DMD č. 22. pro 22. 4. 2017. Téma: Co jsi v mládí nestihl ve stáří musíš dohnat

"Kupuju nový auto a starý prodávám. Nebudete mít někdo zájem?" nabízí Jimram kamarádům.
"Leda bych měl osobního šoféra. Bez řidičáku pro mě irelevantní," konstatuje Lev.
"Tak si ho udělej."
"Teď na stará kolena?"
"Když jsi to nestihl v mládí..."
"Víš, Jimrame, jeden učitel na základce mi jednou pravil: Šuku, jen nikdy nesedej do auta za volant, nebo bude na první křižovatce velká havárka. A já se jeho rady držím."
"Jak myslíš..."
"Má to i výhody, nemusíš se omezovat s pivem."
"Máš recht, Lve," přidává se Tadeáš, "není nad vlastní nohy, dokud člověku slouží. Méďo, další pivečka prosíme, když píti můžeme!"

Fido si od mládí zakládal na tom, že nespěchá. Snažil se vše pečlivě plánovat, problémům předcházet, úkoly řešit včas a nepěstovat resty. V sousedství byl znám jako muž, který nikdy nespěchá, a přesto má vždycky včas hotovo. Udýchaného ho nikdo nikdy neviděl.
S příchodem štěňat se všechno změnilo. Neustále spěchal a neustále nestíhal. Zahrada připomínala během prvních dvou společných let bujnou džungli. A jakmile Tip a Tap začali chodit, musel zrychlit krok také Fido. Nejprve stačilo jen trochu přidat, ale brzy musel přejít do klusu. Měl štěstí, že svou schopnost letu objevil právě v době, kdy už jim přestával stačit.

Thomas Lloyd usrkl ranní kávy.
Psycholožka se usmála a postavila svůj hrníček vedle poznámkového bloku.
„Jak se dnes cítíte?“
„Jako každé pondělí. Musím zanalyzovat aktivity uplynulého týdne, propustit dva zaměstnance ostrahy a objednat novou kopírku.“
„Takže žádné vnitřní napětí?“
„Ne.“
„Včera zemřela polovina členů vašeho týmu. Nepociťujete výčitky svědomí?“
„Svědomí? Tím šéfové tajných služeb disponují?“
„S vyjadřováním emocí poněkud pokulháváte. Co byste řekl pravidelným sezením?“
„Že chcete starého psa učit novým kouskům.“
„Na sebezdokonalování není člověk nikdy starý.“
„Až přežijete dvě kouzelnické války a odvrátíte tři světové, vězte, že vás taky víc rozladí rozbitá kopírka než tři mrtvoly v kanceláři.“

Arwen se obrnila. Musela být tím zlý rodičem a vysvětlit svému synovi, jak se věci mají.
"Eldarione," řekla.
"Ano, mami?" Její syn vypadal myšlenkami někde jinde. Nebo spíš u někoho jinde.
"Je pravda, že Tinwiel se teď může stát královnou, ale dědic trůnu jsi pořád ty. Očekávám, že budeš plnit své povinnosti. Celý rok si je zanedbával."
"Ale mami, na to je přece času dost!"
"A dohánět to chceš kdy?"
"Tak ještě neumíráte, ne? Až budu starší..."
Arwen si povzdechla. Zdálo se, že se emancipovala nejen její dcera, ale i syn.
"Vidím, že ti bude muset promluvit do duše otec."

Teď, když byla Sofie stará, měla bolavá záda a ztuhlé klouby v jednom kuse, a ne jen po dni prosezeném nad klobouky v rodinném obchodě.
Na druhou stranu v sobě nacházela překvapivou energii, když smýčila, umývala, cídila a prala, až byl celý Howlův zámek k nepoznání.
Pokud šlo o pucování, tomu neunikl ani samotný Howl. Sofie občas žasla, že se dokáže postavit strašnému čarodějovi, když se jako mladé děvče snažila v přítomnosti mužů, pokud možno splynout s okolím.
Jenomže na srdce staré báby nemohl mít čaroděj zálusk a to jí zvláštně dodávalo odvahu.
Navíc Howl prostě potřeboval vštípit dobré mravy.

Když Leilina kletba došla naplnění a mohla se konečně slavit svatba, bylo Sigurdovi krásných čtyřiasedmdesát let. Panna nevěstinka byla o sladkých jedenatřicet roků mladší než on.
Vrhla se do manželského života s ohnivou vervou, téměř jako by svému muži chtěla během pár týdnů vynahradit dlouhá léta neplodného čekání. Do roka hrdě nosila břicho a za dvě zimy zas.
Sigurd nedokázal odhadnout, jestli se Leila na jeho předchozí vztahy neptá, protože je dost chytrá, aby předstírala, že nic neznamenají, nebo jestli je jen dost zamilovaná, aby si myslela, že neexistovaly.
Nicméně se rozhodl jí existenci svého čerstvě dospělého syna raději zatajit.

Současnost. Je 21. dubna. Stará bělovlasá paní otálí před vchodem Martinického paláce. Strašně by chtěla vejít dovnitř. Ale něco jí brání. Strach z naděje.
Vzpomínka. Černovlasá krasavice s orlím nosem sedí nad náčrtem nových šatů. Tužka létá po papíře. Dívka si pobrukuje.
Vzpomínka. Mladá žena s rozcuchanými vlasy. Pruhovaný stejnokroj. Bodák bajonetu trhá šlachy na cáry. Bolest k neutišení.
Přichází hezky oblečená dáma. Bleskne pohledem po staré ženě. Bere ji pod paží a šeptá slova pozvání.
Současnost. Mladá dívka kráčí k vystaveným šatům. Zkroucenými prsty se něžně dotýká lemu. Z očí jí tečou slzy. Po sedmdesáti letech vidí sama sebe.

Ne že by Edvinovi nějak moc šlo o to horské kolo, které by si vzhledem k finišujícímu Ragnaröku stejně moc neužil, ale obdržený bestiář si za běhu k první linii stejně prohlédl co nejdůkladněji. Doufal, že když z něj nevykouká větší slabiny všech těch potvor, dozví se aspoň jejich jména, každopádně knížečka to byla překvapivě podrobná a on nestačil zírat. Některé žraly lidi zaživa, jiné chrlily lávu, další ovládaly speciální útoky schopné prorazit čelní pancíř tanku, jednoduše to nevypadalo jako něco, co se dá vyhrát.
Na druhou stranu jako dítě prošvihl éru lovení Pokémonů, tak si to teď mohl vynahradit.

Záblesk z budoucnosti: J. K., věrná to manželka, matka a babička, se od té doby, co je v důchodu, nemusí kvůli četbě zavírat na záchod. Právě ji pohltilo Fulghumovo „Drž mě pevně, miluj mě zlehka“, a tak z minirománu přesedlává na minikurz španělštiny a objednává letenku do Buenos Aires. Z letiště ji taxi zaveze rovnou do tančírny, kde chvíli oslňuje na svůj věk pružným tělem a bystrým mozkem, bezostyšně si nechává nadbíhat místními muži, a pak už jen tančí a tančí … Dokud tělo neřekne "Tak dost, sundej push-upku, protézu a zkus spát, musíš šetřit síly, na stolku máš ještě Murakamiho."

Nejprve ze všeho se naučil dýchat. Nádech, výdech.
Naučil se sedět a pak i chodit. Ťap, ťap.
A taky mluvit. Jé, to bylo breptáníčko.
Ve školce se naučil mnoha dalším věcem. Malovat, zpívat, řádně jíst příborem. Běhat, skákat, tleskat. Zavazovat si tkaničky. Vyprávět.
Ve škole zase jiné dovednosti. Číst a psát, plnit si povinnosti, znát a poznávat spoustu věcí. Řečnit. Naučil se soutěžit a prohrávat.
Ale to nejdůležitější ho stejně ještě čeká, až vyroste ještě víc. A bude to muset velmi rychle dohánět.
Pravá přátelství, lidi na správných místech. Spousta zákonů a nařízení. Nástrahy, které čekají tam venku.
Skutečné hodnoty