Pět pokladů

„Hvězda nejzářivější,“ sděluje zjevné Thea, „upozornila na předěl v dějinách lidstva…“
„Šéf ale nikdy astrologii zrovna přízniv nebyl,“ nedá odporovati Sikarovi.
„Že se něco špatně uchopuje,“ rozčílí se Linkva, „neznamená, že vinno je uchopované!“
„O čem je řeč?“ zeptá se Apolo.
„O betlémské hvězdě, synu,“ má porozumění Taura, „skoro si přeji, aby ses nedostal na osmileté gymnázium!“
„Sví, sví, mě, mě!“ nadšeně výská Viktorka.
„Tomu rozumím,“ zaraduje se Apolo, „měsíček svítí!“
„Sub specie aeternitatis,“ syntetizuje pozpovědní Filcin, „ je jen jeden Jesus Christ Superstar. Z hlediska přízemního zezdola vězte, že jsem potkal kdejakou hvězdu. Žádná ale neoslňovala tolik jako vaše maminka!“

„Když Mojžíš vztáhne ruku nad Rudé moře,“ ví si rady Thea, „vane Hospodinův vítr po celou noc…“
„To musel být praotec řádně rozcuchaný!“ představuje si Sikar.
„V domě oběšencově,“ pohladí si Filcin pleš, „se o provaze…“
„Tatínku, provaz, respektive vlasy,“ praví laskavě Linkva, „jsou přímo předmětem tématu.“
„Děkuji za upozornění!“ děkuje otec, „Trpělivě přijímejme realitu, jak se na nás valí.“
Viktorka češe holohlavou panenku.
„Taky k Eliášovi,“ prokazuje duchaplnost Apolo, „mluvil Stvořitel ve větru…“
„Napsal jsi o tom básničku,“ připomene vlídně Taura, „svatý Eliáši, ať nejsme hlušší – na vánek jemný jako stín, v němž mluví Hospodin.“

Všichni mají před zpovědí.

„I kdybych šel temnotou rokle…“ ví Thea.
„Jinak ale v Písmu moc věrných párů není!“ ušklíbne se Sikar.
„Však taky píše o životě,“ ohradí se Linkva, „nikoli o vzdušných zámcích.“
„Pozdě! Propadlé téma!“ připomene Apolo.
Viktorka ani nedutá, solí boty.
„Ježto brzy zaklepu bačkorama,“ odbočí Filcin, „už to s maminkou asi nějak doklepu!“
„Ale já s tímhle hypochondrem nevydržím,“ obrací oči v sloup Taura, „umírá od té doby, co jsme se poznali, a skutek utek!“
„To by se ti líbilo,“ zavrčí hypochondr.
„A umřu první, abys věděl!“ je v ráži matka.
„Opovaž se!“
„Rodičové,“ žádají unisono děti, „nechcete změnit téma?“

„Já si představím honosnou stavbu v oblacích,“ zahájí Apolo, „nebo průhlednou…“
„Jasný nebeský Jeruzalém,“ má jasno Thea.
„A mně to asociuje Mijazakiho Laputu,“ nezapře svět, který celou rodinku přivedl do každodenní prekérnosti, Linkva.
„A pamatujete na obrázek z Dixit,“ má přívětivou Sikar, „jak se tam zámek houpe na létajících balónkách?“
„Mí, mí,“ nezvedne hlavu od kocoura Vavřince Viktorka, aktuálně ve fázi maniakální čtenářky.
„Já si vybavím své představy na střední,“ zasní se Taura, „jak budu slavná a bohémská umělkyně! Nikde v nich, vůbec nikde!, nefigurovaly děti!“
„Každý den,“ zahučí temně Filcin, „naprosto nerealisticky sním, že zítra už přijde lepší téma…“

„Mně se na prvním místě vybaví Mauglí,“ statečně zahajuje Apolo, „jak se vrátil k…“
„Důrazně všechny upozorňuji,“ přeruší Taura, „že jisté slovo nesmí padnout! Četla jsem to dnes už sedmkrát!“
„To ještě není sedmasedumdesátkrát,“ podotkne Linkva. Je to silnější než ona.
„Jako vau, vaúú?“ neodolá Sikar. Je to silnější než on.
„Kákuků, kákuků,“ zdvihne hlavu od kostiček Viktorka.
„Chce Karkulku,“ formuluje zjevné Apolo.
„Padej jí to přečíst sám,“ srší z matky blesky.

„Moc nás nezbylo,“ vzdychne Filcin, „Theu jsem vyslali jako ovci mezi vlky…“
„Jsem doma,“ vstoupí jako na zavolanou Thea, „kde je Viktorka?“
„Vyje se Sikarem vedle,“ vítají ji.

„Ještěže Thea se duchovně občerstvuje,“ převezme roli vykopávače Sikar, „dneska by splakala nad bicáčkem…“
„Jak zpívá žalmista,“ přikyvuje Linkva, „Hospodina netěší síla koně a nemá zalíbení ve svalech muže!“
„Občas se tam někdo svalí,“ nevzdává se Filcin, „nebo svaluje vinu na někoho jiného!“
„Jsem v klidu,“ pokrčí rameny Apolo, „já nerozumím ani tomu prvnímu slovíčku.“
Viktorka nezapojena do diskuse rozhorleně volá: „Fáfy, fáfy!“
„Berme to pozitivně,“ podá ji Taura sušenku, „prý už nebude hůř!“
„Vždycky když tohle někde zazní,“ vzdychne plešatá zkušenost, „bývá pravý opak pravdou!“
„Periferní je okrajový,“ vysvětluje bráškovi Sikar, „nedůležitý…“
„Dovol,“ ohradí se Linkva, „nejdůležitější jsou okraje!“

„Zííív,“ polyká svět Apolo, „co je to sklepmistr?“
„Dle slovotvorby soudím,“ soudí Sikar, „že šéf sklepa. V našem případě tedy bubák nebo vrchní myš.“
„Jů, jů, vava, vava,“ řičí čilá Viktorka.
„Přečtěte jí někdo kocoura Vavřince,“ mátožně prosí Taura, „potřebuji aspoň hlt kávy!“
„Já musím jet,“ volá z předsíně Thea, vyrážejíc na třídní duchovní pařbu, „v Palestině moc sklepů není, takže Písmo nám asi nepomůže… Jeremiáše uvrhli do sklepení, totiž do kobek!“
„Sklepmistr se stará o víno,“ praví sečtělá Linkva, „a nejlepším vinařem je nepochybně Pán.“
„Víno?“ rve víčka přes ospalky Filcin, starý pivař, „po ránu, odpoledne ani večer ne!“

„A jméno té hvězdy je Pelyněk,“ praví Thea, „Zjevení Janovo.“
„Sví, sví,“ přijde se svou troškou do mlýna Viktorka.
„Hvězdičky svítí,“ vysvětluje Apolo, „stejně jako měsíček a sluníčko.“
„Tak jsme došli,“ procedí mezi zuby Filcin.
„Ahoj, babi,“ zná tátovy fóry Sikar.
„Připusťme,“ chytá se stébla Linkva, „že je to hořké téma. Ale nezapomeňme na vyjmenovaná slova! Viktorka si může hrát s plyšovým pelyňkem!“
„To už je mimo básnickou licenci,“ rozčileně rozjímá patriarcha, „takovou pitomost bych ani nedovolil koupit!“
„Nebo rozviňme Apokalypsu, taťko,“ uklidňuje Sikar, „to je koncentrované vraždění…“
„Trestání,“ opravuje Thea.
„Dá si někdo pelyňkový čaj?“ volá z kuchyně Taura.

Mlčí.
„V Písmu je absolutně zapovězen,“ špitne Thea, „snad jen hřích proti Duchu svatému…“
„Raději nemluv,“ žďuchne do ní rychle Linkva.
„Blbl, blbl, no, no, čí, čí,“ výská Viktorka.
„Viktorka chce číst o čertovi, co vyletěl z tramvaje a natloukl si…“ nedořekne Apolo, zastaven důraznými gesty ostatních.
Mlčí.
Viktorka se zmateně rozhlíží.
„To si tu hrajete na mlčenou?“ vejde rozjařená Taura, na takové ticho není zvyklá.
„Bojíme se,“ šeptá Sikar, „vyslovit jakékoli zakázané téma, aby nebylo hned zítra zadáno…“
„Cokoli řeknete,“ doplňuje Filcin, „může být použito proti vám!“
Taura strne.
„Blbl, blbl, no, no, čí, čí, čí,“ zlobí se Viktorka.

„Dneska začnu já,“ praví rozvážně Sikar, „v Písmu je všechno dost naostro. Hlavně na ostří nože!“
„Ne, ne, ne, au, au!“ naváže Viktorka.
„Klaté je třeba vymýtit do kořínků,“ spěchá Thea upřesnit, „mravně určitá důslednost přeci dává smysl!“
„Viktorka,“ uvádí na pravou míru Apolo, „reagovala na nůž. Že na něj nemá sahat, aby se nepořezala.“
„Hospodin dvakrát nefandí polovičatosti,“ doplňuje Linkva mladší starší sestru, „a vlažnost plije ze svých úst!“
„Prostřední cesta bývá nejširší, ergo pekelná,“ přikyvuje vyčerpaný Filcin.
„Jenže chválí i střídmost a rozvahu,“ praví Taura, „takže se mi, milánkové, neradikalizujte, nebo vás tady všechny složím na jednu hromadu!“