Pět pokladů

„Dnes to vyšlo brzy!“ hlásí Linkva.
„Hledá se Viktorčina bota!“ volá Taura.
„Jéje-jéje-jéje,“ výská Viktorka.
„Kdo si dá polední k večeři?“ křičí Thea.
„Bába zase blábolí,“ vrčí Filcin.
Apolo nedutá, smaží.
Pět pípnutí.
HLEDA SE VIKTORCINA BOTA, čtou všichni krom pisatelky a ztrácečky.
„Mám!“ vysype hlína prádelní koš.
„Taky levá,“ vzdychne Taura.
„Mám,“ otevře troubu Linkva.
„Sice pravá,“ mumlá maminka, „ale od levé, co už jsem vyhodila...“
„Našel jsem své ponožky!“ jásá Apolo.
„Kdo snědl to polední?“ kroutí hlavou Thea.
„Já,“ procedí Sikar, „jestli náhodou není na dně... ta bota.“
„Spadl net,“ panikaří otec, „nevíte náhodou, zda už vyšlo téma?“

„V Písmu se hodně pokouší,“ vzdychne Thea, „ale mnohem méně kouše!“
„Střelné zbraně,“ mračí se Apolo, „sice štěkají, ale bohužel nekoušou.“
„Vymysli si,“ radí Sikar, „kousající samopal!“
„Hryzající zadek by byl horší,“ povzbuzuje Linkva.
„Jistě,“ zavrčí Filcin, „stejně jako by nebylo terno Bodláčím dobře naložený tučňák, Poslední bílý buben na mapě, Už nejsem nabídka, která se nedá odmítnout, nebo Dcera svého slova! Může být vždy hůř, to si v dubnu vyzkoušíme na vlastní kůži.“
„Choti,“ chlácholí Taura, krmíc Viktorku rohlíkem, „jsi unavený. Vzpomeň třeba na své oblíbené Čelisti!“
„Jo! Žralokočí tornádo!“ výskne Sikar.
„Au!“ vykřikne matka, „To je můj prst!“

„Já tomu nerozumím,“ vzdychne Apolo, „sedí, co by jinak, pusa mluví, slunce zapadá.“
„A vychází,“ doplňuje Thea, „možná je téma narážkou na zápecníky, co hřivny zakopávají!“
„Verbum sedět nepochybně,“ rozvíjí Linkva, „otvírá svět kriminálů!“
„Já bych to viděl tak,“ ví Sikar, „že je to metafora záchodového masakrování! Utíkej, kdyžs uprostřed potřeby!“
„E-e,“ mumlá si pro sebe Viktorka, ale nikdo ji neposlouchá.
„Jste nechutní,“ zlobí se Taura, „všichni! Zadek je pozadí, základ, zázemí. Když je, je fajn. Co ty, patriarcho, nemáš k tomu co říct?“
„Mám, ale mlčím,“ nemlčí Filcin, „má žena má nejkrásnější zadek na světe! Ať sedí, nebo stojí!“

„To bude má smrt,“ dí ukřivděně Filcin, „neslibovali snad, že...“
„Co je Zubatá,“ přeruší Apolo, „to vím, ale daně?“
„Peníze sousedů,“ vysvětluje otec, „na vládu, armádu a bezpečnost dávají jakýs takýs smysl, jinak...“
„Staré jsou, soudě dle obětin,“ nenechá domluvit Thea, „jak lidstvo samo!“
„Jsou to v zásadě živly, pohromy, jistoty,“ doplňuje Sikar, „jako náš strýc v parlamentu...“
„Já bych to uchopila,“ jazykově dumá Linkva, „přes Daninu smrt!“
„Aha,“ chytá se stébla hlína, „Dana, vdaná, dala Dána, v Dunaji pak utopena!“
„Daní za malou smrt,“ má rozvernou narozeninová Taura, „byla jí pak velká Smrtka!“
Viktorka nerozumí, naštěstí, nevinná a malá.

„Já znám palebná slova,“ konstatuje Sikar, „ale co jsou malebná, to netuším!“
„Nech na hlavě,“ utne debatu, než se rozvine, Taura, „kdyby nebylo malebných slov, nejste na světě!“
„Já to věděl,“ uspokojeně konstatuje Apolo, „žádní čápi, ani semínka, jak říká sprosťák páťák Péťa, ale slova!“
„Stvoření je založeno na Logu,“ vlastně neví, co chce říci, Thea.
„Ma-mi,“ kasá se novým slůvkem Viktorka.
„Když stvoření nevychází z víry, naděje a lásky,“ snaží se Linkva, „tedy ze...“
„Je to mnohem jednodušší,“ uzavře tápání Filcin, „vaše maminka je strašně krásná. Já to ze všech ctitelů věděl nejjasněji. A tak jste přišli na svět.“

„Aby nebylo,“ vzdychne Filcin, „když je tak krásný den!“
„Už jsme všichni krapet unaveni,“ doplní Linkva.
„Nerozumím vám,“ zakňučí Apolo, „a tématu taky ne!“
„Bitvu na pěšině nikdo nepřežil,“ radí Sikar, „i nastalo ticho!“
„Sírachovec doporučuje,“ dí Thea, „nechodit po každé pěšině! Tak jedná obojaký hříšník!“
„Pěšinku už má celkem vidět,“ dumá nad Viktorčinou hlavou Taura, „ale vlasy pořád nikde!“
„Nakonec se budeme komentovat jenom vzájemně,“ drmolí hlína.
„I my na tebe kašleme, tati,“ ujistí Sikar. „Napiš si třeba, že jsi Marťan, a stejně to nikoho nebude zajímat.“
„Mluvil jsem o svých identitách,“ nenechá se vyprovokovat rozpolcený, „ne o vás!“

„Asi narážka na to,“ prohodí Linkva, „že vstupujeme do poslední třetiny a shodili jsme skopce!“
„Když vy jste všichni strašně soutěživí,“ vyčítá hlína, „nestíhám to číst!“
„Co se tu děje?“ přilítne Taura a strne, „Proč se tu válíte na jedné hromadě? Kdo je vespod?!“
„Ta-ta,“ výská Viktorka.
„Schizofrenik jeden kvartální,“ vysvětluje nejstarší, „má tu drzost vyčítat ostatním, že chtějí splnit téma!“
„Když se bije táta,“ ucedí Sikar, „musím být u toho!“
„Já se rád peru!“ září Apolo.
„Já jim jenom hlídám brýle!“ následuje Šavla Thea.
„Jsem pln optimismu,“ vstává potlučený Filcin, „v téhle rodině lepší poplužní dvůr než drzé čelo!“

Ztište prosím svůj hlahol a smích a ctěte pietu okamžiku! Svolali jsme se, abychom vzpomenuli našeho drahého kamaráda Krtečka, zapomeňte na chvíli, co si o zahradních škůdcích myslí strýc Karel! Zemřel v strašných mukách, Krteček, ne strejda!, v útrobách bubnu naší pračky, že, Viktorko, netvař se, že ty nic, ty muzikant! Prosím Sikara, ať přestane tleskat! Možná jste Krtečkův leporelní život už nesledovali, ač nestárl, zestárl, ale svou dobou jste ho všichni vláčeli. A budeme i nadále: jako památku nám zanechal spousty žmolků na spoluvypraných šatech. Vemte si příklad z vražednice, jak srdceryvně pláče, už končím, dítě, dám ti najíst…

„Nemám tušení,“ vzdychne Apolo, „co to je. Vím, co je skopeček a dokopeček, ale toto?“
„Skopec je beran,“ frkne Sikar, „a můžeš si to pamatovat ze včera skopový, dneska skopový, ajťsem trajcem...“
„Beran je znamení,“ přeruší Thea, „což je biblicky zapovězeno!“
„A berani jsou taky evangelíci,“ doplňuje Linkva, „ty už neházíme z kopce!“
Dobrali by se ledačeho, kdyby nepřibyl ze sportu unavený Filcin.
„Dík za zprávu,“ děkuje, „ale už se fakt zbláznili! Proč bych měl nějakého Skopčáka vodit ze schodů?!“
„Asi spíš shodit, ne?“ opatrně táží se.
„Psali jste mi schoď,“ bledne otec, „a já už vymyslel tři humanistická drabblata!“

„To jsem já,“ výskne Linkva.
„Já ještě víc,“ tančí Thea.
„Uááá,“ nechce být pozadu Viktorka.
„A já úplně nejvíc,“ zamutuje Sikar.
„Já zas ostrouhal,“ ušklíbne se Apolo.
„My jsme na ústrky zvyklí,“ obejme ho Filcin.
„Dovolila bych si podotknout,“ začne Taura, „že...“
„Ty nejsi dcera, ale máma!“ nenechá dokončit Apolo.
„To je trochu složitější,“ začne pozvolna tatínek...
Pozvolna, pomalu, uvážlivě...
„Pokud nevysvětlíš do tří vteřin,“ řekne Linkva, „nerozumíš tomu!“
„A teď, právě teď,“ doplní druhá dcera, „už ti čas vypršel!“
„Uááá,“ dere se na klín třetí.
„Řekla bych,“ směje se Taura, „že bys trochu té mé pomalejší krve občas uvítal!“