DMD č. 13. pro 13. 4. 2021. Téma: Až budeš zas malá

Když jsem si, jako každý den, sedala do houpacího křesla, věděla jsem, že mě zas nečeká nic zajímavého. Každý den tady sedím, ve stejném křesle, na stejném místě a hledím do stejné zdi. Jednou za čas prolistuji nějaký časopis, knihu, nebo fotoalbum. Nic namáhavějšího už ale nedokážu. Celé dny jen přemýšlím, co jsem si kdysi přála a nikdy to nesplnila. Teď, když na to mám dost času, nemám zas dost síly. Plánuji si tedy, co budu dělat v dalším životu. Vždycky jsem si myslela, že mám ještě čas. devadesát let jsem důležité věci pokládala za nedůležité. Brzy si všechno vynahradím.

Nenápadně sledoval, kdo si rostlinku koupí. Nepochyboval, že se tak stane. Byla krásná. A skutečně, po chvíli uviděl, jak si ji odnáší nějaká žena a spokojeně se usmívá.
Usmál se taky. Vše se vyvíjelo podle představ.

Ženu sledoval, takže i po měsíci věděl, kam má jít. Byt v desátém patře. Opatrně zaklepal, přestože věděl, že nikdo neotevře. Potom dveře vyrazil.
Naskytl se mu očekávaný pohled. Obrovská rostlina právě vysávala z už mrtvé ženy poslední zbytky krve. Zbývá pár hodin počkat, než vytvoří plod a pak sama uhyne. Semena zasadí a zas tu budou malé krásné rostlinky.
Určitě jim nikdo neodolá.

Jin GuangYaův duch se nerozptýlil. V hlavním sále Nečisté říše utíkal před rozzuřeným Nie MingJuem – bez konce.

Uvědomoval si, že zemřel. Zasloužil si takový konec – i to věděl. Vždy bojoval až do konce, ale když se i XiChen nechal použít jako zbraň, pochopil, že tohle je ten jeho. Žádost, aby umřel s ním, byla způsob jak zvědět, jestli mu na něm pořád záleží. I přes to všechno…

Záleželo!

Ve svém bídném životě měl někoho takového…

Vzdal se tedy.

Nikdy nepočítal s tím, že dostane další šanci. Že se znovu probudí v mladém těle, které mu nepatřilo.

Znovu živý, znovu mladý…

Už je to deset let, co si ani na kafe do kavárny dojít nemůžu. Deset let mám vedle sebe velkého muže jménem Carlos, na kterého se stačí jen podívat a i ten největší drsňák uteče zpět do náručí maminky. Deset let si nemůžu ani na nákup sama dojít bez novinářů za zadkem.
Před deseti lety jsem si špatně vybrala a už to nemůžu změnit. Nic nemůžu, nikdo mi nic nedovolí a můj život visí jen na jediné myšlence plné naděje.

Počkej až budeš zas malá bezvýznamná osůbka. Vrátíš se ke svému nudnému pokojnému životu a všechno bude zase v pořádku.

Dorazili jsme na poslední chvíli. Po vzletu Karel poněkud ztuhl, pak propadl nadšení.
„Podívej, můj hrad! A jakže to létá?“
Objasnila jsem, že horký vzduch je lehčí než studený, a vysvětlila možnosti ohřevu. Karlovi zazářily oči. No jéje. Jestli po návratu do své doby zavede leteckou dopravu, mám to na svědomí.
Pohlédl dolů.
„Proč nás ten automobil sleduje?“
„To je doprovodné vozidlo, pane. Až přistaneme, naloží nás i balón a odveze zpět.“
Nedůvěřivě se zadíval nad hlavu.
„Copak se tak veliká koule vejde do něčeho tak malého?“
„Neviděl jste ji na počátku, pane. Až ji vyfoukneme, bude zas úplně mrňavá.“

“Kluci! Večeři máte na plotně, brzo do postele a buďte hodní. Adame, máš to tady na starost. Tak, a já musím letět. Prodanka v Národním začíná za hodinu.” Máma si ještě naposled poklepe pudřenkou na nose, zacvakne víčko a vstane.

“Teda, páni, mami, tobě to sluší!,” vydechne Adam. “Krásný šaty! A máš namalovanou pusu. A taky jsi strašně vysoká”

“To bude těma kopytama,” zamračí se Kája.
“Ty jseš malej trouba, to nejsou kopyta, to jsou plat-for-my!,” klepe si na čelo Adam.

“To je mi jedno, vypadají jako čertovský kopyta. Mami, až se ráno vzbudím, budeš zase naše malá máma, žejo?"

Hořkosladká, rty popraskané zoufalstvím mi skrápěj. Až budeš tím ptáčkem, trylek smutek odhánějící ať zazní. Kdo si tě neváží – blázni!

Jasnotemná, rány hluboké zasazené životem mi omyj. Až budeš opět světluškou, v duši bouřlivé zasviť mi. Ať útesy nezdaru vystřídají potom krásné sny.

Hlasnotichá, jsa sražen na kolena pochybami sílu postavit se mi dej. Až budeš zase kapkou ve vlnách ztracena, jako trosečníka na břeh vyhoď mě. Ať koráb bezradnosti zůstane daleko v té neprostupné tmě.

Pevnokřehká, oči omylů slepé, ale ty za ruku mě drž. Už nejsi malá, vyrostlas, já opět hladím tvoje hebké vlasy – srdce tluče, vyhrála jsi.

Zesláblými dlaněmi uhladí přikrývku. Zkřehlé tělo se roztřese pod náporem kašle. Pomalu odchází, o chvilku dřív než čekala a o chvíli dřív než si přála.
Venku se stmívá, denní ruch města utichá ve spěšných krocích a večer si nasazuje korunu z drobných mihotavých světel.
Za oknem se mihne stín.
Odloží knížku. Už nemá sílu na prožívání cizích příběhů, raději se probírá tenkými vlákny vzpomínek.

Zavře oči. S úsměvem vydechne, vydechne všechnu lásku i všechen strach a bolest.
Stín v jemném závanu otevře okno a zvedne ji za ruku a ona letí, znovu a navždy může.
Wendy se konečně vrací domů.

Příď Skřivánka se zařezávala do vln. Plachty měl vypnuté, aby ani závan větru nepřišel vniveč. Vodní tříšť zkrápěla palubu. Jeho kořist si s ním v ničem nezadala. Prchala rychlostí bezmála deset uzlů. Byl to souboj vůlí. Námořních schopností. Umění předvídat myšlenky protivníka. Získat sebemenší výhodu. Znát svou loď. Hnát ji až na hranu možností. Neudělat chybu.
Vzrušení z lovu a vyhlídka na boj. Tentokrát nesmí uniknout. Nesmí ji ztratit. Až… Jestli se to stane a z její siluety zbyde jen nepatrná skvrna na obzoru, až s ním splyne úplně, zklamou svůj úkol. Kapitána. Sami sebe. Neúspěch si nepřipouštěli. Dostanou ji.

Včerejší-li výstřelky dnešní normou a krvavě dobytá zkušenost odhazována jako zteřelá veteš, kvete býlí a plevel. Všechno narušené ukrutně rychle realizováno, zatímco vychovat dítě, vypěstovat strom a postavit dům nelze prakticky za lidský život stihnout. Vstávej každé ráno do nového světa, a než se rozkoukáš, je tma.
Z budování posmrtného obrazu se stal hit. Nevybagrované hřbitovy, které se nejrůznějšími právními kličkami ubránily znárodnění, čelily náporu zákazníků: u vás to nejde proč?
Nejhorší na rakovinně se šířící zhůvěřilosti je, jak stahuje ohrnutý nos nebo vytrčenou bradu odpůrců do hanby; než se nadějí, skloní tvář, z ponížení stud a nakonec pokrčení ramen.