DMD č. 27. pro 27. 4. 2015. Téma: První úroda

Ta chvíle, kdy jsem musela opustit svoji matku a nakonec i bratříčka, mi zlomila srdce. Myslela jsem, že bez nich už nedokážu být šťastná. Spletla jsem se. I přesto, že vzpomínka na ně stále žila v mém srdci, ty roky, které jsem prožila na Avalonu, s ostatními dívkami a ženami, které se zaslíbily Bohyni, byly jedny z nejšťastnějších, které jsem prožila.
Zrovna byl čas první úrody a každá jsme plnily úkoly, které nám byly přiděleny. Vzduch voněl sladce a tráva se zelenala. Má duše vyhledala tu Artušovu, aby se pozdravily. Toho dne jsem ještě netušila, jak brzy se znovu shledáme.

wrapped in soft wings, a luminous gorgeous girl in white sheds a tear. A tear that awaits no permission to turn into a diamond, and drops deep inside the ground. It only takes few seconds for it to become a phenomenal sight. The diamond tear quickly grows into a glass white tree, bearing round lustrous fruits. The fruits enjoy an eye snatching brightness; so shiny that it irradiates everything around it. The winged white girl, the Moon Bird, harvests the fruits and tosses them in space. That was the first harvest of the moon, the birth of our galaxy's moons.

"Jé, Sidole, ty máš mámu?" zajímal se Brajgl, ledva rozlepil oči.
"Jo, kurva, představ si to," zabručel zpěvák. Ztišil hlas do chraplavého šepotu: "A přesuň se před ségry pokoj. Neptej se proč, prostě to kurva udělej."
Brajgl sebou hodil před Mlátiččiny dveře. Paní Sidolová mezitím úspěšně završila svou snahu vzbudit zbytek Mejdla.
"Tohle jsou ti tvoji nemocní kamarádi?" otočila se na syna a rozhodila dramaticky rukama. "Přivezla jsem ty kytky, co jsem pro ně pěstovala. Takže... kdo z vás má rakovinu, kluci, a kdo alzheimera?"
"Já sem dyslektik!" zvolal hrdě Brajgl.
"No nic," vzdychla žena. "První úroda půjde na mastičky."

Saturnin patrně tetičku opět čímsi hluboce urazil. Jak jinak si mám vysvětlit, že kolem mne prohopsala vykřikujíc:
„Kdo si co zaseje, to taky sklidí! Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá!“
„A kdo seje vítr, sklízí bouři,“ dodal se stoickým klidem Saturnin, když jsem vstoupil do salónu.
Kajícně uznávám, že po tomto jeho prohlášení, vědom si jeho nespoutané povahy, se zkušenostmi, které jsem již byl nucen vstřebat, měl jsem být ostražitější. Mohu však jmenovat několik polehčujících okolností, které moji ostražitost utlumily. Tichá pohoda dědečkova domu. Barbora. Dosavadní bezproblémový průběh dovolené. Barbora.
Pak vypukla bouře. Stála za to…

„Crrrkrrcnnn!... Vzmmcrcrcr!... Kššczzz!“ zaskřípělo to v Diově kanceláři. Maličká dvířka nástěnných hodin se otevřela a z nich třikrát vyběhl drobný fialový blesk. Zeus odložil noviny.
S božsky revmatickým zahekáním vstal z křesla. Vztyčil se v celé své impozantně božské výšce, božsky se protáhl a na božských pažích mu naběhly božské svaly.
Sevřel pěsti a zakřupal klouby (božsky). Zeus byl pořád třída.
Vyšel ven a pohlédl dolů. Hluboko pod ním ležel Svět. Pak zatáhl oblohu, udělal mračna a jal se rozsévat blesky a hromy.
Byl čas prvních letních bouřek
Uspokojivé na tom všem bylo, že vždycky zasel a sklidil přímo bleskově.

A jednou měli konečně dost peněz na to, aby si pořídili domek u lesa, protože co si budeme povídat, les je les, domácí zvěř se taky hodí, člověk se necítí osaměle, když mu někdo pořád jezdí na nějaký výstavy, řekl Pažout, a když zvládli neumořit salát, zkusili zasít pšenici, a než se rok s rokem sešel, čekali první úrodu, a Horáček řekl Pažoutovi, znám takovej rituál, aby se urodilo i další rok, a Pažout vypadal pochybovačně, tak mu Horáček něco zašeptal do ucha a Pažout se usmál, to by se mělo vyzkoušet, souhlasil, co kdyby na tom bylo něco pravdy.

Léto pokročilo a byl čas sklizně. Na malé farmě na severu Francie mladý farmář právě sklízel první úrodu svého nového domova.
Nebylo to nic zvláštního či velkého. Malé políčko s pšenicí a lnem, pár záhonů zeleniny, jedno prase, tři ovce a několik slepic. U toho malý domek. Ale farmářovi i jeho mladé ženě to stačilo aby neměli hlad a mohli žít spokojeně.
A právě když však do zemnice ukládali vymlácené zrní, u lesa stanula skupina ozbrojených seveřanů.
A pak již hospodářovu první sklizeň ochutnávali pohanští bojovníci, zatímco jeho vyhaslé oči hleděly na svůj spálený domov z hlavy naražené na kopí.

A pak… zatímco se tvářil odtažitě (aspoň tomu pevně věřil) a důstojně (stylem – trpím tiše), udělala ta šílená žena něco, co neočekával ani v nejdivočejších snech…
„Kdyby sis chtěl promluvit, víš, kde mě najdeš,“ nahnula se a obejmula ho.
Ztuhnul. Nezmohl se na žádnou reakci. Jen v jakémsi transu zaznamenal, že ostatní jsou (snad) dostatečně daleko a nesledují jejich rozhovor.
„Prosím?“ vypravil ze sebe konečně.
„Máš jediný štěstí, že mám trénink od mámy,“ povzdechla si Tonksová. „Ta se taky občas tvářívala jako kostka ledu, ale vyléčili jsme ji z toho.“
Ač by to nepřiznal – cítil závan čehosi nového. První vlaštovka?

It started slowly.
First… men and elves at the gate. Then Dáin came, ready to kick some... ready to kick some. But suddently…
The orcs.
Dís facepalmed.
And Dáin, all battle happy went for it. Alone, without support. Oh, he would show them for sure!
He couldn’t.
Because… all of those stupid elves and their stupid stunt. They apparently lost their bows somewhere, deciding to – for Mahal’s sake! – jump over the protective walls of the dwarves (that had wings completely open, but that’s cousin Dáin for you).
As Dís facepalmed again, the elves met the orcs.
The first deadly crop.

První úroda byla úspěšná.
Druhá úroda ještě více. Plodiny se mi hezky rozmnožily.
Třetí úroda byla kvůli obrovskému suchu špatná a moje firma se dostala do mínusu.
Čtvrtá úroda byla opět strašná. Přemýšlím o tom, že podnikání vzdám a raději si založím nějakou spolehlivější obživu. Třeba věštění z karet.
Pátá úroda byla navzdory špatnému počasí velmi dobrá. Doplatil jsem půjčky na nové stroje.
Šestá úroda byla nejlepší od dob, kdy jsem se zemědělstvím začal.
Pak přišly povodně a já o všechno přišel. O sadbu, stroje, naftu, dům i polnosti.
Zašel jsem požádat stát o pomoc. Dostal jsem nové hnojivo… hovno.