4. Na moři

Ač se to může zdát zvláštní, přes všechny problémy a neurózu spím každou noc jako mimino. Fyzické vyčerpání z neustálého strachu, z přívalů adrenalinu během panických záchvatů a z prosté těžkosti celého bytí je jednoduše tak obrovské, že můj organismus prostě vypne. Žádné sny, žádné vstávání na záchod, snad ani žádné pohyby. Bezvědomí. I přes to všechno nemám problém vstávat.

A těch pár vteřin mezi spánkem a bděním jsem úplně normální osmnáctiletý člověk, jehož svět není válečná zóna plná osobních démonů, kteří nechtějí zhebnout.

Dnešní noc ale byla jiná, převracel jsem se, nemohl usnout a když už jsem konečně zabral, pronásledovaly mě modré oči.

Lístek s načmáraným telefonním číslem mě pálil v kapse celou cestu z kina, aby na mě posléze doma mohl mrkat z místa na stole, kam jsem ho položil. Svrbí mě prsty, vlastně mě potřebou zavolat mu svrbí celé tělo, ale copak můžu?

Když se podívám do zrcadla, vidím trosku. Jsem jako loď v bouři, která marně bojuje o záchranu, zatímco ji bičuje vítr a vlny si s ní pohazují jako batole s hračkou. Jen jen se potopit. Strašně moc by se mi chtělo zaháknout se za záchranné lano, najít někoho - kohokoliv - kdo by mi pomohl, ale na druhou stranu se toho bojím. Všichni se mi nějakým způsobem přizpůsobují, aby mi ulehčili. Vnímám, jak začínají kopírovat moje vzorce chování, jak reagují na mou paniku téměř svou vlastní. Je to přirozené, jak jsem slyšel. Chci to vytáhnout na úplného cizince, byť mi to sám nabídnul? Co když se mi uleví?! Budu mu volat dál a dál, každý den, jen abych ho využil? Budu ničit dalšího člověka, navíc ještě někoho, kdo se mnou nemá nic společného, jen proto, že byl ve špatnou dobu na špatném místě a nabídl pomocnou ruku? A co když tu bouři nevydržím? Copak potápějící se loď nestáhne všechno a všechny v nejbližších vodách ke dnu sebou?