DMD č. 19. pro 19. 4. 2016. Téma: Mnoho pohybu pro nic

Nejprve rozličné hony a plesy, běh, tanec, lov a slast s puškou v náručí.
Když jim zemřeli rodiče, nerozuměli. Pokusili se ze začarovaného zámku utéci, štváni skleněnými pohledy slepých.
Rakousko je přivítalo křivým úsměvem.
Pak už nebylo kam utíkat.
....
Jménem tohoto tábora vás zde vítám. Stejně jako naši vojáci v cizině bojují za naši vlast, tak i vy zde budete tvrdě pracovat, abyste přispěli k jejímu blahu. Na konci války bude každý posuzován dle svých zásluh.
....
Od latríny k latríně.
....
Běh na dlouhou trať.
....
Halt! Gehen! Halt! Gehen!
....
Přežili. Ale předčasné smrti, způsobené strádáním v koncentračním táboře Dachau, stejně neunikli.

Když nevěstu vyloupl si ženich jako ze skořápky,
obnažená vdaná žena do zad zaťala mu drápky.
Jdeme na to, moje zlato, povídá princ princezně,
ta se tváří, že se spáří, pardon, zkrátka líbezně.
Potom pohyb následuje dopředu a dozadu,
mladá žena rozdychtěná náhle ztrácí náladu.
Jen si trousí pod své vousy:
"O tomhle se všude mluví, píšou články v Bravíčku?!",
najednou má výraz sůvy a slzičky na líčku.
"Jednou píchne, potom chcípne, urozený trubec,
muž se sápe, potom chrápe jako dřevorubec.
Mami, tati, zařiďte to, ať zas děti nosí čáp,
jen pro pohyb tam a zpátky nemusí být otcem chlap."

Po dlouhé době přišel nový leták ohledně správného postupu při rehabilitaci našich dočasných hostů. Téma dnešního dne mělo znít - Ve zdravém těle zdravý duch.
Sauron přimhouřil své oko, ve kterém se zaleskly děsivé plameny.
Santer si procvičil běh na krátkou trať a ve vteřině se někam vypařil.
Vlk pronesl, že radši nic neslyšel a už se naběhal až dost a dál se věnoval dopolednímu spánku.
Ježibaba se rozhodla nahradit činky lopatou a že prý si mám sednout.
To všechno bych ještě zvládl. Ale že se na mě Voldemort USMÁL!? Raději jsem zahodil leták do ohně a šel dobrovolně posilovat beerceps.

Když už ve vesnici, stavil se. Esúvéčko, elegantní sáčko, interesantně prostříbřené skráně.
Piškot vlastně už od střední stejný, plešatý, pomalý, s bříškem, neohrabaný.
Kolem něj Piškoti různých velikostí a pohlaví, přes rozdílnosti podobní. Jako by s sebou tahal petřínská zrcadla.
"Dobrý den!" sborově.
"Koliks jich už naflákal, pardále?"
"Čtyři máme," skoro se omlouval.
"A máma? Jenom jedna?"
"Já nikdy nebyl hrr, vždyť víš. Stále ta jediná, nejmilejší, co věneček mi vzala!"
Ohníček, buřty, mami, tati, hemžení, neklid, nenuda.
Přespat nechtěl, vlastně mu šla hlava kolem.
Praštil do volantu.
On byl hrr. Bral po hrstích. Těch pohybů!
Odjížděl sám do noci.

Hleděl na svou dospívající dceru a zjišťoval, jak moc jí nerozumí.
Vyrazili na výlet. Nohy necítil, zadýchával se, ale nejvíce námahy mu činilo našlapovat okolo ní kradmými kroky vojáka na minovém poli. Lapal každé její slovo, přemílal jej, rozlamoval, přidával významy… hledal ztracené útržky nevysloveného příběhu. Lovil záblesky perel v jejich očích, odečítal stíny z jejich rtů, bál se temnoty v sevřené dlani. A pak, když u tančících plamenů cítil její pohlazení na rameni:
„Tati, proč si nás s mámou opustil?“
Neodpověděl.
„Pamatuješ? Všude jsem chodila s tebou? Bála jsem se, že odejdeš…“
Pochopil, že některá zranění jeden výlet neuzdraví.

„Škoda, že Rose chybí,“ povzdechl si Doktor, když běžel týmž místem, které si myslel, že je správné. Kde? Jak?
Sonický šroubovák byl k ničemu, ukazoval samé nesmyslné údaje. Kompas nemíval. K čemu taky. Dokonce jeho smysly ho zradily.
Měl kolem sebe jen vysoké zelené, hnědé a žluté stěny, které jakoby nikam nevedly.
Věděl o labyrintu, ani jedna Logika mu nepomohla najít cestu.
Běhání brzo unavilo, chůze byla pomalá. Lezení zbytečné. Plazení nudné. Znovu běžel, stále bez výsledku.
Pomalu se vzdával. Opravdu.
„No ovšem!“ usmál se svému nápadu.
Chvíli předstíral, že se chce odsud dostat, pak nastal jeho čas…
Čas Doktora.

Colleen naštvaně scházela do lokálu. "Už toho mám tak akorát dost! Týden tu lítáš jak magor, řveš na všechny kolem a navíc jim nenaleješ! A co z toho? Hospoda na nule a i ti nejhorší vožralové už vystřízlivěli natolik, aby o holky ztratili zájem. Tohle musí skončit!" ječela nepříčetně na Bídáka.
"Laskavě se uklidni. Nikomu nenaleju, dokud nedostanu toho zmetka. I kdybych měl zkrachovat!"
Colleen nasupeně vyběhla na ulici, popadla za ucho nejbližšího cotase a dotáhla ho před Bídáka. "Tak rozbij hubu třeba jemu. On si to vyřídí s tím debilem, co to psal." Cotas zbledl a čekal první ránu.

V kulisách vypukl nad omdlelou divou čilý ruch.
Principálka sháněla čichací sůl. Cvička přinesla mořskou, se kterou byla vyhozena.
Bledý tragéd chodil od jednoho k druhému a opakoval, že on za to nemůže.
Kouzelník, nohy stále svázané, doskákal ke své milé a snažil se ji probrat jemnými políčky.
Akrobat přiběhl s vyždímaným klůckem a plácl jej Stelle na čelo.
To pomohlo.
Diva se vztyčila.
Přidržujíc se akrobata, rozhlížela se krhavým zrakem a hledala pravého viníka.
Našla.
Zařvala: „Ty vrahu!“ a rozpřáhla se.
Kouzelník proletěl přes jeviště a padl do přední řady.
Když ho v publiku posbírali, šeptl: „Lásko… já nechtěl!“

Tryskám si radostí sem a zase tam, kuchyň - předsíň – obývák – naklopím to přes sedačku, přes domácí – ta ječí, že má obrazovku vzhůru nohama, no tak dej Ctrl Alt a šipku, jako bys to neznala, copak je to poprvý? – nezdržuj, mám zpoždění, ještě musím nahoru do schodů, v ložnici převálcovat Rozáru na posteli, proletět pod postelí, dolů ze schodů, odtud hopnout na půdu, přes hromadu krabic – taky byste je konečně mohli uklidit, slibujete to už měsíce, jak tady má jeden tryskat – a zpátky do předsíně – otevřete dveře, venku svítí slunce, je jaro, tak honém, ne?
Na jaře se válí jen břídilové!

To odpoledne byly všechny vany obsazené. Většinou dvěma. Nebo i třemi.
Až na poslední dvě. Ale i když okolo nich harapanny vířily a nabízely nejen víno a jídlo, ale i své nesporné vnady, přívětivého pokynutí se nedočkaly.
Stein se zamračil na tu, která se přiblížila až moc, zatím co Jaroš předstíral, že spí. Horká voda mladíka příjemně hladila na kůži a víc nechtěl. Kapitán se také natáhl. Tohle mu dělalo na jeho bolavé koleno moc dobře.
"Možná bychom to měly ještě zkusit," zaševelila jedna z děvčat.
"Ti nepovolí, ani kdybychom tu poletovaly," zamítla to smutně druhá, "je to na nic."