DMD č. 27. pro 27. 4. 2015. Téma: První úroda

Vím, že se první úrody nedočkám.
Možná vám to připadá smutné; obětovat život něčemu, čeho plody nikdy nespatřím.
Ale tohle není smutný příběh.
Jsou lidé, kteří věnují život Bohu, třebaže ho nikdy nemohou spatřit, a zemřou klidní a naplnění.
Jsou lidé, kteří věnují život Lásce, a zemřou s úsměvem a čísi rukou propletenou s tou svojí.
Já věnuji svůj život Naději, té křehké, krásné paní. Spatříte ji v chvění vzduchu nad polní cestou, kde se dotýká horizontu; v prvním letu ptáčete; v zeleném klíčku, který se prodírá hlínou.
Jednou černý dub vykvete a bude plodit. Tomu věřím celým svým bytím.

„Koukni na něj,“ řekl Herbert mrzutě. „Už zase blbne.“
Seděl přikrčený na římse, pařáty pevně zaťaté a vítr mu rval od úst chomáčky holubího peří. Ve věžích, v bouřce řvoucí vysoko nad námi, poletoval Ctirad. Opisoval pomatené kroužky a řítil střemhlav jako pilot, co ztratil kontrolu nad stíhačkou.
„Fan-tas-tic-ký!“ hulákal. „ První úroda! A to je teprve duben!“
Usadil jsem se vedle Herberta, odrýpl si z drápu lišejník a rozprostřel křídla, aby na nás nepršelo.
„Loví blesky,“ vysvětloval Herbert s povzdechem. „Tvrdí, že mu to dělá dobře na klouby.“
„Pitomec,“ řekl jsem láskyplně.
Bez něj by naše katedrála prostě nebyla kompletní.

V den, kdy zemřeli první lidé na Zeměploše, přišel konečně déšť. Tlusté kapky omývaly ležící těla obou znepřátelených armád a následně byly hladově pohlceny rozpraskanou půdou.
Smrť se mezi mrtvými pohyboval dost nejistě; jako tanečnice na svém prvním vystoupení. Kdyby mohl, cítil by něco velice podobného úzkosti.
„NAKONEC TO SNAD NEBUDE TAK ZLÉ.“ zabručel si pro sebe. „I KDYŽ BY TO BYLO MNOHEM LEPŠÍ, KDYBYCH MĚL KONĚ… A NĚJAKÉ ŠIKOVNÉ UDĚLÁTKO TADY NA TY ZATRACENÉ PROVÁZKY,“ ušklíbl se v duchu. Potom znovu nabral roztřesenými prsty do hrsti další téměř neviditelné vlákno spojující lidskou duši s tělem – a jemně je přetrhl.

V květnu roku 1543 zesnul v Kromborku Mikuláš Kopernik, v rukou první vydání své knihy O obězích nebeských sfér.
O pět let později jsem přišel na svět já. Můj život se stal blouděním po Evropě, zmítané náboženskými válkami. Všude jsem rozvíjel filozofii, vystavěnou na Kopernikově učení. Vesmír je nekonečný, jako výkon nekonečné a božské moci, protože soudím, že by bylo jí nehodné, aby tvořila pouze jeden a konečný svět, když může vytvořit mimo tento svět také jiný svět a mnohé další.
Svatá inkvizice se rozhodla zničit Kopernikovu setbu. Měl jsem popřít učení o pohybu Země a nehybnosti Slunce. Neodvolal jsem.

Semínko zasadili do země brzy. Kulaté, vypadalo nadějně. Hnojili a zalévali jej dostatečně, uchytilo se tedy. Co dělo se s ním pod zemí, neví se jistě. Okouzlená mysl nemohla vrátit zpět čas a doufala, že si klíčky představovala správně.
Vykoukly první lístky. Zahradníci rostlinku ochraňovali, vyzdvihovali nad jiné. Nerostla mezi ostatními květinami, vyhradili jí květináč a postavili vysoko, aby ji každý mohl obdivovat. Brzy jí rozkvétala první poupata.
Vydržela horka i mrazy, vítr i kroupy, polámaná, ale nezlomená.
Za staletí vyrostla v pevný strom. Dnes kořeny její vinou se hluboko pod zem, ze které vzešla, a koruna její dosahuje nebes.

Když jsme tenkrát koupili domeček, získali jsme samozřejmě i zahrádku, nějakých 2800 metrů čtverečných.
Radostně jsme se dali do sázení.
Stromky, zeleninu i brambory. Zahradničení pohltilo naše hřbety i čas. Jak vše rostlo a rostlo, chodili jsme se každý den kochat.
Doba sklizně.
Hrdě mužíček zaryl vidle do záhonu. Podryl a začal dychtivě vyhrabávat první kouličky brambůrek.
A tu mu padla čelist. Každý, opravdu každičký, byl provrtán ze všech stran tunely průměru centimetru.
Bože, krtonožky! Slovensky medvedíky. Potvory.
Od té doby se už nehrbím. Pěstujeme teď na "seniorských záhonech", zvýšených a hlavně od země uzavřených.
Krtonožky se mohou odstěhovat jinam.

Vstoupila na jeho pole v den, kdy zabořili srpy do první sklizně ječmenu. Všiml si jí okamžitě, vzdálené a nepovědomé. Ptá se na ni svých služebníků; je tu už od časného rána, neodpočala si ani na chvilku. Předchází jí pověst ženy, která pro lásku obětovala všechno. Touží zahlédnout její tvář, ale ona se drží vzadu; daleko za ženci skloněná sbírá ztracené klásky mezi snopy.
Bere do ruky hliněný džbán s vodou a jde k ní. “Poslyš, dívko,” řekne tiše a ona vzhlédne. Její oči jsou jako dvě zářící hvězdy, když plaše sáhne po džbánu. Rozbuší se mu srdce.
Rút. Přítelkyně.

„Schválili vám to!“
Theodorik vběhl do knihovny a mával nějakým lejstrem.
„Guberniální nařízení o povinném výtisku. Každý pražský tiskař musí Veřejné c. k. univerzitní knihovně odevzdat po jednom exempláři každého tištěného spisu k obecnému užitku,“ četl Karel Rafael Ungar. „To napsali pěkně suše. Žádné kudrlinky, žádné výhrůžky – jsem zvědav, jestli vůbec něco přijde.“
Dlouho opravdu nic nepřicházelo.
Jen Theodorik se rozhodl udělat svému řádovému bratru radost první vlaštovkou a poslal mu svou Ržeč o Starosti a Péči Rodičů.
Právo povinného výtisku bylo v roce 1807 rozšířeno na všechny rakouské země a podobné vlaštovky létají do Prahy, Brna a Olomouce dodnes.

" Prvá úroda tohoto roku bola, bohužiaľ, aj posledná," premietal Tyrion Lannister, keď stál na balkóne a díval sa dolu na Casterlyovu skalu.
Na poliach v diaľke sa mihali malé, prosto odeté postavičky. Sedliaci zvážali obilie, zbierali malé, sotva urodené ovocie. Mali uponáhľané, strhané pohyby. V krátkom čase sa toho snažili pozbierať čo najviac. Vedeli, že mnoho z nich nasledujúcu zimu neprežije. Teda, ak príde tak skoro, ako všetci čakali.
Tyrion sa zachmúril.
Už-už sa chcel otočiť a vojsť do svojich izbieb, keď ho upútal pohyb na oblohe. Priletel biely havran z Citadely.
A takto v Roku falošnej jari začala jeseň.

Až vyraší první klíček,
bude z toho radosti,
rychle zespod očních víček,
bulvy svoje vytřešti,
Bude žito bude klas,
bude žrádlo bude spas.
Bude první úroda,
z polí vůně vane,
obejme nás obroda,
co se ještě stane?
Budujeme domy, školy,
vždy s úsměvem na líci,
neznáme již krávy, kury,
bojím se to doříci.
My jsme národ mechanický,
počítače jsou nám vzorem,
na hřebíku, visí klíčky,
večer líhám pod traktorem!
Na dojení jsou nám fondy,
vymyslel je jeden vůl,
máme s nima kopec srandy,
stačí mít jen mozku půl.
Zahálka se nestrpí,
nemusíš stydět,
na blbost už nestačíš?
nechtěj všechno vědět.