DMD č. 5. pro 5. 4. 2016. Téma: Ten musí jít z kola ven

„Tak už konečně táhni, Afrodíté!“ pobídla krasavici vedle sedící žena a šťouchla ji nákončím svého luku do odhaleného ramene.
„Znáš pravidla,“ pronesla vědoucně třetí, ta s podivnou přilbicí. „V každém kole figurku nasadíš, logicky zase musí jedna skončit. Jinak by se sem nevešly. Padlo ti málo, nemůžeš vyhodit cizí. Takže...“
„Jenže já je mám všechny ráda!“ zakňučela a přelétla očima herní plán.
Oporu mezi společníky hledala opět marně.
Povzdechla si. Namísto „Člověče, nezlob se!“ zašeptala: „Mors certa, hora incerta.“
Se zavřenýma očima jednu z růžových figurek vybrala a hodila do ohně.
*
Kiyoko Macumoto se zadívala do lávového chřtánu a skočila.

Daenerys a Daario si vyměnili zamilované pohledy. Velitel Bouřovran natáhl ruku, královna propletla své prsty s jeho a na tváři se jí rozlil široký úsměv. Ten jí ale ihned zkysl, když se mezi ně protlačil Ser Jorah a jeho velká ruka překryla jejich dvě.
„Nepůjdeme do parku, má paní?“ svraštil obočí Daario. Daenerys chtěla odpovědět, ale exilový rytíř jí skočil do řeči.
„Skvělý nápad, pojďme se projít! Zrovna jsem si chtěl po obědě zajít na procházku.“
„Oběd?“ usmál se žoldák, „To mi připomíná, že jsme ještě nejedli. Hezkou procházku, sere Jorahu.“
Pár ruku v ruce odskotačil a rytíř zůstal sám.

Soupeři jsou připraveni. V rohu vyzyvatelů udatný princ Jasoň, proti němu dosud neporažený šampion obr Koloděj. Ding-ding. Je to tu! Jsou v sobě! Tělo na holeň! Jasoň trefuje obrův kotník – to prince ale muselo bolet. Dav šílí. Obr, využívaje velikostní převahy, zasypává soupeře ranami. Princ výpady vrací. Boj je lítý a nepřehledný, soupeře je nesnadné rozeznat, neboť oba oblékli bílé trenýrky… Princ Jasoň nemůže, toto kolo ztrácí… Pííísk. Do ringu vbíhá rozhodčí, rozpažuje. Je dobojováno! Vítěz zemdleně jásá. Ovšem pozor, přátelé, není to obr Koloděj, je to princ Jasoň. Koloděj byl kontumačně vyhozen za nedovolené pomůcky. Boxoval, blbec, s prstenem.

„Jistě víte o tom novém výnosu ministerstva,“ obrátil se Popletal na pana Weasleyho. „Myslím tu povinnou registraci kouzelníků. Zpracováním jste pověřen vy a Pastorek. Vyhrazenu máte místnost 15 na tiskovém odboru, kde už jsou připraveny všechny papíry. Průkaz se vyplňuje kouzlem Complerus přímo z formuláře. Vaším úkolem bude jen kontrola úplnosti údajů.“
Po celý zbytek dne se v místnosti ozývalo pouze šustění papírů a mumlání Complero. Jediným přerušením těchto fádních činností byl výkřik Kingsleyho: „Tenhle tu registraci určitě nedostane. Arture, pojď se na to podívat.“
Z jinak prázdného formuláře se na ně výhružně dívalo černočervenožluté oko umístěné mezi dvěma věžemi.

"Je to poněkud paradoxní. Miluju krásné vázy, mísy a konvice. Doma mám velkolepou sbírku. Vlastně, měl jsem. A budu mít. Snad. A právě střepy nádob jsou původcem mého pádu. Deset let. Není to málo.
A přitom vím, že je to jen tichá zvůle a našeptávání. Neovlivněný lid by takto nehlasoval. Proradný Achil. Kéž bych uměl řečnit jako on. Nikdy bych takhle neskončil. Ale házet na někoho vinu, to on umí."
V ruce stiskl hliněný střep. Jeho jméno na něm posměšně svítilo. Seděl kousek od Athén, města vzdělané společnosti. A on z ní byl právě vyloučen. Pomocí lidské zlovůle a střepů.

Kde mám meč? Kam mi jej Ctibor odnesl? Snad mi tu nechal aspoň dýku...
Odkud přichází ten nelidský jekot?
Ale vždyť mám meč u boku...
Ne, to není moje zbraň, tahle je těžká, těžká...
Družino, moji věrní, ke mně. Nepřátelé jsou za branou... Nesmí se dostat dál...
Kdo vpustil do hradu toho jednookého?
Kde jsou všichni? Proč tu jsem sám?
Jakube, bratře, jdu ti na pomoc...
Jan z Cimburku se neklidně zmítá na loži. Vlčí kožešina, jíž byl přikryt, zvolna klouže dolů. Máří jemně otírá čelo zbrocené potem, pak hází do vroucí vody v kotlíku hrst bylin. Horečka stoupá.
Kateřino...

„To vím.“
„Je to snad vidět?“
„Ne, pane. Ovšem já…“
„Jsi vševědoucí. Chápu," utrousil vévoda. "A tvá diagnóza?“
„Snad… lví nemoc?“
„Příliš vznešený název pro takovou ohavnost. Ale máš pravdu. Zbývají mi nanejvýš tři měsíce.“
„To ne,“ odporoval Šaretas. „Nejméně rok.“
Vévoda se nevesele usmál. „Pár týdnů, než bude nemoc zřejmá. Záchvaty vzteku, období malátnosti, neovladatelný třas. Myslíš si, že šlechta strpí oslabeného panovníka? Pokusí se mě sesadit. Nebo zavraždit. Možná obojí. A budou mít dobrý důvod.“
Unaveně se sesunul do křesla.
„Jenomže mezi rody je příliš nevraživosti. Nebudou spolupracovat, ale soupeřit. Co nastane pak, jasnozřivý čaroději?“
„Válka," odpověděl Šaretas.

"Do střehu, pane! Fendez vous!" Kordy třísknou o sebe. Tělo pracuje jako stroj, automaticky a jistě, ale myšlenkami je van Ceulen u své milované zábavy. Výpad!
Už se nemůže dočkat, až hodina šermu skončí, až se vrátí ke svým výpočtům, ke svému božskému kolu.
Třicet let hledá poměr obvodu kruhu k jeho průměru. Aby to dokázal, podle prastarého Archimédova návodu nahrazuje kruh mnohoúhelníkem. Teď počítá s triliónem stran, které jsou tak kratičké, tak neuvěřitelně nepatrné, že mnohoúhelník od kruhu nerozeznáš.
Tentokrát to bude skutečně velkolepé! Archimédův poměr s přesností na pětatřicet desetinných míst. Vyrve kruhu další část jeho tajemství.
Touché!

Válka je hra, která se hraje s úsměvem.
Vzpomněl si Kamzík na jeden citát.
V žádné hře nemohou zvítězit všichni. Buď zastřelí neznámý muž tebe, nebo ty jeho. Buď vyhraje jedna země, nebo druhá.
Choulil se v zákopu, byla mu příšerná zima. V Rusku mu ostatně jinak být nemohlo.
Snažil se vměstnat svoje myšlenky, city na bílou prázdnotu papíru. Strach ho svíral jako předtucha už týden.
Netušil, jestli neměl zůstat v Rakouském vojsku místo zběhnutí do legií. Netušil, co se bude dít, kam ho osud dovede.
Netušil, že až bude Trubec číst řádky dopisu, jeho tělo bude chladnout pod zemí.

Sklep Erica Formana. Kruh.
„Spals s Laurie, Kelso!” pronesl Eric. „Se sestrama kámošů se nespí. To je proti Bohu!”
„Byli jsme v dodávce, Bůh nemůže vidět skrz střechu.”
„Kelsův stroj času funguje?” vyděsil se Hyde. „Tohle už tu bylo.”
„Nikdy není pozdě nárokovat si křivdu,” prohlásil Eric.
„Bůh je mrtvej, vole. Psali to v Timu,” řekl Hyde.
„Ne, vole,” řekl Leo. „Seděl sem vedle Boha v autobusu. Dal mi preclík.”
Eric vybuchl smíchy. „Co sme řešili?”
„Večeře!” přerušila je Kitty z kuchyně.
„Teď se musím chovat normálně,” vzdychl Eric. „Ale jídlo,” usmál se.
A tak Eric musel z kola ven.