DMD č. 11. pro 11. 4. 2016. Téma: Levná kořist

„Chci stejnou čelenku s perlami, jako má Andromaché. Viď, že mi ji koupíš?“
„Došly už ty šaty z Egypta?“
„Dochází mi myrrha!“
„Ty slavičí jazýčky jsou připeklé, udělejte mi nové!“
„Co je to za splašky! Já chci nemejské víno!“
Paris se s prázdnou hlavou vypotácel z paláce na hradby. Kromě ženy uzmul Meneláovi i pokladnici, ale i ta už byla prázdná.
Helena rozhodně nebyla levná kořist.
Afrodíté navzdory ji druhý den vrátil s omluvným dopisem. Meneláos se mu ji sice potom neúspěšně pokusil v dřevěném koni (a také s omluvným dopisem) propašovat do Tróje zpět, ale nakonec trójská válka nebyla.

„Ty vole, tomu neuvěříš,“ šeptal do telefonu. „Nabalil jsem úžasnou buchtu. Fakt nekecám, je to kus. A šla skoro zadarmo! Jen dvě skleničky vína, prostě levná kořist.“
„Co to, že mě necháváš čekat?“ ozval se z ložnice ženský hlas.
„Už jdu,“ odpověděl, rychle zavěsil a vstoupil do dveří.
Než se stihl rozhoukat, ležel na posteli a ona se nad ním skláněla.
„Tak levná kořist?“ zapředla.
„Eeee… Tys mě slyšela? To, ne že bych, víš to…“
„Klid, vždyť je to pravda. V jedné věci ses ale zmýlil.“
„V jaké?“
Její úsměv odhalil dlouhé bíle špičáky.
„V tom, kdo je tady kořist.“

Vyplnit hlášení, formuláře A14b a DIII/15. Co jen může znamenat ten třetí řádek v kolonce 56?
Ozvaly se rázné kroky. Strážmistr vyskočil.
Ano pane kapitáne. Víme, že hodnocení naší policejní stanice je striktně závislé na počtu odsouzených, k jejichž dopadení přispějeme.
Dnes to máme jednou odhadem tak na dva roky a jednou na půl.
A co tamhleten, ten třetí zadržený?
Tak to je hodně levná kořist. Toho máme ještě dnes propustit. Jen co vyřídíme všechny náležitosti. Někdy je to tak úmorné. Toho papírování je pořád víc.
Člověk by ho skoro politoval. Kulhavý zlodějíček, v ulicích San Pedra známý jako Verbal.

Zvedl se od stolu a vydal se směrem k chodbě.
Cestou minul spoustu stolů, kde seděla spousta dalších pracovníků.
Všichni měli stejný úkol. Každý dělal na tom samém.
Výsledky jejich práce přinášeli jejich armádám vítězství.
Dělali to každý den. Dešifrovali. Odposlouchávali. Sbírali informace.
Byla to levná kořist a nacistické Německo si myslelo, že jejich enigma je nerozluštitelná.
Jak bláhoví byli. Jak naivní byl Hitler.
Jak naivní byl jeho generální štáb.
Dávali specialistům v Bletchley Parku všechny jejich plány jak na talíři.
Dny dopředu.
Osudová to chyba. Britové se mohli jen radovat. Díky tomu ušetřili mnoho životů v řadách jejich armád.

Felčar měl tenhle týden práce nad hlavu. Začalo to zlamanými prsty cotase, který odmítal říct, kdo mu to provedl. Teď před ním seděl další, který měl tržnou ránu přes půlku stehna. Sám nebyl schopný bolestí chodit a musel ho dotáhnout Hora.
"Cos vyváděl mladej?" zeptal se nevěřícně.
"Vyžle se vsadil, že sám uloví skalního kamzíka," odpověděl Hora.
"Úspěšně," dodal šeptem mladík.
"Stálo ti to za to?" odfrkl si felčar a dodělal poslední steh.
"Příště si dobře spočítám, co mě může výhra stát. Takhle už nehodlám platit," uznal sklesle Vyžle.
"Radši se sázet o prachy. Vyjde to levnějš," zasmál se Hora.

„S lítostí Vám musím sdělit, že vyslaní muži byli do jednoho zabiti.“
„Opravdu? Tvrdil jste, že se jedná o bezproblémovou misi. Říkal jste, že Marco nepoužije zbraň ani magii proti žádnému živoucímu a myslícímu tvorovi. Byl jste přesvědčen, že vojín Alana je hloupá, jednoduchá a zbabělá.“
„Narazili na jednotku protivníka.“
„A řešení?“
„Zdá se, že křídlatí je pronásledují stejně urputně jako my.“
„Divíte se? S tím, co jsou? S tím, co by pro obě strany znamenali? S tím, co představuje jejich dítě?“
„Navrhuji najmout na jejich odstranění nezávislé.“
„Souhlasím.“
„Ta laciná záležitost se tím ovšem prodraží.“
„Žádná cena není vysoká.“

Připadala jsem si jak malé dítě v cukrárně s neomezenou konzumací dortíků. Nadšeně jsem zkoumala všechny ty dobroty a nemohla se rozhodnout, do které se pustit dřív.
Časů hojnosti bylo třeba využít. Hltala jsem, co mi síly stačily.
Trvalo dlouho, než jsem se cítila sytá.
Jenomže i potom mi někdo neustále podsouval další a další pochutiny.
Jíst jsem nechtěla, ale nemohla jsem přestat.
Bylo mi zle a mé listy začaly uvadat. Teprve tehdy si můj pán uvědomil, že něco není v pořádku.
Ale už bylo pozdě.
Za tolik masa, za tak levnou kořist, jsem já, královna masožravek, zaplatila vysokou cenu.

Nikdo přesně netušil, kdy ta válka začala. Jejich svět neměřil čas. Smrti i Andělé mohli v jednom okamžiku být v Pompejích a v druhém se procházet po Zemi zničené atomovou válkou.
Začalo to stejně jako každé války - jako všechny katastrofy, ze kterých se jedna jediná Smrt nepoučila.
Zabila.
Vrazila dýku do hrudi Nejvyššího Anděla, recepčního Osudu. Zabodla mu tam ledový kov a vrtala s ním tak dlouho, až se hruď proměnila v drobounké kousíčky rudého masa.
A Andělé se připravili k odvetě.
Jenže zjistili, že na rozdíl od nich Smrti nejsou levná kořist.
Protože nikdo nikdy nezjistil, jak zabít Smrt.

Vždycky obdivoval sílu. Silný soupeř pro něj znamenal víc než slabý přítel. Protože jen se silnými stálo za to bojovat.
Když se teď řítil travou, oči zabodnuté do jediného bodu, pociťoval to, co na lovu tolik miloval. Vzrušení. Už svou kořist skoro měl, když přišla propast a skok, kterému nemohl uvěřit. Běloch se takřka přenesl přes průrvu, avšak nedoletěl. Silné ruce se ztěžka zachytily okraje.
Skolit teď znehybněnou oběť by ho stálo jen kyj. Ale co by to bylo za úlovek bez boje? Bílý muž zápasil s propastí.
Tekumseh stál bez hnutí a nechal svého soupeře dobojovat, zvítězit a odejít.

Lovec Vlado si vyšiel na lov s kamarátom Paľom. Pred plánovaním si porozprávali, kto má čo nové. Keď boli pri moste, Paľo zaujato rozprával nezaujímavé veci, Vlado sa zahľadel a nejak sa už potom nevedeli nájsť.
Našli by sa, ak by vedeli, kto kam išiel. Za mostom bol les, v ktorom žili medvede, ale lov naň vyžadoval dvoch. Pred mostom nebolo medveďov a zajace prosperovali. Zajaca zvládne každý sám.
Vlado nevedel, kam ísť. Medveďa by dali, ak by tam išli obaja... zajac by bola cena útechy, ale ísť ich loviť je blbosť ak sú na to dvaja... Čo má spraviť?