DMD č. 5. pro 5. 4. 2016. Téma: Ten musí jít z kola ven

“Ty na Stříbrňák nemáš. Letos tam jedu já!” prošel s úšklebkem Slizoun okolo Houby. Ta se docela obávala, že ji porazí, ale měla přece o tolik víc zkušeností s biologií než on.
Pak přišel den D a Houba byla víc než nervóní. Na rozřazovací zkoušku se pečlivě připravovala a proto ji dost mrzelo, když byl Slizoun před ní. "Ale Hrošice, nemůžeš přece na Stříbrňák poslat jeho!" zoufale se na učitelku obrátila. "Jede Slizoun." oznámila stroze Hrošice a Houba musela odejít.
Už byl zase lepší než ona. "Bé!" řekla by Houba, kdyby měla komu. Ale ne, teď byla z kola ven.

Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word. Word.
I have deleted 175 so far. They will (not) be missed.

Kráká, strádá havran na stráži,
mrtvý morek zteřelých ran,
nevrátí se, nevrátí se k práci,
chrabrý, zbraň zrezavěla,
zahrabaná v prachu.
Ach, který zdrvil ten drahokam,
který zradil, který zranil,
ten mrtvého nespatří.
Strážný vrčí, krok sem, krok tam,
marně odvrací svůj zrak od hrozby
shůry roztahující spáry strašlivé.
Umrlec! Umrlec!
Praskot kostí vrací se k ránu.
Hrdina strázní ztýraný,
Zrůzněné vnitřnosti krev ruměnec
ztrápený zrak zakalený černé brvy krvavé
strašidelné páry tráví hrdlo, přízrak podvečera
skřehotá na prahu.
Vrahu! Vrahu!
Strážný vrčí: „Ten mrtvý musí z kola ven! K rybám!“
A pod mlynářským krovem
mře v hrobě trýzeň Jarmilina.

Celá ulice již tonula v černočerné tmě.
Stáli tam v rohu.
To místo ozařovala jen jedna slabá lampa.
Bylo jich tam celkem 5.
Nikdo z nich nepromluvil.
Soustředěně se dívali na pistoli.
Všichni věděli, že v ní je právě jeden náboj.
Nikdo nevěděl, ve které komoře se nachází.
Všichni se báli co se stane.
Měli rodiny.
Možná děti.
Přesto si začali postupně přikládat pistoli k hlavě.
Nikdo netušil, kdo z nich bude ten šťastlivec.
Kohoutek tiše cvakal na celou ulici.
Byla to velmi bídná zábava.
Ale co se dá v tak zapadlém městě na venkově dělat?
Nic. Vůbec nic.
Prásk.

"Stop!" zaklepal sbormistr hůlkou. "Kdo je v tenoru pod tónem? Vážení, ty vaše výmluvy o občasnosti angažmá, zimě a nedostatku žloutků si nechte pro sebe, ano? Chcete být ve sboru? Chcete. Takže každý z vás, rozumíte, každý z vás bude zpívat, jako by byl sólista. Přesně. Čistě. S citem. A ne, jako když tahá kočky za ocas. Znovu od začátku, jen tenor. Pane Břinkale, prosím?"
M-cáca, m-cáca, proč bychom se ne-e-tě-e-ší-i-lí-i...
"Stop! Vás pět. Od začátku. Pane Břinkale!"
M-cáca, m-cáca...
"Stop!!! Vy dva, sami. Á-"
M-cáca, m-cáca...
"Stop!!! VY! Sám!"
Kulisák schovaný pod praktikáblem zmlkl. S touhle zábavou ještě neskončil.

Nedostatečně se usmívá. Zahnat pryč.
Myslí si, že je lepší než ostatní, nechceme.
Kdyby aspoň věděl, co je odpuštění. Pryč s ním.
Vždyť ten považuje svoje štěstí za samozřejmost, mor na něj.
Ta se občas raději věnuje sobě než pomoci ostatním, hanba jí.
Copak si někdy najde čas jenom tak sedět a meditovat? Nezájem.
Prej se snaží chovat čestně, ale pak si klidně blafuje v kartách. Čert ho vem.
Jo tak ona by chtěla pomáhat lidem, ale s bývalou kamarádkou se bavit nebude? Žeňte ji.
Existuje tolik strašných věcí, kterými můžou trpět hříšní lidé…
… zatímco spasitelé světa trpí jen netolerancí.

Ve škole se hádají kamarádi Jáchym, Tomáš, Gusta a Antonín.
"Tomáši, okamžitě mi vrať ten penál!"
"Ne, máš smůlu!"
"Antoníne, Tomáš mi bere penál, dej mu jednu!"
"Tak ty chceš Jáchymovi brát penál, tak to si s tebou vyřídím!"
"Gusto, Antonín mě chce praštit!"
"Ty jeden blbe!"
"Ty jeden pápěro!"
"Tak dost!"
Před nimi se objevila paní učitelka.
"Co se to tady děje?!"
"Tomáš mi vzal penál!"
"Antonín mě chtěl bouchnout!"
"Všichni čtyři dostáváte poznámku a ne, aby se to ještě někdy opakovalo, jinak dostanete napomenutí třídního učitele!"
"Pitomče, už s tebou neka!"
"Gusto?"
"Mají pravdu, už s tebou neka."

Farmář z Wiltshire se pozorně rozhlížel kolem dokola.
Tenhle ne, je moc velký a byla by s ním fůra zbytečné dřiny.
Ten je zase moc malý, nestačil by.
Farmář se poškrábal na nose.
Tamten? Ne, vypadá příliš bytelně.
Tady si nevybere. Udělal pár kroků.
Tenhle vypadá dobře. Ani velký, ani malý, tak akorát.
Zamával na pacholky, aby přivezli dříví. Obložili jím kámen a rozdělali oheň. Když byl kámen dostatečně rozžhavený, lili na něj studenou vodu, až začal pukat. A pak začali kámen rozbíjet kladivy a palicemi. Tiché vzdechy kamene plné bolesti nikdo z nich nevnímal.
Konečně můžou přistavět kozí chlívek.

Překročit řeku je stálo hodně úsilí a životů. Čtrnáct mužů vkročilo na most a čtrnáct těl, na mnohem víc kusů, nyní leželo na jeho prknech. Nakonec ale toho obra lstí zabili a cesta k jejich nepřátelům na opačném břehu řeky byla volná.
Vrhli se na plenitele a nájezdníky a barvili vodu řeky i půdu lesa stále novou krví.
Smrt vysokého hrdiny seveřany otřásla. Ale když padl i jejich král, nebylo proč ustoupit. Zbyla jediná možnost. Cesta do Valhally.
Stáli tedy ve štítové hradbě dokud jejich ruce udržely zbraň a dokud nohy udržely tělo.
Ať na ně mohou být bohové hrdí.

Dvaadvacítka konečně dorazila na Malostranské náměstí. Dopravní špička vrcholila, koleje ucpané auty a tramvaj praskala ve švech.
Takže když se dveře otevřely, jeden cestující vyletěl rovnou na chodník. Přitom mu odlétl klobouk a odhalil černovlasou hlavu s rohy. Lidé kolem si pomysleli něco o maškarách.
Proud kleteb vpravdě pekelných nikoho nezarazil, takhle se přece dneska mluví běžně.
Nicméně jeho výraz vražedné zuřivosti přece jen okolostojící vylekal. Neznámý se po nich pátravě rozhlédl, ale nakonec přece jen vykročil do Sněmovní ulice. Tam chvilku číhal a pak vítězoslavně chytil do pytle postavu vycházející ze dveří.
„Jen pojď, na tebe už dávno čekáme!“