Určitě se ozve. Pokaždé, když ho naštveš, se ozve. Jeho zloba je horká jako žhnoucí magma, když po letech převalování se pod povrchem konečně prorazí tvrdou krustu a vyvalí se ven. Stejně prudká a ničivá, ale zárověn stejně předvídatelná. Vytryskne a vyhasne. Zbudou po ní tvrdé pichlavé úlomky, které dokážeš obrousit slovy, polibky, pohlazením...
Dojede domů a ozve se, protože pochopí, že nemáš jinou možnost. Žes ji nikdy neměl. Ví přece, že ho miluješ. Že?
Po hodinách v tichu se rozhodneš vyzkoušet telefon. Je nedostupný. Ráno, řekneš si. Ráno.
Další noci se utěšuješ stejně. Až do odletu.
Tentokrát ne, Šimone!
Hněv a láva mají hodně společného. Nakonec vychladnou. Ale někdy to trvá desetiletí...
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Aj to je smutné.
Profesor
Aj to je smutné.
Je.
Bilkis
Je.
Jo, přesně tak. A od těchto
Rya
Jo, přesně tak. A od těchto hněvivých radši dál!
souhlas
Aries
souhlas
Tenhle hněv, rtuťovité
Bilkis
Tenhle hněv, rtuťovité vzplanutí, výbuch a uražení se je moje. Ale nikdy mi to dlouho nevydrží... Je to jako otevření papiňáku, pára prudce unikne a tím to končí...
Na obranu Adama jako postavy musím říct, že jsem toho na něj nenaložila zrovna málo. A že se Šimon nezachoval zrovna hezky. Z mého pohledu má na hněv právo. Možná ne na to, aby se hněval roky, ale má. Je to od něj svým způsobem kruté, ale nehněvá se bezdůvodně. Aspoň ze svého úhlu pohledu. A tímto končím s obhajobou své postavy a se spoilerováním ohledně své ještě nenapsané povídky. :D K tomuhle jsem v rámci DMD nechtěla dojít, nicméně já míním a témata mění. :)