DMD č. 23. pro 23. 4. 2015. Téma: Na stopě

Rozednění odhalilo zločin. Vyděšený výkřik přivolal všechny obyvatele.
„Takhle jsem ji našel,“ vykládá roztřeseným hlasem domácí. „To je mord.“
„Včera jsem s ní ještě mluvila,“ přemítá jeho manželka.
„To je hrozné,“ spráskne ruce Anna.
„Co povídáte, že to je vražda?“ nevěřícně se za ní předklání další žena.
Děvčátko zkoumavě, nechápavě hledí na nehybné tělo.
„A nemohla sama vyskočit z okna?“ nechce uvěřit hrůznosti činu paní v červené blůzce.
„Bože, odpusť jí,“ modlí se sousedka.
„Nevidíte nějakou stopu, třeba zakrvavenou kudlu?“ natahuje krk zvědavý muž s bradkou.
„Chudák holka,“ pomyslí si majitel koloniálu, „tak mladá a už to má za sebou.“

Říkalo se, že svůj talent dostal od ďábla.
Prý se vydal v noci na křižovatku s kytarou a nechal si jí od něj naladit. Splatnost směnky byla odložena, ale nebylo řečeno dokdy.
Nejdřív mu to nevadilo. Bral si od života co chtěl. Cestoval z místa na místo. Neměl problém sbalit ženskou. Hrál totiž jako ďábel.
Pak se začal ohlížet přes rameno. Nejdřív občas, potom stále častěji. Složil o tom písničku a čekal, kdy sekera dopadne.
Dopadla v jeho sedmadvaceti. Jeden podvedený manžel ho otrávil. Ale ďábel splnil i druhou část svého slibu.
Nejen písnička „Hellhound on my trail“ zůstala nesmrtelná.

Kingovi jeho hlavní Zaměstnavatel nezakazoval vedlejšáky. Vzhledem k tomu, že ho neplatil, to ani bez nich nešlo.
King už dělal hodně věcí. Byl tělesný strážce, špeh, doručovatel tajných depeší. Jediné, co zásadně nebral, byly vraždy a honba uprchlých otroků.
S hledáním zloděje mrtvoly by tedy neměl mít problém. Ale když mu Kaifáš sdělil, že jde to mrtvola člověka, kterému pár dní předtím dělal ochranku při cestě do Jeruzaléma, naskočila mu husí kůže. Měl by se rozmyslet, než se po téhle stopě vydá.
Kaifáš specifikoval částku. King to vzal.
Ale budu si přitom dávat pozor, jestli někdo nestopuje mě, pomyslel si.

„Na co potřebuješ plamenomet, Doctore?“
„Na Cukrouše.“
„Na jakého Cukrouše?“
„Na toho co jsem stvořil.“
„Jak?“
„Zapomněl jsem v jedné z verzí TARDIS v ledničce gumídky, kečup a pudink. Všechno to za těch pár tisíciletí nějak zmutovalo.“
„Jak zmutovalo.“
„Stala se z toho živoucí parazitická slizovitá hmota závislá na cukru.“
„Cože?“
„Říkej tomu prostě Cukrouš.“
„Jak se ho zbavíš?“
Donnu oslnil jasný plamen.
„Jasně. Po dobrém by to nešlo.“
„Ne. Ten hajzl mi vysál můj jablečný džusík. Musí za to zaplatit. Jen ho vystopovat.“
„Ty to umíš?“
„Stačí jít podle slizu a smradu. Dost bylo řečí, Donno, je čas smažit.“

Zpěv ptáků přeruší ostrý tón vyzvánění.
Překvapivý.
Nechtěný.
"Slyším."
Zamručím.
Jsem otrávená z toho, že nás někdo ruší.
"Vyčenichali jsme kořist, paní."
Zpozorním.
Ostře vydechnu.
Už bylo načase.
"Kde?"
"Přesně tam kde jsme jí hledali."
"Výborně."
"Co máme dělat teď?"
"Teď? Teď ho uštvěte jak lovnou zvěř. Žeňte ho před sebou dokud nepadne vyčerpáním. Chci ho živého. Chci vidět v jeho očích všechno to utrpení, které způsobil."
"Jak si přejete."
"Přijedu za Vámi."
"Budeme Vás čekat."
"Neztraťte ho."
Zavěsím.
Bez rozloučení.
Vzrušená z obratu událostí.
"Měli bychom se vrátit?"
"Je čas koupit letenky."
Přikývnu.
Vstanu.
Konečně jsme mu na stopě.

Dny šedivě ubíhaly jeden za druhým, první se podobal poslednímu. Celé dny obstarával drobné práce, v domě se nebylo o co starat.
Při práci často přemýšlel o tom, co viděl ve snu. Crinu choulící se u stromu, postavu sklánějící se nad ní a pak tu lidskou stopu, která byla příliš velká na to, aby patřila dívce. Iorghu věděl, že to nebyly jen obyčejné sny, už nepochyboval o tom, že se k němu vrací vlastní vzpomínky.
Ale zatím nebyl o moc blíž pravdě. A kdyby zjistil, kdo Crinu zabil, k čemu to bude?
Život jí to nevrátí.
Dny šedivě plynuly dál.

Myseľ prenikne hadím telom. Nagini ho prijme bez odporu, vniká do nej prirodzene akoby vždy bola jeho súčasťou.
Jazyk zachytí stopu. Chladnými chodbami Ministerstva sa plazia priamo za cieľom, hoci jemu by nevadilo predĺžiť tento zážitok. Cíti sa obratný, mrštný, keď sa spolu s Nagini zmyselne vlnia. V správnom okamžiku vystrelia vpred.
Žľazy sa stiahnu, jed vystrekne do tela muža, ktorý vykríkne a padne k zemi. Prerývane dýcha, to však čoskoro prejde. Otrava sa dostane do srdca a potom – krátka, ale príšerne bolestivá smrť.
Žmurkne.
Slastne sa vystrie v kresle a pogratuluje si. Je výsadou génia spájať prácu s potešením.

S roztrpčením koukáme na typické vzorkované rýhy v zemi. Už jsou tady zas. Podle směru stop budou na Kočičím ocasu, libují
si v závodech do vrchu. Rozdělujeme se a jdeme k vrcholu každý z jiné strany. Čtyřkolový veluciper arogantně dřepí na vyvýšenině a šikmými světly se výsměšně šklebí na potokem protínané travnaté údolí, které právě znásilnil. Strhávám na sebe pozornost jezdce a vleču ho k ceduli aby mu mezitím Aki mohla vypustit kola. Všiml si toho, běžel zpět, ale Aki se vztyčila, je vysoká a není tintítko. A on je srab. Veluciper potupně odtažen, solím nejvyšší pokutu, jakou jen mohu.

Běželi už dva dny a dvě noci, letěli po stopě. Po krvavé stopě.
Předevčírem měli dobrý lov, vlčici s mláďaty. Ale pak mezi ně vtrhnul on, Vontola, jako pomstychtivý démon. Bojoval zuřivě, tři z nich zabil, ale nakonec před nimi musel utéct, zmrzačený.
Zuřili, hnali se za ním, za krví, za pomstou. Daleko, předaleko od svých lovišť na jihu.
***
"Kdo vám dovolil přijít?" ozvalo se náhle shora. "Vraťte se zpátky, vy rezaví psi, s chlupy mezi prsty."
"Žádná nahá opice nám nebude rozkazovat! Všechny džungle jsou naše!"
"Nechce se vám? Tak dobrá, jen pojďte za mnou, naučím vás velké moudrosti."

S pohostinností těch, co nemají nic, jim ovčák nabídl nejen pomocnou ruku ale i přístřeší. Frances seděla zády opřená o stěnu. Nohu s dlahou měla nataženou před sebou. Drzá moucha ji šimrala na chodidle. Pod rozříznutou nohavicí prosvítalo čisté plátno a po noční přestřelce zbyly jen tmavé stopy na zašlém sukně. Podřimovala. Pastouška voněla mateřídouškou a ovčími houněmi. Cupitání pastýřovy ženy se mísilo se vzdáleným cinkáním ovčích zvonků. Jarní vítr otevřeným oknem přinášel dětské štěbetání. Když se ozvaly Sullivanovy kroky, otevřela oči.
„Nechtěl jsem vás probudit.“ Přisedl. „Mluvil jsem s místními. Hostinský ze sousední vsi jezdívá do města na trh.“