a Caesar ji nakonec třikrát odmítl, čímž chtěl dát světu najevo, že je sice smířen s doživotními diktátorskými pravomocemi, ale králem se stát nechce, protože Řím přece stojí na republikánských základech.
Ty doživotní diktátorské pravomoci si Caesar užil ještě měsíc.
Kbelík vlhké žoužele se znovu naklopil. Červi i ostatní masitá havěť čvachtavě pleskla o jeho bok. Brblal O'Flaherty dál upřeně sledoval splávek. Jižní zázrak sebou škubl, když se opřel o vlečenou loď.
Brblal přitáhl vlasec a pohlédl ke kormidlu, kde se kormidelník zuřivě bil s jakýmsi vyšňořeným panákem. Před nosem mu prosvištěla kule.
„Zase je na sračky,“ bručel, zatímco se přesouval na příď, aby uhnul nejzuřivějšímu střetu.
Vtom zabrala. Sehnul se před prolétajícím soudkem a začal navíjet. Soudek ale dopadl přímo na splávek. Ryba byla ta tam. Brblal zaklel a konečně tasil vlastní šavli. Usoudil, že to chce lepší návnadu.
"Toto je Terra Felix," duplnul si Albrecht, "všechno půjde, když já budu chtít." Sekretář frýdlantského vévody zamžikal. Polkl očividnou námitku. "Vaše Jasnost má samozřejmě pravdu, panství frýdlantské budiž nejšťastnější zemí, vždyť jest ostrovem blaha uprostřed války. Nicméně," zdůraznil, "ta válka, v té je potíž. Dodávky hedvábí váznou. Obchodní cesty jsou zpřetrhané." "Budeme si tedy vyrábět vlastní," uzavřel vévoda z Valdštejna. "Nikdo tady, s prominutím, Jasnosti, hedvábí nerozumí." "Povoláme nejbystřejší hlavy z Itálie." "Není tu tu vhodné prostředí pro chov tak křehkého tvora, jakým je hedvábník." "Celé sady mu postavíme." Sekretář se uklonil. Jeho Jasnost něco chce, Jeho Jasnost to dostane.
Albrecht z Valdštejna je příkladem člověka, kterému moc hodně stoupla do hlavy. Na svém panství vytvořil víceméně samostatný nezávislý státeček, kde se dobře žilo. Ale nestačilo to, chtěl víc a byl tak jedním z prvních, kdo se pokusil na našem území chovat bource morušového. Sadba morušovníků skutečně začala, ale Valdštejnova smrt v roce 1634 snahy o české hedvábí přerušila na poměrně dlouhou dobu.
"Scheiße! Sie ist tot!" štěkne komisař gestapa Fleischer a vztekle do mrtvé ženy kopne.
Její manžel zbělá ještě víc a pevně zavře oči.
"Co teď?" ptá se druhý gestapák.
Fleischer si prohrábne rukou zpocené vlasy.
"Chlapa odvézt. A začněte na něm ihned pracovat. Musí vyklopit všechno, rozumíte?"
"Herr Kommissar, jeden chybí," hlásí další zasahující. "Syn. Flastymyl."
"Zjistěte kde je. Jestli je v Praze, ihned zatknout. Jestli je mimo město, přivolat."
"Jak?"
"Co já vím. Pošlete mu telegram. Hmm.. třeba že je máma těžce nemocná. Ať hned přijede domů," nasadí Fleischer odporný úšklebek. "Počkáte tu na něj. Alles klar? Gut. Schnell!"
O zatčení rodiny Moravcových 17.6.1942.
Rodina Moravcových patřila mezi důležité účastníky druhého československého odboje a významně podporovali parašutisty vyslané do Protektorátu. Bez rodiny Moravcových, a mnohých dalších, by vojáci v okupované vlasti nepřežili ani v řádu hodin. Běžní lidé dávali v sázku životy své i svých příbuzných a přátel, protože věřili, že to co dělají je správné a platili za to nejvyšší cenu. Právě rodina Moravcových u sebe postupně ukrývala i Jana Kubiše, Josefa Gabčíka, Adolfa Opálku, Josefa Válčíka, Arnošta Mikše a Karla Čurdu. Zatčení Moravcových proběhlo v rámci heydrichiády - pátrání po atentátnících na Reinharda Heydricha. Marie Moravcová spáchala sebevraždu mezi čtvrtou a pátou hodinnou ranní 17. června 1942, když do jejího bytu vtrhlo gestapo, kterému dal adresu zrádce Karel Čurda. Marii se během zatýkání podařilo přesvědčit jednoho gestapáka, aby ji ještě pustil na toaletu. Tam rozkousla ampuli s jedem. Manžela Aloise Moravce odvezlo gestapo do sídla gestapa v Petchkově paláci Když gestapo zjistilo, že v domácnosti chybí ještě mladší ze synů Vlastimil, přezdívaný Aťa, zahájili po něm v tichosti pátrání. Brzy zjistili, že Vlastimil je u příbuzných v Písku. Vyšlou proto fingovaný telegram, že matka těžce onemocněla a ať se ihned vrátí domů. Aťa skutečně poslechne a ještě téhož dne spěchá z Písku. Doma na něj ale čeká zatýkací komando, které jej rovněž převeze do tzv. Pečkárny. Otec Alois i syn Vlastimil jsou nepopsatelně mučeni, aby vyzradili úkryt parašutistů. Až po mnoha hodinách promluví Aťa, když jej gestapáci téměř do bezvědomí opijí lihem. Tehdy prozradí úkryt v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v dnešní Resslově ulici. Když se Aťa trochu vzpamatuje z opilosti, gestapáci z něj dál už nic dostat nedokážou. Alois i Vlastimil Moravcovi jsou zavražděni nacisty v táboře Mauthaussen 24.10.1942
