DMD č. 19. pro 19. 4. 2016. Téma: Mnoho pohybu pro nic

Na místě protočit své tělo, aby všechno v jediné se slilo.
Stát v ledovém větru, dokud tváře neshoří teplem krve. Dokud ve mně netepá život a nade mnou je čisté nebe.
Hádat se, křičet na všechny kolem tebe. O slovu, o trýzni, dokud nezpochybním sebe.
Lehnout k spánku, kámen na rty. Ať kočky kolem bloudí, než se mé tělo zhroutí.
Stromy-
Do plic mi vnikl dým ze zhaslé svíčky. Víčky překvapeně mrkám a pohledem hledám, kdo zhasl svíc.
"A pro co všechno?" Pro krásné nic.
"Nevzchopíš se - nikdy víc."
Času mám však stále dost, pro nic, a i pro radost.

V pavučině prasklého zrcadla na záchodcích uviděl ten výjev. Povědomý muž a neznámá dívka, zrzka, pihy, zelenošedé oči. Nůž a krev, otevřená ústa, rozšířené zorničky.
„Končím,“ řekl výčepnímu. „Hledám.“
Zelenošedé oči.
Chodil, bloudil, do schodů, ze schodů, tržiště, nádraží, dům od domu, zvonil.
Třeba celý život, jen aby zabránil.
Třeba pět let, pohublý pohybem, než uviděl.
Zelenošedé oči.
„Jsem váš zachránce,“ pravil prostě.
„A na to se napijem,“ smála se.
Jak ta se smála, lehkomyslná, nebojácná, nezodpovědná!
„Bojím se o tebe!“ šeptal.
„Nikam nechoď!“ křičel.
Vzepřela se své záchraně.
Když smýval krev, poznal v pavučině prasklého zrcadla tu povědomou tvář.

Tušila to už od ledna. Mistr Lavoisier byl mnohem nemocnější, než svým učedníkům přiznával: nebylo myslitelné, že by letos přijel.
Koncem března poslal oficiální omluvu. Navrhl na své místo v komisi Severina Waterse. Přesně jak se domluvili.
Brigitta okamžitě napsala Severinovi oficiální jmenování.
Vrátilo se z Glastonbury jako nedoručitelné.
Obrátila se na tamního rektora.
Leyland ji odbyl, že Waters pro něj už nepracuje. Nesmírně hrubě.
Požádala o pomoc gildu. Kdo jiný by mohl najít mistra na toulkách?
Byla polovina května, zprávy o Severinově pobytu střídaly jedna druhou – a dopis na místo vždycky dorazil pozdě.
Takhle ty zkoušky v červnu neuspořádá.

Je půl dvanácté, když Erik bere kabát a klíče a jde ven. Jeho sebeovládání sotva drží pohromadě.
Ven. Pryč. Rychle. Od kohokoliv. Od Helgy.
Nadechne se chladivé tmy. Skrz sevřený krk.
Po kůži mu přebíhají tmavorudé míčky s jehličkami. Třese se uvnitř.
Málem vrazí do nočního chodce. Zabočí nazdařbůh. Jde, možná běží.
Zídka. Opře se do ní. Zavře oči. Zaryje nehty do omítky. Chlad.
Nakonec klesne na nejbližší lavičku, schová hlavu do dlaní a pohupuje se, dokud to nepřejde. Ruce má rozdrásané do krve.
„Děsíš mě.“
Několik hojivých doteků. Její ruka na jeho.
„Nevím, co mám dělat.“
„Tak nedělej nic.“

Elegantní pánové a krásné dámy v přepychových róbách ověšené šperky krouží v rytmu valčíku.
Promenáda, duchaplná konverzace, vějíře z pavích per se jemně pohybují.
Mazurka. Dámy se kokektně usmívají na pány.
Čtverylka.
Menuet.
Mládí víří sálem v rytmu veselé polky.
Čardáš zbarví tváře do červena a tanečníci uvítají delší pauzu.
Dva muži, zjevně cizinci, sledují zábavu. Jeden z nich se nechá zlákat a odchází se bavit.
Valčík, polka, kotilion.
Cizinec s dvornou úklonou předává svou tanečnici do péče její matky a vrací se ke svému společníkovi.
„Jak se vám líbí ples, komandére?“
„Nelogické. Mnoho pohybu pro nic,“ odtuší lakonicky Spock.

„Mon ami, Hastingsi, konečně jste tady. Musím vám vyprávět o jedné nestoudné ohavnosti, která se mi dnes stala.
Jeden známý mi včera prozradil, že v malé restauraci blízko Piccadilly Hall podávají pravé Waterzooi. Víte vy Angličani vlastně, co je to Waterzooi? Je to delikátní vlámská dušená polévka s vaječným žloutkem, smetanou a zeleninovým vývarem.
Poirot byl nadšen! Spěchal jsem tam dnes v poledne, abych ochutnal lahodný kousek Belgie tady v Londýně. Byl jsem hlupák, Hastingsi, hlupák! Víte, co mi tam dali? Boršč! Obyčejný nudný boršč!
Ale když přijde čas jednat, Poirot bude jednat!
Eh bien, dáte si Poirotovo domácí Waterzooi?“

Za svítání vyrážíme. Bratři koukají jak zpráskaní psi, ale na sebe vrčí dál.
První zastávka. Ztrácím trpělivost.
„Co jste chtěli? Celý život mi lhát?“ zasyčím.
„Ochránit tě,“ odpovídá Aljoša.
Hněv zablýskne. Strčím do nich, až zavrávorají.
„Ochránit?“ slyším se křičet. „Viděla jsem je umírat, Alexeji! Myslela, že za to můžu já! A ty...“ oslovím Romana. „Ty by ses zřekl vlastního bratra?“
Odsekává: „Je to vrah...“
Vytnu mu facku, poprvé.
„Zabili je zlí lidé!“ vykřičím do lesa Zábojova slova.
„Budeme-li si lhát... nezůstaneme-li pohromadě... je tahle cesta zbytečná,“ dodám zoufale.
Odcházím, slabost můj hněv dohání jak hrom.
Zahřmí.
Padám do černoty.

Admirál Piett zastavil přede dveřmi a sáhl do kapsy pro disk s podklady ke svému hlášení pro Lorda Vadera. Jenže... Disk tam nebyl! Musel ho nechat ve své kajutě. Rozběhl se tedy na druhý konec hvězdného destruktoru.
Převrátil svou kajutu vzhůru nohama, dokonce riskoval prsty prohlídkou květináče s masožravou rostlinou, ale po disku jako by se slehla galaxie. Usilovně přemýšlel, kde všude dnes byl...
Své pátrání napříč hvězdným destruktorem ukončil v jídelně. Ani tam nic nenašel. Za tohle z něj Lord Vader udělá sekanou... Vyčerpaně klesl na židli, když v tom pod sebou ucítil... Disk měl v zadní kapse kalhot!

Vzduch na marodce čpěl felčarovými dryáky. Milton ležel v řadě nemocných zlitý potem. Košile se lepila na zbídačené tělo. Foley mu pouštěl žilou, když přinesli další dva. Frances se už ani nesnažila ptát. Felčar jen krčil rameny.
Odpoledne se na kraji tábora objevili domorodci. Náčelník se tvářil neurčitě. Frances se Sullivanem mu vyšli vstříc. Ani si nevyměnili zdvořilosti a náčelník spustil. Sullivan překládal.
„Máme odejít. Prý jsme přivolali...“
Hledal slova. Sotva rozuměl.
„Zlé duchy.“
„Opravy nejsou hotové. Potřebujeme alespoň týden.“
Náčelníkova zlostná odpověď nepotřebovala překladu.
„Tři dny.“
Hrála o čas. O každou hodinu. Marně.
Nazítří museli Betsy spustit na vodu.

Uvázl v drtivém mlýnu.
Počítal poslední vteřinky, než ho vražedná přesila pohltí navzdory ochabujícímu štítu. Silou neprorazí, u Želmíra, co teď.
Poslední zoufalý pokus, čirý instinkt. V liščí podobě jim proklouzl pod nohama. Vrhl se do postranní chodby.
Nečekaný manévr smečku zmátl. Získal několik drahocenných okamžiků.
Jen několik.
Vtiskl se do stěny, aby unikl smršti ohnivých kleteb.
Z deště pod okap. Z plamenů do sevření kvádrů z nelítostného zla.
Jak se prodral sršatou zdí jen za cenu rozdrásané kůže a zahlušených smyslů, sám nechápal.
Žalostně se pokoušel zvednout. Zakrvácenou dlaní hladil ochranný granát. Sbíral špetičky síly.
Zpátky v mramorové předsíni.