DMD č. 8. pro 8. 4. 2012. Téma: Až na konec světa...

AN: Spadá do příběhu Drak v mém srdci
Samuel seděl na lavičce a upřeně se díval do země. „Jsi si jistá, že chceš se mnou odjet? Nebude to takové jako tady. Přijdeš o všechny své známé. Uvědomuješ si to?“
Vypadal tak roztomile. Strach z mé odpovědi ho úplně zmrazil. Byla jsem překvapená. Myslela jsem, že už si je mými city jistý. Přesto jsem mu snad už po desáté odpověděla to samé. „Víš moc dobře, že s tebou bych šla až na konec světa.“
„Až všechno připravím, přijedu si pro tebe,“ odpověděl s úsměvem, políbil mě a odešel. Kdybych jen tušila, že se vidíme naposledy. Alespoň bych se rozloučila.

„Mám záver pre svoju knižku... A žili šťastne až do konca...“
„Vážne to chceš spraviť? Si o tom presvedčený?“
„Určite.“
„Dobre teda. Zbohom, môj milý Bilbo – až do najbližšieho stretnutia.“
„Neviem, či sa ešte niekedy uvidíme, môj veľký priateľu,“ usmial sa Bilbo. „Mám v pláne vystúpiť až v poslednej stanici...“
„Ktovie, kam nás cesty zavedú... Už by si mal asi ísť.“
„Áno.“
Vlak EuroCity Eriador na trase Forlond- Koniec sveta s pravidelnými zastávkami v Hobitíne, Roklinke, Morii, Lothlóriene, Isengarde, Edorase, Minas Titrith stojí na nástupišti číslo tri. Ukončite nástup!
Vtedy ešte netušil, že vybehne z vlaku hneď na prvej zastávke...

„Už tam budém?“
„Nevím. A neptej se zase.“
„Už tam budém?“
„Hele, žádný ´už tam budem´, jinak…
„…“
Oddychnu si. Dneska mě konečně propustili a první věc, co jsem uviděl, bylo moje ječící dítě. A jestli nesklapne, tak dojde k vraždě. Znovu.
„Tatí?“
„Ano?“
„Už tam-“
„Tyyy!“
Zařvu, otočím se a začnu ji škrtit. Když tu…BUM!
Démon se zamračí. Psychopat? Houkne na kolegu vedle. „Okolnosti smrti?“ „Škrcení dcery a bouračka.“ Démon se zašklebí. „Bude muset tu svoji dcerku odvézt až na konec světa!“ „Počkej, vždyť koule nemá kon…aha!“
„Už tam budem?“
Povzdechnu si. A to ji nemůžu zabít!

Nesoutěžní, nadbytečné i nezbytné. Volně navazuje na Pragmatika od Danae, na Tři kříže od Esclarte a na Pátek.
Prostě - Velikonoce....hezkou neděli
Doteky pěstěných rukou na nejjemnějším plátně, mastech, balzámech.
Obvykle měla ladné pohyby tanečnice, teď se cítila těžká, neohrabaná.
Kdysi své krásné tělo, dotýkané desítkami nenasytných rukou a očí, nenáviděla. On jí vrátil čistotu. Mohla o sebe pečovat pro vlastní potěšení. Mohla se zhlížet v zrcadle s nevinnou radostí dítěte.
Dnes ne. Dnes prokáže službu ona jeho tělu.
Složila nachystané potřeby do košíku a vyšla ven. Přítelkyně na ni čekaly, měly stejně smutné oči jako ona.
Vlekla se za nimi, každý krok bolel. Jako by šla až na konec světa.
Zpátky od hrobu poběží, podobná gazele, náhle plná síly a radosti.

Rípčíp se díval z přídě Jitřního poutníka do vln a broukal si písničku, kterou ho naučila dryáda. Přemýšlel, jaké to bude na konci světa, v Aslanově království. Nedokázal si to tak úplně představit, ale nejasně tušil, že nebe tam bude modřejší, tráva zelenější a slunce jasnější. Protože tento svět je jenom stín toho pravého světa, po kterém tolik toužil.
Taky by mě ale fakt zajímalo, jestli tamní nepřátelé budou ještě zákeřnější, napadlo ho, když ho Eustác chytil za ocas a zatočil s ním ve vzduchu.
Pak zaklel, vytasil meč a začal bojovat o život. Jako už tolikrát, teď a tady.

A tak zaklínač šťastlivě svou dcerku zachránil, byť neměl nic, než statečné srdce a na zádech meč; až na kraj světa doputoval, by ji našel, naděje se nevzdával, ačkoliv cestu neznal...
„ Ztraceně předbíháš, Marigolde,“ ucedil zaklínač.
„Za prvé: už jsem tě žádal, abys mi nečuměl přes rameno. Za druhé, tohle je jen stylistické cvičení. Ale můžu psát i o tom, kterak se zaklínač, neznaje cesty, po zbytek života plácal odnikud nikam, zatímco Cirilla zestárla po boku Emhyra var Emreis, jestli se ti tím uleví.“
Geralt na to neřekl nic. Tahle varianta vypadala mnohem pravděpodobnější, ale nemělo smysl říkat to nahlas.

Zarachocení.
Sprška mokrého štěrku.
A krátké zakňučení gum na mokrém asfaltu.
Ustáli to.
Motor znovu zařval.
Rezavá ( ale naše! ) kára zas vyrazila.
Kolem uplakaný les. Mihnutí honosné cedule.
Temná postava, tupý náraz.
Drncnutí.
"Zastav, musíme..."
"Ani náhodou. Už vím, kde jsme. A ho zachraňovat nebudu."
"Jamesi! Co tím... Kurva." I jemu to už došlo.
O kousek dál.
Dvě temné postavy.
"Najdu je. I kdyby zmizeli až na konec světa."
"Prosím. Klidně." Ušklíbnutí, "Stejně musíš uznat, že tvoje košile se vzorkem pneumatiky vypadá o něco líp."
"Draco..."
"Už nemusíš řešit, jak se zbavit páva."
"A nemám jim rovnou poslat děkovný dopis..?"
Pokračování drabblete A teď rychle pryč...

(4k)
Jak se blížily oslavy čtvrtého milénia, nemohl se Edvin ubránit stále častějšímu vzpomínání na uplynulé roky, století a tisíciletí.
Století třiaosmdesáté bylo akční, ale nekonečné boje s vesmírnými králíky ho docela unavovaly.
Jednatřicáté taky stálo za to, samozřejmě až na tu svatbu.
V šestadvacátém konečně dostavěli novou Valhalu a opět bylo zapotřebí jeho elitních podržtašků. Ale přišla spousta papírování.
V pětadvacátém začal pořádně cestovat časem, ale s tím přišly bolesti hlavy.
O čtyřiadvacáté tak nějak přišel.
Nejlepší prostě bylo třiadvacáté, kdy se stal bohem básnictví, pivovarnictví a antikoncepce a vůbec se děly samé skvělé věci. Až na ten konec světa...

Byl jsem tady tak dlouho! Snažil jsem se pilně pracovat na stvárnění komixu RAGE ve filmu. Nechtěl jsem, aby byl Michael zklamaný, když tu nemůže být se mnou. Ale pořád jsem musel myslet na Briana. Zatímco on doufal, že na něj zapomenu, já počítal dny, kdy se tady konečně objeví. Slíbil, že za mnou přiletí. Já bych za ním jel až na konec světa! Zdá se, že on za mnou ne.
Když mi producent řekl, že to zamítli a veškerá práce byla zbytečná, nevěděl jsem, jestli zuřit, nebo skákat radostí nad tím, že můžu zpět do Pittsburgu. Mě se Brian nezbaví.

A/N: Příběh je zcela fiktivní. Jakákoliv podobnost s žijícími osobami či existujícími místy je čistě náhodná.
„Ale ty ho miluješ, ne?“
„No jasně, že ho miluju, jen…“
„Důležité je přece, že jsi s ním. Víš, trochu se to dalo čekat, přece jenom není to žádný Bill Gates.“
„Já vím, já vím, ale kdybys to tam viděla. Největší koncentrace hospod čtvrté cenové kategorie. Etnicky rozmanité místo, sem tam ozdobené nějakou skládkou či parkem s bezdomovci, o rozjívených studentech nemluvě. Prostě ráj.“
„Ale zase tam máš svého prince.“
„No jo... Když jsem říkala, že s ním půjdu až na konec světa, znělo to dost romanticky. Ale kdo mohl tušit, že to vezme doslova a odstěhuje se na Žižkov?!“