Zlatý věk

Přemýšlím o smrti. Každý den je horší než ten předešlý, delší, únavnější. Oči se zavírají skoro samy. Usnout a neprobudit se. Nemuset nic. Zatím se ještě držím na nohou, ale nevím, jak ještě dokážu ráno vstát. Proč mi to udělal? Neptám se, proč odjel. Ale chtěl bych vysvětlit, proč mi to neřekl. Jsem opravdu člověk, kterého je těžké milovat?
Přemýšlím o smrti. Každý den je horší než ten předešlý, delší, únavnější. Smrt je tu všudypřítomná. Hledím jí do tváře a marně se snažím najít vysvětlení. Ne smrti. Vlastního chování. Hledím smrti do tváře a přitom jsem jen zbabělec slyšící bídu.

Jsem v oku hurikánu. Přes vířící stěnu okolo ke mně nic neprojde. Vztek, strašlivý vztek. Cítím ho, když se posunu k okraji. Všepožírající vztek. A beznaděj. Natahují se ke mně a já k nim. Vím, že se jich nesmím dotknout. Ani špičkou prstu. Když to udělám, shořím.
Nejsem schopný se kontrolovat. Ale když se ponořím do toho tichého, prázdného místa... Bolí to. Čistá bolest. Oslepující. Dokonalá. Myslel jsem, že nic nemůže bolet víc než agora. Omyl. Je to vlastně docela pochopitelné. Nikdy mě nezklamal nikdo, na kom mi záleželo víc než na mně. Zní to sobecky? Jsem sobec. Musím být.

Určitě se ozve. Pokaždé, když ho naštveš, se ozve. Jeho zloba je horká jako žhnoucí magma, když po letech převalování se pod povrchem konečně prorazí tvrdou krustu a vyvalí se ven. Stejně prudká a ničivá, ale zárověn stejně předvídatelná. Vytryskne a vyhasne. Zbudou po ní tvrdé pichlavé úlomky, které dokážeš obrousit slovy, polibky, pohlazením...
Dojede domů a ozve se, protože pochopí, že nemáš jinou možnost. Žes ji nikdy neměl. Ví přece, že ho miluješ. Že?
Po hodinách v tichu se rozhodneš vyzkoušet telefon. Je nedostupný. Ráno, řekneš si. Ráno.
Další noci se utěšuješ stejně. Až do odletu.
Tentokrát ne, Šimone!

Nikdy jsem si nemyslel, že jsem oprávněný k tomu, něco očekávat. Nebo požadovat. Copak jsem hulákající, nepřizpůsobivý člověk, který hodlá vyžadovat něco, co mu nenáleží?
Ano, uznávám, narodil jsem se a mám tedy snad právo žít. Ale život je závažná věc. Nevzniká kvůli němu právo na nadstandardní záležitosti.
Mám právo milovat? Mám právo chtít k sobě někoho připoutat? Mám právo snít, toužit, očekávat, chtít, být milován? Právo patří bdělým. Těm, jejichž život nepřipomíná noční můru. Těm, kteří nevyjeli na vedlejší kolej a nezapomněli, kde je výhybka k normálnímu životu.
Většinu času ani nejsem při smyslech, jak bych mohl žádat víc?

Kdy začít s novým životem, když ne na Nový rok? Kdy jindy za sebou nechat všechno špatné, než během silvestrovské noci?
Plán byl dokonalý, i počasí mi hrálo do kapsy. Meteorologové hlásili sníh a mráz až do poloviny ledna. Bílý poprašek zakrýval Třemošnou a nějaký dokonce i Svatou Horu a město pod ní. Chtěl jsem mu to konečně všechno říct. Že ho miluji. Že se díky němu nebojím. Že mě zachránil. Plánoval jsem to týdny!
A teď sedím sám doma, dívám se do barevných světel a v ruce drtím vypnutý telefon, aby mi nemohl zavolat. Protože sny prostě neodráží skutečnost.

Vstát, udělat ze sebe člověku podobnou věc a vyrazit do školy. Každý jeden den. Nikdy se to nemění. Vstát, uklidnit bušící srdce, překonat první, druhý, třetí a každý další záchvat paniky. A čekat. Protože odpoledne přijdou nové záchvaty a nové strachy. Dnes, zítra, za týden... Když se bojíte pavouků, vyhnete se jim. Ale jak se můžete vyhnout životu?
Mrtví, ranění, těžce nemocní - nemocí, kterou Evropa již vymýtila - stále přicházejí další a další. Většina z nich vidí doktora poprvé v životě. Většina z nich nikdy neviděla bělocha, žije v chýších, pije špinavou vodu. Tisíce příběhů, stovky dnů. A všechny stejně kruté.