DMD č. 8. pro 8. 4. 2012. Téma: Až na konec světa...

Blaženě jsem vdechl zdejší čistý vzduch. Vždy, když jsem Leslie slyšel mluvit o naší Terabithii, nevěděl jsem, co si myslet. Bylo sice lákavé tvořit vlastní svět... Vymýšlet vlastní realitu... Ale občas jsem se o Less bál. Bál jsem se, že žije natolik ve snech, že není schopná přežít v realitě. Tam jsem ji musel chránit...
Ale pak, kdykoli jsme se na laně zhoupli na ten magický břeh řeky, věděl jsem, že bych za ní šel až na konec Terabithie. A ještě dál. To ona mi dodávala tu vnitřní jistotu. A já byl ten realista, co na naši zemi málem nevěřil...

Vzhůru do nekonečna a ještě dál
Kdyby ses viděl, možná že by ses smál
Kdyby ses viděl celý ty léta
Na čtyři akordy až na konec světa
Měl by trochu ubrat plyn. Nestíhá, ale copak se svět zboří, když bude víc člověkem a míň chodícím metronomem?
Práce nepočká. Práce s ním počítá. Kluci s ním počítají. On sám počítá s prací a s kluky.
Ačkoli nejradši by se vrátil zpátky k Lucce a k dětem, zkouška nebo ne.
Dost už, Hrochu, na tohle nemáš čas. Motorka burácí, adrenalin tepe žilami.
Vůz před ním brzdí. Pavel Grohmann plynule najede do protisměru…

„Může letět s námi, Doktore?“ mrkl na svého vesmírného kamaráda kapitán Jack Harkness.
„Jak s námi? Co tím myslíš?“
„No se mnou, tebou a Marthou.“
„Asi jsme si špatně rozuměli. „My“ znamená já a Martha. Tebe a tvůj nový objev to nezahrnuje. Jak se vůbec jmenuje?“
„Ehm, jak se jmenuješ?“
„Ford Prefect.“
„Ford Prefect? To je vynikající jméno! A ještě navíc má zrzavé vlasy. Předpokládám, že jeden malý výlet bychom si udělat mohli... Kam to bude Forde? Máš k dispozici celý časoprostor. Co takhle konec světa, hm?“
„Tam je to nuda. Ale mohl bych se stavit domů na Betelgeuzi 5...“

Obrovské dračí hejno mířilo k britskému pobřeží. Draci střední váhy nesli ve čtveřicích obrovské dřevěné konstrukce s vojáky, zbytek letěl porůznu mezi nimi bez nutnosti tvořit formace. Početní přesila byla tak zdrcující, že to nebylo třeba.
Přesun Excidiovy formace, jehož svědkem byli nedávno kapitán Moreau i Étoile, byl neoficiálním potvrzením k invazi.
Kapitán položil ruku na Étoilinu šíji; měl zlé tušení.
„Neměj strach,“ promluvila dračice pevným hlasem. „S tebou bych letěla až na konec světa. Nikdy tě neopustím.“
Moreau si povzdechl. Taky by s Étoile doletěl až na konec světa a ještě dál. Britské pobřeží bylo naneštěstí o mnoho blíž…

Poznámka: pokračování drabble Za osmero kopci a desatero potůčky...
Rytíř opětoval pohledy královských potomků, zatímco byl seznamován se situací v království.
“Tak teď vypadá naše království,” povzdechl král. “Zkrátka, v našem království se uhnízdila Útočná Slepice.”
Rytíř sebou trhl. “Říkáte Útočná slepice, výsosti? To je zlé,” řekl s velkým sebeovládáním. Pyšnil se mnohými hrdinstvými. Zabil nějaké ty draky, získal si pověst v mnohých bitvách...
Ale nikdy nikdo nepřežil střet se Slepicí.
“Hned se vydám na cestu,” řekl s úsměvem.
...třeba na konec světa.
Tam se také dostal. “Hostinec na konci světa,” hlásal vývěsní štít. Než však vešel, byl ze zálohy napaden smečkou svišťů s Kuřetem.
“Pivo nebude,” zavrčelo Kuře.

Slečna Ferka seděla na můstku a brečela.
„Co je?“ ptala se malá Mia.
Ferka jí tlapkou přisunula sešit.
„Toto je muminkův deník z osamělé výpravy na konec světa. Pokud ho najdete, dejte ho milované slečně Ferce, protože mne patrně sežral šavlozubý tygr nebo tak něco.
10,00 Vycházím.
11,00 Zapomněl jsem svačinu.
12,30 Návrat pro zavařeninu a obložené chlebíčky.
13,00 Zavařenina snědena.
13,05 Chlebíčky snědeny.
13,23 Konec světa nalezen – nic moc.“
Ferka se znovu rozeštkala. „Muminka sežral tygr!“
„Ano, ještě jsou na tom stopy krve,“ utěšovala ji Mia. „Ale abys věděla, muminkovi to tu vypadlo před chvilkou, když běžel naproti Šňupálkovi.“

Kam až dohlédli, všude byla jen mělká vyhřátá voda, občas rákosí. Tarman se pohyboval pomalu, pak vítr utichl a loď se zastavila docela. Nebylo jak poznat, jestli tady řeka končí, nebo jestli někde pokračuje. Draci byli v teple spokojeni, občas se jim podařilo chytit rybu, ale nebyla tu zvěř a zásoby pro lidi také docházely. Odpočívali. Čekali.
Třetí den spadla mlha.
Kapitán se pokusil oslovit loď, jenže Tarman bez figuríny na přídi komunikoval vždycky trochu nespolehlivě. Najednou ale pomalu zabral a za jeho zádí se objevila mělká brázda. Šedavé siluety draků se pomalu začaly vzdalovat. Loď zřejmě nějak cítila směr.

"Zaslouží si mě jen ten, kdo mě půjde hledat třeba až na kraj světa," řekla. Byla krásná, líbezná, neodolatelná.
A on šel. Mnoho viděl a mnoho zažil. Nepřestával hledat svou krásnou, líbeznou, neodolatelnou.
Až došel na kraj světa a spatřil ji, jak sedí na zlaté sesli a čeká. Stále stejná, překrásná a líbezná.
Trochu se lekla, jak se změnil, ale pak se usmála.
"Vydobyl sis mě," vztáhla k němu bílou ručku.
'To celou dobu nic nedělala, jen seděla a čekala?' napadlo ho.
Díval se na ni. Kdo ví, co mu běželo hlavou. Nakonec se otočil a vydal se pomalu pryč.

Amamiya Chiori nenávidí rádoby herce, kteří dosáhnou úspěchu v zábavním průmyslu jen díky zákulisnímu vlivu. Nenávidí rychlokvašky, které dostanou roli, na kterou nemají nárok.
Nenávidí Mogami Kyoko.
Natolik, aby k ní přistoupila na vrcholu schodiště a postrčila ji.
Nepočítala s tím, že se dívka obrátí a podívá se jí do očí.
Ještě víc nenávidí opakující se role, škatulky, rutinu a nové začátky, které nevycházejí, jak si člověk představuje. Nenávidí tu frustraci.
Nenávidí.
Chiori si zapne bláznivě růžovou kombinézu sekce Love Me, sehne se a zaváže si tkaničky tenisek. Napadne ji, že by v nich mohla dojít až na konec světa.

Když v tomhle podniku začínal, představoval si, že je to ten typ práce, která vás katapultuje mezi milionáře a elitu. Boháče z něj sice udělala, ale elitu rozhodně ne. Být somálským pirátem není žádná legrace. Tedy pokud neunášíte francouzské lodě, ty se unášejí samy. Věčně v doprovodu svého věrného přítele To-to, kalašnikovu AK-74, si připadal jako pán všech moří. Upsal duši a proto tomu tak bylo.
„Loď na obzoru,“ vykřikl vyděšeně navigátor, ačkoliv byl radar prázdný. Všichni pohlédli na moře. Málokdo věřil svým očím. On ano. Může si plout až na konec světa, ale stejně neunikne. Bludný Holanďan se blíží.