Autorův výběr 2017

Za jemného deště se klouzal po špinavých cestách hlouběji do centra místního slumu. „Až ke Klepetové chýši, tam najdeš vrchol rozkoše pro tvé tělo i duši“ jak mu poradil conciérge v hotelu. Hologramy Města nechal dávno za sebou. Cestu osvětlovaly převážně reklamy na tvářích mai‑tou, lemujících cestu v marné naději, že si vydělají na další dávku.
Klepetová… jak obří surrealistický nádor vyrůstala z polyplastové slepenice slumu. Biomechanická halucinace lesknoucí se deštěm a vzdáleným obrazem Města.
Už stojí uvnitř a ta prastará otázka náhle ztratila smysl. On, touhy, uspokojení… rozkoš.
Jeho orgány pomalu a s orgastickou bolestí vrůstají do masy chýše.

„Tak ukaž, co máš?“
Šňuf téměř obřadně vyprázdnil kapsu.
„Ále! No toto... nechci předbíhat, ale...“ administrativní pracovnice se otočila a houkla na kohosi skrytého ve vedlejší místnosti. „Chlemtáku, projeď to kartotékou! A nakopněte počítače, vážení! Mladý Šňuf možná učinil průlomový objev!“
Šňuf se zatetelil.
Z dálky se ozval zvuk připomínající startující helikoptéru.
„Počítač jede, madam! Uhlí! Přiložte trochu uhlí, jinak se zase vypne!“
Po chvíli, která se zdála být jako věčnost, přiklusal udýchaný pracovník.
„Je to tak, madam, tahle byla skutečně poslední.“ Ponožkožrout se široce usmál a zamával fialovou ponožkou s hvězdičkami. „Teď máme od každé ponožky ve vesmíru jednu!“

Předtím. Nekonečné bezpečí. Nebeský klid. Spojovala je vzájemná láska a všudypřítomná bezstarostnost. V očích mu a zvláště jí hrála dětská důvěřivost. A nad tím vším stála blažená nevědomost. Usmála se a on ji to oplatil hezkým slovem. Podali si ruce.
Potom. Stud. Hanba. Žal. Rozežírající hledání viníka. Dívali se na sebe nedůvěřivým zrakem. Zatnul ruce v pěst. Semkla rty. Pak naráz sklopili oči a bok po boku se rozešli. Vstříc námaze, těžkostem, bolesti a smrti. Kráčeli pomalu vedle sebe, přesto mezi nimi zela propast. Jediný můstek je teď spojoval. Oba v nejhlubším nitru srdce bodala bolavá vzpomínka. Vzpomínka na Eden.

Něco scházelo. Bylo to jako škubání v chybějící končetině, pálení, na které nelze dosáhnout. Bolest, bolest, bolest. Zasykla, protože si nepřítomně zatrhla nehet až do krve. Neměla by tu tak sedět a dělat ze sebe chudinku. Ale všechno kolem ji dusilo.
Zprudka otevřela dveře své stísněnosti a za nimi - místo starých závějí - najednou nebylo nic, jen tichý šum vzduchu po dešti. A Aslanovo jméno znenadání, jako když se vytrhne trn z paty, přestalo bolet a přineslo zpět známou vůni a melodii. Ten večer s odleskem zlata v koutku očí poprvé vyprávěla svým dětem příběh o jednom starém domě a skříni.

Čas rozpustil loňské sněhy,
zbyl po nich jen smotek něhy.
Ledové království víc než kdo tuší
zmrazilo milencům planoucí duši.
Odcizeni ve své pýše
vydali se v jiné říše,
svému štěstí v ústrety.
Šli zmámeni světlem svíce,
absolutně netušíce,
neviděno, že jim dalo políbení na rety.
Se srdcem matčiným navěky srostlo,
V bolestech zrozeno do květu rostlo.
Otce nikdy nepoznalo, nosilo jen vzpomínku,
specifickou barvu očí, jež dostalo do vínku.
Lůno matky přírody se zelenalo čtyřikrát,
každého čtvrt roku dává jedno svoje dítě spát.
Dodneška tu křivdu nesou a pocítit dají,
tehdy, když se po svém otci opět marně ptají.

V sedmnácti byl Ángelo Lopéz bohatý mladík.
V sedmadvaceti potkal Boha.
Do sedmatřiceti se stačil zbavit majetku a procestovat svět.
Ve čtyřiceti přišel o vlasy, přestal stárnout a usídlil se v chudinské čtvrti. Obyvatelé ho zbožňovali, ale styděli se to dát najevo. Když procházel páchnoucími ulicemi, vždy s trsem banánů pro děti, kurvy se o něj otíraly bradavkami a mladí gangsteři pokřikovali oplzlosti.
Vidět Ángela bez banánů znamenalo, že někdo umírá.
V ty dny ulice ztichly. Ángelo držel postřeleného pistolníka nebo nemocnou děvku v náručí a zpíval, dokud se tělo neproměnilo v dětské a znovu nevinná duše neodletěla ke Stvořiteli.

Stáli proti sobě. Stejní a přesto jiní.
Jeden chtěl přinést městu smrt.
Druhý dal městu celý svůj život.
Protivníci.
Nepřátelé.
Bratři.
Stáli a nemuseli říct jediného slova, aby si rozuměli.
Minulost jim oběma stále připomínala den, kdy se zpřetrhalo jejich bratrské pouto.
Den, kdy jeden z nich zahodil své jméno na zem a zadupal jej do prachu.
Den, kdy si jeden vybral zkázu a smrt.
Mohl dělat cokoliv. Neměl žádné zábrany. Když jdete cestou mrtvých, můžete cokoliv.
A tak se druhý stal ochráncem města. Bránil jeho život všemi dostupnými prostředky. Navěky stál na cestě živých. Neměl na výběr. Prostě musel.

Vyšetřovatel mé smrti byl něco mezi Sherlockem, Philem Marlowem a Dalem Cooperem.
Z otisků razítek na zadku dovodil, že vrah bude z okruhu výpravčích, podezíral ale i mlékaře Dana, který mu při výslechu rozbil ciferník, zpod nehtů mně vylovil písmeno Zet, což ho nasměrovalo k zahradníkům.
„Jedno můžeme vyloučit,“ pravil okruhu podezřelých u krbu. „Sebevraždu! S vidlemi v zádech a prostřelenou lebkou se ani blondýnka nedokáže oběsit!“
Viseli mu na rtech.
Zapomněl na motiv.
Na své odmítavé gesto, když na něj zamrkaly nejkrásnější oči na světě.
Na mé eso v rukávu. Cirkusové dětství.
Vstala jsem a eskamotérské harakiri všem předvedla.

Tajná výprava do začarované rokle vyžaduje důkladnou přípravu.
Amulety, pořádnou svačinu, kamenný nožík, provaz…
„Jirka slíbil přinést lampičku, co nikdy nezhasne,“ šeptal Bořek vzrušeně.
Radka přidala ohmataný sešit: „Drahošovy návody na zažehnání lesních strašidel. Chybí něco?“
Chlapec prohrabával batoh: „Potřebujeme kloudnou zbraň. Ideálně ze stříbra, jeden nikdy neví.“
„To neseženeme.“ Radka se zamyslela: „Leda… počkej.“
V nestřeženém okamžiku se vplížila do kuchyně prohledat kredenc. Vydolovala těžkou plochou krabici. Vítězoslavně přiběhla se dvěma stříbrnými noži.
„Máma nám vynadá,“ podotkl Bořek.
Radka pohodila hlavou: „Říkala, že ty příbory po prababičce budu mít jednou do výbavy. Tak se snad můžu vybavit už teď.“

Velikonoční ornát je bílý. Zlatě a hnědě je na něm vyšit beránek na pozadí kříže. Kolem hlavy má svatozář vítězství. Ornát je drobnému knězi maličko delší, není totiž jeho. Přesto ladně splývá po těle. Vlaje, když kráčí k ambonu, aby četl evangelium o nevěřícím Tomášovi. Vlní se, když gestikuluje při kázání.
Alba malých ministrantů je bělostná jako nevinnost duše. V lavici sní dívka. Její sny jsou bílé jako sníh. Bílé jako alba, již touží znovu obléknout. Myšlenky bloudí v kruzích. Sní o knězi, jak spolu stojí, přebírají dary obětní. Kazatel pozdrav vyřídí. Dívka tiše odchází. Myšlenky má bílé jako sníh.