Profesionálové

Byla dokonalá. Tentokrát skutečně našel tu pravou a jen tak ji nepustí. Nenechal na ni šáhnout a neustále ji opečovával.
Ostatní žoldáci si z něj utahovali a neustále se ptali, kdy bude svatba a jestli můžou jít za svědky.
Znovu mu zachránila život. Jemu a Martymu, Bůh jí žehnej. Nedokázal ani popsat, jak moc se na ní stal závislým.
Když ji držel, měl pocit dokonalého štěstí. Padla mu akorád do ruky, jako by ji stvořili přímo pro něj.
Sice měl ještě jednu, kterou občas používal, ale s tou nebyla žádná legrace.
Ale tahle byla zkrátka dokolalá...
...ta Bodieho nová bouchačka.

Narazil na něj. Ze všech lidí právě na něj! Jak se to jen mohlo stát? V Anglii by to chápal, ale tady? Navíc teď stál každý z nich na opačné straně.
Už byl unavený. Roky se začaly ozývat. Taky už si dost zažil. A to setkání s Rayem po letech jím otřáslo. Zatoužil se vrátit. Zpět do Anglie, k Rayovi, i kdyby jen jako příležitostný parťák na flám. Ty roky bez něj, jako by nežil. Až teď prohlédl.
Vrátí se domů a bude doufat.
* * *
Hm, není nad probuzení v měkké posteli v náručí milovaného člověka.
"Dobré ráno, Boddie."
"Dobré, Rayi."

Už to tam nemohl vydržet. Nešlo to. Vídat ty Rayovy úsměvy. Těšit ho po nevydařených vztazích, že příště to bude lepší, když sám chtěl být tím příště.
Sebral se a vyrazil do Konga. Prý že tam shánějí žoldáky. A i kdyby nehledali, dobrý žoldák najde práci vždycky.
Zmlátili ho. Zlámali mu ruce. Pořezali ho a hodili ho do kobky. Dostal se z toho. Dostal se i z dalších akcí.
Přišel o většinu věcí. I o těch pár fotek, které si vzal s sebou.
A tak jediné, co mu nakonec zbylo, byla vytetovaná růže na paži, jejíž střed protínalo Rayovo jméno.

„Nevíš, kdo to je?“ Bodie očima hltal krásku přešlapující na dvoře.
„Možná vím. A Bodie… slintáš.“
„Neslintám.“
„Slintáš,“ škádlil ho. „Myslíš, že jí to bude připadat atraktivní?“
„Neštvi!“
Ray se královsky bavil. Nestávalo se každý den, aby Bodieho vyvedla z míry nějaká žena.
„Chceš, abych ti ji představil? Tak buď hodný.“
V tu chvíli žena vzhlédla, s úsměvem Rayovi zamávala a vydala se k nim.
„Jak to, že ji znáš?“ zeptal se Bodie podezíravě.
„Ahoj, Rayi!“ řekla, vrhnula se mu do náruče a políbila ho.
„Ehm…“ odkašlal si. „Dovol, abych ti představil Bodieho. A Bodie… tohle je Helen. Moje sestra.“

Zíral do stropu a usmíval se. Byl se sebou spokojený. Koneckonců neměl čeho se bát. Jeho budoucnost byla více než slibná. Do pětadvaceti si bude užívat. Pak najde tu pravou dívku, se kterou bude ochoten strávit zbytek života, ožení se s ní, pořídí si dvě děti, (možná tři, když ty dvě budou dívky) najde si dobrou práci. Usadí se. Ačkoli mu bylo dvacet, dokázal snít nad idylickým stářím v rodinném domku, u krbu, s manželkou a šálkem dobrého čaje.
Teď mu posměšně říkají stará škola. Ten, co se nikdy nezamiloval. Ten, co se nikdy neusadil. Ten dědek z CI5. Cowley.

"Hej!" Pozdravil Boddie.
"Proč si včera nepřišel, byl to suprovej zápas!" Byl zvědavý. Nestávalo se tak často, aby Ray na poslední chvíli odřekl večer u piva a obzvláště u fotbalu. Tedy, pokud v tom zrovna nebyla práce.
"Měl sem rande." Ospravedlňoval se Ray.
"Co, tys mě vyměnil za nějakou ženskou? Tohle se parťákovi nedělá." Ta Boddieho hraná uraženost už byla pověstná.
"Netvař se na mě jak plácnuté štěně. Náhodou byla moc milá."
"Štěně? Já? A to spolu sloužíme tolik let."
"Právě proto. A jestli nechceš přijít do práce pozdě, tak hejbni oháňkou."
"To si žádá odplatu."
"Večer v baru?"
"Platí!"

"Tak už ty zatracený dveře otevři." Vztekal se Doyle.
"No moment, na mistra nemůžeš spěchat." Uculil se Boddie.
"Kde ses to vůbec naučil? Počkej, já to radši nechci vědět."
"Když pominu některé svoje kontakty, tak jsem se po škole musel něčím živit. Ne nadarmo mi v partě říkali Zámečník." Další Boddieho uculení.
"Že sem se ptal." kroutil Ray nevěřícně hlavou.
"Tak, a je to. Račte vstoupit, vaše milosti."
"Ty!"
"Co já? Měl bys mi poděkovat. Ale stejně sme to mohli nechat na večer, převlíct ses moh u mě."
"Tak ti teda děkuju a teď už běž."
"A snídaně nebude?"
"Bodie!"

„Pohni, jinak nám uteče!“ zařval Bodie a vyrazil za prchajícím zločincem.
Hnali se za ním po opuštěné silnici. Už ho měli na dosah, když Bodie uklouznul na banánové slupce a Ray o něj zakopnul a odkutálel se o pár metrů dál.
Ozvalo se křupnutí…
„Ale ne,“ zanaříkal Bodie a nezdálo se, že by se mu chtělo vstát.
„Co je?“ přihnal se k němu jeho starostlivý parťák. „Jsi zraněný? Co tě bolí? Máš něco zlomeného?“
„Nic mi není,“ zavrtěl hlavou. „Ale rozbil jsem si svoje nové hodinky…“
„Já ti asi rozbiju nos…“ zaprskal Ray, nevěda, jestli má být naštvaný nebo pobavený.

„Vybral jsi skvělou restauraci, Wille. Ta romantická atmosféra…“
„To jo…“
„Jsi prostě skvělý.“
„Myslíš?“
„Víš, jsem s tebou moc ráda.“
„Hm…“
„Cítíš to stejně?“
„Co? Jo… jasně…“
„Uvažovala jsem… no, o naší budoucnosti. Napadlo mě…“
V kapse mu pípla vysílačka. S omluvou se vzdálil.
„3.7 slyší. Co se děje, Kudrnáči?“
„Našli tu bombu. Je na dně jezera v Hyde parku. Cowley chce…“
„… abychom tam šli my,“ doplnil Bodie. „Dorazím zhruba za půl hodiny.“
„Ale co tvoje rande?“ nechápal Ray ochotu svého parťáka.
„Věř mi, že případná smrt v hlubinách se mi momentálně jeví jako lákavá alternativa…“ zhodnotil Bodie průběh večera.