Fantasy

„Mistrovský počin,“ uznal tyran Bogrboxis, když dozněly poslední steny umírajících. Rada starších, stojící uprostřed doutnajících ruin městečka, souhlasně přikyvovala.
Mladý válečník Minoxagos s tucetem druhů se šťastně uklonili.
„Od prvního objevení vaší tlupy,“ pokračoval náčelník, „křiku na hradbách, lamentování žen a vyzvánění zvonů, přes svistot šípů a ohnivých koulí, praskot brány a skvostné zvonění oceli až po závěrečné zboření stěny zvuku při drancování... Je vidět, že máš cit pro krásu boje.“
Ticho probodl hlas trubky.
„To sem nepatří,“ zamračil se náčelník. „Kazí to dojem-“
„Přídavek není můj...“ polkl Minoxagos, když se na kopci nad městem začala šikovat plná knížecí jízda.

Narodil se malý chlapec s čistou elfí duší,
chyběl mu jen drobný detail - dvě špičaté uši.

Byl výjimečný, zcela jiný než ostatní děti,
tropili si z něho žerty: "Pozor, ufoun letí!"

"Vidíte ty plachťáky, co odstávaj mu od hlavy?"
S každým dalším hloupým žertem sílily v něm obavy.

Drásala ho krutá slova, v nichž splývaly uši,
až uvěřil, že je "ucho" s bezvýznamnou duší.

Zjevila se dobrá víla, dala uši opravit,
především však v jeho duši nastolila mír a klid.

Promítal si její slova, ukryt kdesi v tajné skrýši:
"poklad nosíš ve svém srdci, klíč i dveře k elfí říši."

Kdybych tak mohl vrátit čas. Do toho dne, kdy jsme šli na ryby.

Moji mladší bratři byli při rybaření spíš na obtíž. Arnošt sbíral nějakou hnusnou havěť, Kryštof stavěl v blátě domečky.
Stačilo, že jsem je musel vzít s sebou.
Ještě se s nimi dělit o úlovek.

Svou rybu jsem snědl.

V noci jsem se těžce roznemohl. Z nejhoršího jsem se dostal po pár týdnech, ale churavěl jsem ještě několik dalších let.

Otec v obavách o osud říše předal vládu Arnoštovi. Kryštofovi přidělil rozsáhlá panství.

Kdybych se jen mohl vrátit do minulosti.

Tu rybu bych rozdělil mezi své dva bratry.

Palisandra s vlajícími vlasy míří mečem proti šiku nepřátel. Dva démoni popojdou blíž.
Bojištěm běží bojovník Hybridion. Musí urazit sto dvacet tři kroků, sto dvacet dva…
Vážně by mu pomohlo, kdyby cestou někde nezaložil koně, na němž cválal v předchozí kapitole.
Palisandra se ožene po prvním démonovi a ten se kácí.
Neměl se jí smát.
Druhý však po pár dramatických výpadech Palisandru smete.
Hybridion stále utíká ke své lásce.
...kterou je Palisandra.
Postaví se pro ni démonům. Sám. Všem.
Zahynou oba. Spolu. Jeden vedle druhého. Po boku své lásky.

Nikoli! V poslední chvíli je zachrání překvapivý příchod čety elfských granátníků!

TAK, MOJI MILÍ PODŘÍZENÍ, KDO Z VÁS PŘIPRAVÍ ZEMI NA VELKÝ TŘESK?
Já, já, já! Já mám apage-aperol-aprobaci!!!
U JÓVIŠE, JOVE, DOBRÁ TEDY! A VEM SEBOU PERUNA!
******************************************************************
KDOPAK MI POMŮŽE VYROBIT ČLOVĚKA?
Já, já, já! Už jsem dělal trpaslíky, heč!
AULË, TY SE TAKY PATLÁŠ V KAŽDÉM BORDELU, CO POTKÁŠ.
******************************************************************
KDO SE SE MNOU VYKOUPE? POTOPAAAAA!
*sliz*
NE, KRAKENE, ZLATÍČKO, TY MÁŠ BOLAVÉ CHAPADÝLKO, ZŮSTAŇ HEZKY V NEBESKÉM OCEÁNU.
******************************************************************
A KDOPAK SE OBĚTUJE PRO DOBRO MILIARD HŘÍŠNÍKŮ, ZHYNE NEZÁVIDĚNÍHODNOU, ODBORNĚ ODPORNOU A UPOCENOU SMRTÍ, A PAK BUDE TŘI DNY O HLADU A ŽÍZNI ZAVŘENÝ V JESKYNI?
...
...
...
JEŽIŠMARJÁJOSEF, NEHLASTE SE VŠICHNI.

Žijí mezi námi. Někteří škodí, jiní chrání. Seznamte se s Paranormálně Aktivním Vojenským Obranným Útvarem Kabrňáků, zkráceně P. A. V. O. U. K.(Název vznikl po několika rundách drinků a oprášení dosavadních mentálních nápadů. Od té doby se ho tihle Správňáci prostě drží).

Motorkář přehazuje zbraně. Do úplňku má ještě čas. Pak po něm budou muset tahat chlupy ze všech možných i nemožných míst.

Medik si potrpí na krev. Dokáže ji ucítit na míle daleko.

Další voják skrývá oči šelmy pod tmavými brýlemi. Dostane se všude, žádná překážka mu nesmí vzdorovat.

Jsou tu pro nás.

Nemějte strach.

Nekoušou.

Jen někdy.

Bosé nožky jemně našlapují po mechu. Krajkový cíp zelené sukně sbírá ze země rosu. Bledé prsty pohladily pár malých kvítků.

Melodie probouzejícího se lesa je prostě krásná!

Potůček zurčí a skáče přes kameny, tůň jako stvořená ke koupeli.

Jé, ledňáček.

Rozpustí si vlasy, odloží sponu na kámen. Začíná rozvazovat šněrování a stáhne šaty z ramen.
Za sebou zaslechne tiché kroky.

No konečně.

Ruka jí zakryje oči a hlas rozverně šeptá.
"Hádej-"

---
Crrrrrrr!
Rozmrzele zastaví budík.
"Že zrovna teď!"
Znovu se uvelebí v posteli a upře pohled na strop. Oči ho však už nevidí, noří se zpět ve své vzdušné zámky.

Mám já tohle zapotřebí? Jen proto, že si v nějakém hloupém filmu kdosi vymyslel, že vlk bude nosit domovníkovi psaní? Jako by nevěděli, že ve filmové říši se každá vyřčená myšlenka zhmotní!
Navíc vyfasuju domovníka kutila! Ostatní jednou týdně donesou pohled, a mají leháro. Ale já? Bedna s vrtačkou. Bedna se šroubkama, těžká jak prase. Jo prase, to bych táhnul rád, sem tam bych si kousnul… Ale prase nemám, dneska vleču, no já bych toho chlapa fakt nejradši sežral, víte, co vleču? Třímetrovej žebřík. Doufám, že aspoň dostanu něco od cesty, třeba kus tuleně… nebo aspoň makrelu…

Jak, není doma?

Čarodějka hleděla do dáli. Lesy za Sarragonským valem tmavly.
Viděla celou vlčí smečku – Aldogga, Beldogga, ostatní. Volné, svobodné. Černá linka už nesvazovala jejich mysl, nikdo už nepoužíval vlčí smečky na přepadávání vesnic, nikdo si pomocí vlků nerozšiřoval panství.
Vlci pomohli jí, když byla v nouzi – jen díky nim uprchla ze zajetí. Ona pak pomohla vlkům z moci loutkáře vlčích myslí. Vybavila si úlek muže, který zničehonic zjistil, že vlci už nejsou poslušní beránci, a smutně se pousmála.
Dluhy zaplatila a může jít dál.
Poslední myšlenka patřila Aldoggovi.
Vyřiď svým druhům, že už jsem doma…
Dlouhé vlčí zavytí jí bylo odpovědí.

„Sekera?“
„U dveří, Petře“, hlesla žena.
„Lucerny?“
„U dveří, v chodbě a u zadního vchodu, jako vždycky.“
„Kulovnice?“
„Nabitá, na stole u okna v kuchyni.“
„Koza?“
„Ve sklepě.“
„Děti?“
„Jsou nahoře, už jsem je uspala.“
„Děkuju, Anežko. Jsi skvělá.“
To byla jediná hezká a bolestně kratičká chvilka v našem dni, vyplněným úmornou dřinou – těžením rašeliny na blatech, nuzným hospodařením, starostí o děti a posloucháním děsivého vytí, které se z mlhy začínalo ozývat vždy s prvním náznakem smrákání.
Proutěné ploty nestíháme opravovat. Slepice má cenu tří nábojů, budeš ji dnes bránit, Petře?
Další těžká noc na samotě na blatech může začít.