Prokletý sníh

O pět let později přijeli král Corann a královna Tara uvést do úřadu nového knížete kmene Ai Vate. Na následné slavnosti se královně Taře podařilo zastihnout manželku novopečeného knížete samotnou. Esciel si zrovna opatrně masírovala bolavá záda, druhou ruku položenou na už úctyhodném břichu.
„Vidím, že ses svého úkolu zajistit pokračování rodu zhostila zodpovědně,“ poznamenala Tara.
„Tohle je poslední,“ pronesla Esciel temně. „Gerián by sice chtěl další, ale má smůlu. Tři, a dost.“
„A už jsi přišla na to, jak být ženou vládce?“
Esciel se něžně zadívala směrem, kde Gerián právě mluvil s králem Corannem. „Ano, řekla bych, že ano.“

„Torlaith půjde za objednání Laolova únosu před soud,“ řekl Gerián. Seděli na louce za městem a sledovali, jak Laol trhá kvítí.
„Proč to udělala?“
„Žárlila. Chtěla se stát kněžnou, ale bála se, že se vrátím k tobě.“
„Ale vždyť mezi námi nic nebylo…“ hlesla Esciel.
„Máme spolu syna, to nestačí? A i když bych na chvíli zapomněl na Laola, opravdu mezi námi nic není?“
Neboj se, mladá niano.
„Možná je,“ vzala ho za ruku. „Nevím, co to je, a myslím, že se to ještě vyvíjí… Ale jako bylinkářku by mě zajímalo, co z toho vyroste.“
„Mě taky, Esciel. Mě taky.“

Zatímco se Escielini rodiče bouřlivě vítali s Laolem, ona zamířila ke svazečkům bylin, které visely na trámu, a dala se do práce.
*
O hodinu později přišla k zajatému otrokáři a podala mu pohár.
„Vypij to.“
„Co to je?“
„Odvar z toho, co mi viselo doma. A vzhledem k tomu, že jsi k nám nebyl úplně upřímný, tvoje jediná naděje. Šup!“
*
Uprostřed noci se do místnosti vplížila postava v kápi a sklonila se nad spícím otrokářem. Když zjistila, že dýchá, vztekla sykla a vytáhla nůž.
Gerián se vymrštil ze stínu a strhnul jí kápi.
Hleděli do bledého obličeje laghanovy dcery Torlaith.

Když odcházeli z knížecí síně, Esciel šla za Torlaith, která se přilepila na Geriána a něco mu švitořila. Esciel propalovala pohledem temeno její hlavy. Torlaith si nechávala vlasy o něco delší, než bylo v Ai Vate zvykem, a měla je sepnuté tepanou sponou s tmavomodrými sklíčky, které zvláštním způsobem ladily k modročerným pramenům jejích vlasů.
Velmi zvláštní sponou, takovou, jakou měl na prodej i obchodník s hrnci.
Esciel se prudce zastavila. Laol, kterého nesla v náručí, ji zatahal za šaty.
„Už půjdeme domů, mami?“ zakňoural. „Mám hlad.“
Nepřítomně ho pohladila. „Za chvilku, zlatíčko. Ale nejdřív si musíme promluvit s tatínkem.“

„Já jenom vařil, já jenom vařil,“ jektal otrokář zuby, zatímco ho Gerián táhl před knížecí trůn.
Esciel stěží odolávala pokušení ho nakopnout.
„Ty jsi je dopadl?“ objevila se zdánlivě odnikud laghanova dcera Torlaith, mrkala na Geriána dlouhými řasami a pohrávala si s náhrdelníkem z barevných sklíček. „Věděla jsem, že to dokážeš!“
Taky by sis mohla vymyslet jinou taktiku, pomyslela si Esciel a snažila se ignorovat úlevu, kterou pocítila, když Gerián dívku odbyl.
„Můj pane,“ oslovil Gerián knížete a strčil do stále mumlajícího otrokáře, až upadl. „Prosím tě o svolení vydat tohoto muže královské spravedlnosti.“
Kníže na muže ani nepohlédl. „Svoluji.“

Válečníci zachráněné dětí posadili na koně, ale Laola si Gerián vysadil za krk. Chlapec se ho pevně držel a dokonce se i opatrně zasmál. Esciel šla dva kroky za nimi a nespouštěla z nich oči.
Proč jsem ho tehdy odmítla?
Byla zaskočená situací i Geriánovou nabídkou, vyděšená ze ztráty svobody, kterou dítě znamenalo, a nechtěla z té svobody ještě ukrajovat manželstvím, navíc s knížecím synem.
Jenže díky ztrátě svobody měla teď Laola. Možná by za další ždibec mohla získat Geriána?
Vzpomněla si na vědmina slova: Něco v tobě klíčí, nech to vykvést, mladá niano.
Možná přišel čas přiznat si pravdu.

Teprve když se vydávali na cestu zpátky Esciel zjistila, že jednoho z otrokářů zajali. Podsaditý muž měl svázané ruce a od nich vedl provaz ke Geriánovu sedlu. Připomínal jí rysa v pasti, celý naježený, dokonce i trochu cenil zuby.
„Můj dárek pro krále,“ poznamenal Gerián, když viděl, kam se Esciel dívá.
Otrokář si jí všiml také. „Niano!“ zavolal. „Prosím, milost! Já jsem nic neudělal, jen jsem vařil.“
Přistoupila k němu a vyťala mu políček. „To vyprávěj králi. A královně. To je bývalá otrokyně, uvidíme, kolik bude mít pochopení.“
Otrokář pobledl. „Prosím, milost…“
V úsměvu, který mu věnovala, bylo cosi vlčího.

Esciel sebrala jedné z mrtvol klíče a odemkla klec. První škvírkou se protlačil Laol, sice nejmenší, ale několik dalších chlapců dostalo loktem do žeber. Esciel ho popadla a sevřela v náručí. Dlouho tam jen seděli, tiskli se k sobě. Ani se nepohnuli, když se kolem nich obtočil další pár silných paží a Esciel na tváři zaškrábalo Geriánovo strniště.
„Je potřeba podívat se i na ostatní,“ zašeptal jí nakonec do ucha.
Ranhojičství bylo pro nianu denním chlebem, i když na to v poslední době trochu pozapomněla. Teď ale musela synka neochotně pustit a vrátit se k práci. Ranění z bitky čekali.

Otrokáři brzy pochopili, že zachránci mají přesilu, a snažili se zoufale probojovat k východu. Esciel se vrhla po jednom z nich, ale ten ji odstrčil do vyhasínajícího ohniště. Vykřikla bolestí, jak dopadla do pořád horkých uhlíků a vdechla plná ústa popela.
„Mami!“ vykřikl Laol.
Ležela v ohništi sotva vteřinu, ale na vystřízlivění to stačilo. Byla přece niana, ranhojička, žádná válečnice ze starých pověstí. Sem nepřišla prolévat krev.
Zvedla se z popela, jiná žena, než která do něj spadla. Nechala kolem sebe otrokáře prchat k východu s Geriánem a jeho válečníky v patách.
Ona se klopýtavě vydala ke kleci s dětmi.

Esciel se nikdy nepovažovala za krvežíznivou osobu.
Dokud neuviděla mezi dětmi zavřenými v kleci svého syna. Na ukoptěných tvářičkách svítily světlejší cestičky od slz a vztáhl k ní skrze mříže ruku.
Zabiju je všechny. Stáhnu je z kůže, rozsekám na kousky, a dám si záležet, aby to trvalo dlouho. Z jakýchsi neobjevených zákoutí duše se vynořily šlahouny zuřivosti a stáhly ji někam do hlubin. Téměř jí to připomnělo noc, kdy byl Laol počat, stejně jako tehdy touha po Geriánovi byla dnes touha zabíjet neúnosná.
Stejně jako tehdy se Esciel nebránila.
Nedbala Geriánova varovného výkřiku a skočila kupředu, v ruce dýku.