Píseň ledu a ohně

Poklonkoval před Tywinem Lannisterem, který držel jeho syna Wylise. Wendela ta Freyovská chátra zavraždila při Krvavé svatbě. Měli tu drzost házet vinu na Robba Starka a on jim musel zaslíbit své milované vnučky. A teď měl ohnout koleno před Roosem Boltonem, jehož bastard umučil jeho sestřenku a nyní si měl vzít Nedovu holčičku.
Pro své přátele z Freyů byl buben, lord, co nevysedne na koně.
Ovšem cesta na bastardovu svatbu byla dlouhá a vedla mimo území, kde platily jeho povinnosti hostitele.
Bude to jeho poslední cesta.
Ovšem nejen jeho.
Na bastardí svatbu je slušné přivézt aspoň koláče.
Byť z lasic.

Vždy nesnášela, když ji označovali jako dítě. Dítětem byla Arya i Bran, ale ona ne.
Byla starší dcerou a ve své vlastní mysli se viděla jako postava z písní - tragická a krásná. Jenže všechny ty postavy byly dospělé - žádná z jejích oblíbených hrdinek nebyla dítětem. A tak i ona odmítala se vší hrdostí toto označení.
Hlásala to do světa, s hlavou vztyčenou.
Pak...
Popravili jí otce. Zavřeli do věže, ale ona nebyla schopna žádného činu z písně. Její princ se proměnil ve stvůru.
Když se jednoho dne probudila, krev na prostěradle jí potvrzovala konec dětství.
Rozplakala se jako malé dítě.

Schody Velkého Baelorova septa měly znovu nahradit popraviště. Slíbili ji, že Eddard Stark dostane milost, ale zabili ho. Dnes jí odměnou slíbili Lannisterovu hlavu.
Ale tentokrát bude po jejím.
Jaime stoupal vzhůru. Schod za schodem. Vyšla mu vstříc. Drobná, ve světlých šatech. Nevypadala jako vlčice.
Zdálo se, že ho chce uhodit, ale zašeptala jen: "Odpusť mi."
Co by měl odpouštět?
Strhla z ramen šedý rodový plášť a přehodila ho přes něj.
"Je můj." řekla rozhodně. "Před tváří starých bohů patří jen mně."
Nerozuměl tomu. Neznal staré zvyky serveru, ale v jejich očích byla taková síla, že nepochyboval a nevzpíral se.

Qyburnova několikaměsíční práce se chýlí ke konci. Pokusy, za které byl vyloučen z Citadely, blednou ve srovnání s jeho nynějším dílem. Dílem, které - pokud vše vyjde - předčí všechny léčitelské zázraky, jaké kdy mistři Citadely vykonali.
Vzal z police poslední lahvičku, jejíž obsah ještě nepoužil, a přešel ke svému masivnímu stolu z hrubě opracovaného dubového dřeva. Velikost Qyburnova stolu by se mohla zdát nepřiměřená, kdyby na něm neleželo v bílém brnění oděné tělo obludných rozměrů.
Qyburn nadzdvihl těžký nákrčník a do vzniklé škvíry zarazil plechový trychtýř. Do něho začal lít tajemnou tekutinu, až se ozvalo zachroptění.
Úspěch! Ser Robert Strong žije!

„Tohle je šílenství. Trojité šílenství!“ bušil starý muž zoufale hlavou o stůl.
„Dal jste nám volnou ruku… Příběh si žije svým životem,“ ušklíbl se cynicky ten mladší.
„Přece nemůžete myslet vážně…“
„Je to oblíbená postava. Viděl jste ukazatele sledovanosti? Odvíjí se od nich váš honorář…“
„Kašlu na honorář! Byl to hlavní motiv. Bez něj všechno ztratí smysl, rozpadne se…“
Inu, drak má sice mít tři hlavy, ale scénárista má autorem trojmo podepsanou smlouvu. Tedy je možné cokoli. Fanoušek knih úpí.
I když, na druhou stranu… Tyrion Targaryen, to zní drsně, ne? Navíc, kdo by odstrkovanému trpaslíkovi nepřál svezení na drakovi?

Sansa vyrovnávala oříšky. Tři úhledné sloupce, tři rovné řady.
„Devět!“ vyhrkla Arya, nadšeně nadskočila na židli a krásná oříšková sestava se rozkutálela.
„Já to měla vypočítat,“ namítla Sansa.
„Ale trvalo ti to,“ prohlásila Arya.
„Tak teď ty, Aryo,“ vyzvala ji matka a vyskládala na stůl další příklad.
Vzpomněla si na to, když ji dívenka učila braavoské číslice. Jenže ten zvláštní stesk patřil holčičce, kterou potěšilo, že může být v něčem lepší než její sestra, ne Nikomu.
Vzpomněla si na to, když procházela účty před turnajem. Možná do počtů potřebovala jen dorůst. Na druhou stranu, otec Alayne Kámen byl vynikající počtář.

Po čem vlastně měla toužit?
Po mocném muži, který se naučí ji milovat a dá jí vojsko?
Po chlapci, kterého mu porodí?
Po daleké zemi za mořem a trůnu?
Po bratru, který by ji nezklamal.
Po domě s červenými dveřmi…
Všechno to bylo pryč.
Na obloze zářila kometa. Její odraz vídala za rozpálenými víčky, když po dni stráveném putováním zavřela oči. Podobal se útlým šupinatým tělíčkům, která se jí plazila po ramenou, po holé hlavě, po prázdném břiše.
Její lidé padali únavou.
Její děti.
Voda, jídlo, stín.
„Když se ohlédnu, jsem ztracená,“ odpověděla si a vydala se pustinou za kometou.

"Stíny přicházejí tančit, můj pane..." Stannis zaskřípal zuby, když uslyšel přibližující se Strakošův hlas.
Neměl toho šaška rád. Připomínal mu bezmoc dne, kdy ve svých čtrnácti letech stál na hradbách Bouřlivého konce a sledoval, jak loď vezoucí jeho rodiče mizí v běsnících vlnách. Strakoš byl tehdy kromě změti bublin jediný, koho moře vyvrhlo živého. I v tomto štěstí ho však neštěstí dohnalo, když jeho život vykoupila ztráta rozumu.
Kdysi geniální šašek, který měl Stannise naučit se smát, už provždy provázel svého pána jako břemeno duše. Stejně jako hořkost a křivda, ty stálé společnice. Jak ironické... Jako vše ve Stannisově životě.