DMD č. 22. pro 22. 4. 2017. Téma: Co jsi v mládí nestihl ve stáří musíš dohnat

Kvečeru jsem se ubíral z pole domů. Naskytla se mi podívaná na dva tvory, co spolu zápasili. Jeden se zdál být ptákem, maje křídla, peří i zobák, ale během zápasu jeho tělo měnilo tvar, jako by byl z rosolu; druhý připomínal šestinohého ssavce s dlouhou srstí měňavě duhových barev. Rvali se dlouho, až šestinohý klesl mrtev k zemi. Jen co pták odletěl, šel jsem si tělo prohlédnout, chtěje ho blíže prozkoumat.
Upadl jsem, ochromen hrůzou, a pak jsem se modlil tak úpěnlivě a dlouho, jak jsem se za celý život nemodlil. Místo šestinohého tvora tam ležela rozkládající se lidská mrtvola.

Ráno vstane, hlava třeští. Platíčko aspirinu je už zase skoro prázdné. Snídaně, kterou mu přichystala matka, se sotva dotkne.
Je temné ráno. Vydal se dnes na cestu o něco později, a to chtěl ještě ráno dodělat doma nějakou práci, no tak to vůbec.
Kouřit by přestal rád, jednou, teď hlavně uklidnit vibrující nervy.
Den je u konce, lidé sedí před televizí, jen Děd Vševěd dlouho do noci vyplňuje faktury. Inu, co jsi v mládí nestihl, ve stáří musíš dohnat.
Sáhne naučeným pohybem po další láhvi vína. Že by cítil člověčinu?
Matka rezolutně zavrtí hlavou a poklepe prstem na štos faktur.

"Zase mi ukradli něco z mých SOUKROMÝCH zásob!" křičel Severus Snape.
"Byl to Potter. Já to VÍM."
"Pane kolego, bez důkazů nemůžete..."
"Já TO DOKÁŽU, a pak..."
"Do té doby jen lépe zabezpečíte své zásoby," chlácholivě pronesl Brumbál a rozbalil si citronový šumivý bonbon.
Snape se syčivě nadechoval.
"Zkusím to prozkoumat, Severusi," klidně se usmála prof. McGonagallová.
Snape syčivě vydechl.
"Vemte si volno, pane kolego," mrkla na něj prof. Prýtová.
*
Ráno znechuceného Severuse vypravili.
Minerva se spokojeně nakláněla nad bublajícím kotlíkem. Vždycky chtěla zkusit lektvar na vylepšení svých kočičích schopností, a TENTOKRÁT, po padesáti letech, soutěž Miss Kotě Londýna vyhraje.

Aarona nečekaná slepota velmi zasáhla. Stala se překážkou v jeho plánu na odchod z Boosdorpje – pokud měl nějakou šanci, dokud byl nepostižen, tato šance odletěla pryč jako dým z komínu do širého nebe.
První noc proplakal. Myslel na své sny, na moře, obchodní lodě, bohatství z poznání světa. Žebrácké roucho mu najednou na ramena položilo staletí věků, cítil se neskutečně starý. I kdyby se mu podařilo uniknout, už nikdy neuvidí slunce odrážející se v hladině vody.
Byl bezradný. Litoval svého rozhodnutí, že nejprve proputuje celou zemi. Strach ze smrti na moři byl silnější.
Teď už své sny jen těžko dožene.

… znamená to, že jsem měla pravdu. Připravila jsem Tě o trůn, když jsi byl mladý. Pokud doufáš, že na něj usedneš teď, o mnoho let později, Tvé naděje jsou plané. Jestli teď skutečně spím nekonečným spánkem, pamatuj, že pravda neodešla se mnou. Je vykreslená na několika podobných listech, které, jak věřím, najdou ty správné čtenáře. Nelituji toho, že jsem se obětovala. Mé tělo je aspoň důkazem Tvých činů.
Papír s úhledným rukopisem jeho neteře, která teď, byť stále naživu, spočívala v hrobce uprostřed lesů jeho panství, rozerval na kusy. Její slova v něm však zasela pochybnost, která vzklíčila v podezření.

Mapy už dávno neodpovídaly realitě. Cesty vedly jinudy. O železnici se dalo mluvit jen v jednom úseku. A města vůbec nemělo smysl řešit.
Přesto Jezevec občas trávil hezkou hodinku s nějakou tou mapou.
Blízké okolí pochopil snadno.
Co se týče vzdálenějšího, zápolil s měřítkem.
„Podíval bych se do Londýna,“ prohlásil jednou zamyšleně.
„A co tam?“
„Je to na cestě do Austrálie.“
„A co tam?“
„Okolí už znám. Ale z Království jsem už paty nevystrčil dobře dvě stě let.“
„Když se ti chce... jak je to vlastně daleko?“
Chvilka překládání map.
„Trochu moc... tak to radši nechám na později.“
Času dost.

Vyprávění starých je pro děti a mládež velice užitečné, poněvadž je stavějí do spojitosti s historií rodiny, čtvrti a země. Rodina, která nectí a nepečuje o svoje prarodiče je rodina v rozkladu.
---Amoris laetitia, článek 193---
Cesta se vinula svahy vrchu Palcíře mezi houštinami bříz, obcházela slepencové skalní útvary, tolik typické pro zdejší kraj, míjela přestárlé choulící se ovocné stromy. Stěží patrné odbočky zarostlé travou a černými bezy ukrývaly památky někdejšího osídlení . Tu sloupek vrat s rezivým kováním, tam část kamenného hrazení.
Mladí poutníci procházeli starým časem. Plynul zvolna jako vyprávění starce, který chová vnuka a učí se honit oblaka.

Naučit se mluvit plynule aspoň jedním cizím jazykem.
Přečíst všchny knihy, na které jsem neměla čas.
Naučit se jezdit na koni.
Pořídit si vlastní bazén.
Začít nový život v Austrálii.
Zúčastnit se nějaké expedice v džungli.
Poskytnout domov dítěti z dětského domova.
Namalovat obraz.
Plavat znovu s delfíny.
Skamarádit se s tučňáky.
Chovat ještěrky a papouška.
Obarvit si vlasy na růžovo.
Zhubnout pár kilo.
Naučit se meditovat a opouštět své tělo.
Naučit se léčit pomocí energií.
Vyrobit si sama nábytek.
Zahodit telefon, televizi a počítač.
Projet se ponorkou.
Umět mluvit s kameny.
Vypěstovat ananas.
Vidět sjezd alpského lyžování v Norsku.

Muž, podpíraný mladíkem sotva sedmnáctiletým, se ukládá na lůžko na terase. Staré tělo hřejí sluneční paprsky, které ho skoro připravily o zrak. Ale k čemu je zrak, když má zakázáno hledět do dalekohledu a dělit se o své poznatky s ostatními?
Mladíkův hlas v něm vyvolává vzpomínky na čistou radost z mechanických výzkumů. Na ně zrak až tolik nepotřebuje. Přemýšlení o pozemské mechanice mu umožňuje zapomínat na zklamání v lidech i na stařecké neduhy. Žák je mu nápomocen: naslouchá jeho výkladům, zapisuje, počítá, klade otázky.
"Viviani," ozve se Galilei, "mohl byste přečíst zápis z naší včerejší rozpravy o volném pádu?"

"A vypadá to, že bude pršet. Nebylo by lepší, kdyby sis vzal deštník?"
"Mami."
"A netvař se tak otráveně! Je ti patnáct, ne padesát - pořád ti můžu dát zaracha!"
"Poslouchej svou matku," pravil moudře Williamův otec. "Vím, o čem mluvím!"
Will se zasmál a vyhnul se matčině pohlavku. Zamával a vyšel ke dveřím, kde čekali ostatní.
Jeho matka jej sledovala a nedokázala úplně skrýt ustaraný pohled. Důvěřovali jim, ano, ale...
"Ahoj," pozdravil chlapec, trochu rozpačitě.
Scullyová a Mulder sledovali rodinný rozhovor a nedokázali se ubránit mírnému úsměvu.
A palčivé bolesti za ním.
"Ahoj, synu."
Protože tenhle vlak už nikdy nedohoní.