Píseň ledu a ohně

Ve svých vlastních očích byla ona tou hrdinkou. Zachránce Říše, hrdina své doby.
Ve svých vlastních očích ji stahovala ke dnu její vlastní rodina.
Otec byl možná schopný, leč naivní, starý a bez potřebné odhodlanosti k činům. Smrt manželky a věk ho nahlodal, přeměnil ve skořápku s honosným jménem.
Měla dva bratry, ale oba nesnášela.
Prvního snad někdy milovala, ale to již bylo pryč. Přišel o ruku, přeměnil se v ženu a začal plnit přísahy.
Druhý byl trpaslík. To stačilo.
Myslela si, ji všichni vidí silnou a mocnou.
Zmýlila se.
A od její cesty hanby se jí smála celá Říše.

„Víte jaká je podstata pohostinství?“ zeptal se Walter Frey několika svých dětí.
„Musíte jim nabídnout sůl a chléb. Pohostit je tím nejlepším, co máte doma. Nabídnout jim své dcery a vojska. Pak je můžete nechat přísahat. Splnit přesně to co vy chcete.“
Jeho hlas řezal. V místnosti bylo cítit víno s železitou příměsí.
„A co udělat, pokud vás podrazí, pokud vám nedají co slíbili? Znovu je pozvěte. Znovu jim nabídněte chléb a sůl, dokonce jim znovu nabídněte i vaše dcery a vojska.“
Z podhradí se stále ozývali výkřiky.
„No a pak, to co musíte udělat, udělejte rychle, rozhodně a pořádně.“

Jon Sníh poskytl Alys ochranu a dal jí jídlo, když padala vyčerpáním.
Odmítl ji vydat strýci, který si zabral její dědictví, i bratranci, jenž utýral dvě manželky a teď si ji nárokoval.
Našel pro ni jiného muže. Divokého zpoza Zdi se dvěma stovkami bojovníků, s nimiž získají zpět její domov. Sigorna, jehož jméno jí klouzalo ze rtů tak sladce při svatební noci.
Nejednal jako velitel Noční hlídky, ale jako syn Eddarda Starka, a jeho pomoc nebude zapomenuta.
I když se na ni v tu první chvíli, než si vybavil její jméno, zadíval, jako by její tvář měla patřit někomu jinému.

„Roslin chytila pěkně tučného pstruha. Její bratři jí dali svatebním darem pár vlčích kožešin. Podepsán Walder Frey.“ Četl Kevan nahlas. Potom zvedl hlavu od kusu pergamenu a nechápavě se na Tywina zadíval. „Co to znamená?“
„Copak nechápeš? Svatba ve Dvojčatech!“
„Svatba? Říkal jsi, že Frey Starky pozabíjí a on je místo toho vzal rybařit?“ stále nechápal mladší Lannister.
„Ne,“ bouchl do stolu Tywin. „Náš plán vyšel. Přečti si to ještě jednou.“
„Tys chtěl, aby spolu šli rybařit?“
„Ale ne, Starkové jsou mrtví. Ti pstruzi a kožešiny. Představ si jejich rodové znaky.“ Snažil se mu pomoci. Kevan se dlouze zamyslel.
„Nechápu.“

Toho večera členové Společenstva seděli u ohně a jedli ulovené zajíce.
"Můj otec se jmenoval Arathorn, syn Aradorův," vyprávěl Chodec, "byl náčelníkem Dúnedainů tři roky, než ho zabili skřeti."
"Mým otcem je Denethor, správce Gondoru," přidal se Boromir a upřeně se díval na Chodce.
"Já jsem synem Thranduila, krále elfů v Temném hvozdu," navázal Legolas.
"Mého otce, který se spolu s Bilbem a Gandalfem vydal k Osamělé hoře, všichni znáte, potkali jste ho v Roklince." Gimli se mračil směrem k elfímu princátku.
Frodo se mlčky klackem přehraboval v ohništi, na svého otce a čtyřicet tisíc jezdců jeho khalasaru nerad vzpomínal.

Dědic Dvojčat nalezen!
Po vyvraždění rodiny Freyů, o kterém Vás náš deník informoval (Číslo 259 z loňského roku - Jatka ve Dvojčatech: Celá rodina skončila v tlačence!), pátral vykonavatel závěti zesnulého lorda Waldera (†98) po nejbližším žijícím příbuzném, který by zdědil rodové sídlo. Až nyní však jeho pátrání přineslo ovoce: Za Zdí, kde se pravděpodobně skryl před masakrem, byl nalezen dlouho ztracený vnuk Waldera Freye nejstaršího, Walder (věk se nepodařilo zjistit)! Náš reportér Tytos Bouře se s novým majitelem Dvojčat setkal a zeptal se ho na budoucí plány s dědictvím, na což mu novopečený lord odpověděl velmi stručně, totiž: "Hodor."

Ne. Prosím, ne!
Nůž byl tupý, ale dokázala skvrnu vyříznout. Jenže to nestačilo.
Strhla prostěradlo i pokrývku, hodila je do krbu, polila olejem z lampy a zapálila.
Utřela si slzy. Mám krev i na tváři? napadlo ji.
Matrace byla taky nasáklá. Když ji vší silou cpala do plamenů, nevnímala kouř, horko, ani ruce služebných, které se ji snažily odtáhnout.
Nakonec se to třem povedlo.
„Nyní jsi ženou. Máš tušení, co to znamená?“ prohodila královna Cersei.
„Že jsem připravená vdát se a spát s králem a rodit mu děti,“ odpověděla a přitom se sama cítila jako dítě, které zoufale volá matku.

Poslední paprsky slunce pronikaly skrz větve borovic, když se skupinka jezdců vydala na lov.
Jejich cílem ovšem nebyl jelen nebo kanec, ale člověk. Mladičký chlapec, syn řezníka, jež se znelíbil princi.
Velitel skupiny znal Joffreyho dost dlouho na to, aby nevěřil ani jedinému slovu vycházejícímu z jeho úst, ale on zde nebyl od toho, aby soudil. Jeho úkolem je uposlechnout rozkaz.
Na světě není spravedlnost.
Mezi stromy se mihl stín. Jezdci vyrazili za ním. Jedno máchnutí mečem a rudé kapky chlapcovy krve dopadly do trávy břehu Trojzubce tak, jako před lety rubíny z Rhaegarovy zbroje.
Utíkal, ale ne dost rychle.

Nejprve dostal podržet panenku a jen zmateně sledoval, jak kaskáda zlatých kudrlinek spěchá za nějakým důležitým posláním jako tahání dalšího kotěte pro Tommena.
Potom mu Myrcella začala svěřovat stuhy, zatímco zaplétala hřívy hadrovým lvům.
Nakonec mu vyprávěla, co si hračky myslí o její septě, o bratrech a životě vůbec.
On na to většinou zavrčel jakž takž kloudnou odpověď. Nakolik si člověk může kloudně povídat s hadráky vycpanými pilinami.
Musel Myrcelle ale přiznat, že má kuráž dívat se na jeho zmršený ksicht. Taky už ho nijak netitulovala.
Čajové sedánky byly ovšem něco, co rázně odmítnul.
Celou dobu při nich výhružně stál.

Rudé hory Dorne jen zřídkakdy oživené kapkou zeleně, úrodnou zem Roviny, zářivé zlaté doly Západu, třpytivou hladinu Trojzubce táhnoucího se Řekotočím jako had až ke Dvojčatům či zasněžené lesy Severu, končící až u ledové Zdi. Neštěstí a mnohaleté války. Utrpení, ale i radost lidí.
To všechno Brynden za svůj dlouhý život viděl
a Bran může také.
Chlapec na něj upíral vytřeštěné modré oči a snažil se rozpoznat, kde končí strom a začíná muž, jež k němu ve snech mluvil.
„Budu zase chodit?“ zeptal se tichým třesoucím se hlasem, v němž byl slyšet strach, ale i naděje.
„Ne, ale budeš létat.“