DMD č. 7. pro 7. 4. 2015. Téma: Pssst!

"Vy jste mladá, slečno. Spíte lehce. Nic jste neslyšela?"
Služebná nerušeně látala goblénový závěs.
"Slyšela. Nejdřív jsem myslela, že je to Pilot. Ale Pilot se neumí smát."
Grace Poole ji děsila. Bylo neuvěřitelné, že by si pan Rochester držel pod střechou žhářku a vražedkyni.
Ale Jane věděla, co slyšela. Ty kroky. Ten smích.
Proč jen Pilot nezaštěkal? Proč nebránil svého pána?
Zvuky té noci se vracely stále znovu. Stále znovu cítila kouř.
A najednou před tím vším zaslechla ještě něco jiného. Tichoučké "pssst!"
Kdo může mít nad zvířetem takovou moc? Jakého vetřelce je to psisko ochotné poslechnout?
Psi milují blázny.

Shhh! You has got to slither silently, so slyly that nobody sees or hears your slow slide. Silenter than sin, smoother than a strip of silk, you has got to sneak up, snugly sling yourself around their supple throats. Then you has got to squeeze, swiftly, so they do not scream, so their struggling limbs do not scramble your plans. You strangle them and then you shall feast, swallowing them like a sweet strawberry, like a slice of sponge cake. Then you has got to sleep: seek out a sheltered, shadowy spot and rest. A snake’s life is strenuous. Shhh!

"Žili byli tři malí Dalekové."
"Cože?!"
"Šššt. Nemůžeš spát. Vyprávím ti pohádku."
"Já nepotřebuju spát–"
"Počkej, teď přijde to zajímavější! Těmhletěm třem povídala maminka pohádku O zlém Doctorovi a malých popelničkách. Mrňata křičela EXPLAAAAIN, EXPLAAAAIN–"
"Prosím tě–"
"Šššt! Žili byli tři malí Dalekové. Celou setinu vesmíru nechávali být, avšak zlé síly si stejně usmyslely nespravedlivě jim ublížit. Jedné noci na Skaro přistál ošklivý chlap v pruhovaném obleku a vytáhl svůj–"
"JACKU!"
"... Šroubovák, a už by byl zaútočil, kdyby se v tu chvíli neobjevil hrdina Jack a nenavrhl, aby si všichni spolu radši... počkej, nevyhazuj mě! Zahráli šachy, jsem chtěl říct!"

Královský palác s Turgonovou bílou věží byl tou nejskvostnější stavbou, kterou jsem kdy mohl spatřit. Byl nádherný, bezchybný, dokonalost vyvedená v mramoru. A přesto, nebo právě proto, jsem v něm pociťoval tíseň. Byl jako jablko, ve kterém hlodá červ. Dlouhé chodby naplňoval nepřátelský šepot.
„Pssst! Tiše! Támhle jde.“
Zbrklé pohyby, kradmé pohledy. Sklopená víčka sloužících.
Idril mě neměla ráda a rozsévala o mně mnoho lží. Snad jim sama věřila, nechci ji z ničeho vinit.
„Pssst! Uslyší nás!“
Již zítra opět vyjedu do hor. Jejich chladné objetí je mi útěchou. Ve štolách mě nikdo pomlouvat nebude. Tam na to není čas.

„Pssst!“ položí si strejda Marek prst přes pusu. „Nikomu to neříkej, bude to naše tajemství.“ Hanička jen kývne a bezduše hladí kočičku Micku.
*
„Jestli to někomu řekneš...“ zahrozí Marek. „Micka byla jen takový varování.“ Hanka si přitáhne peřinu ke krku. „A přestaň brečet,“ smázne Marek Hance slzy. Hanka zadrží dech a čeká, až za ním zapadnou dveře.
*
„Myslíš, že ti někdo uvěří, takový malý kurvičce?,“ ušklíbne se Marek, zapínaje poklopec. „Klidně to zkus, ale vzpomeň si na Micku. Chceš, aby tak dopadla i Ivanka?“ Hana zavrtí hlavou. Ale zároveň se bojí, aby její sestra nedopadla jako ona, pokud bude mlčet.

Pssst!
Ať ho nevzbudíš…
Vždyť vidíš, že spí,
vodníček maličký.
Usnul nám jak na sucho hozený.
Spí vodníček, spí.
Konečně usnul, maličký.
Pssst,
ať ho nevzbudíš…
Měl dnes dlouhý den,
vodníček náš maličký.
S paní štikou po rybníce vozil se,
se sumcem do tůně plul.
Usnul nám, už spí.
Pssst!
Ať ho nevzbudíš…
S okouny v rákosí si hrál,
viděl lovit candáty,
běličky, co před nimi prchaly.
Unavený teď spí,
vodníček maličký.
Pssst,
ať ho nevzbudíš…
Podívej, jak se usmívá,
asi se mu něco zdá.
Možná o rakovi pod vrbou,
co krtkům kalhotky
z plátna stříhá.
Pssst!
Ať ho nevzbudíš…

Vkrádal se do pokoje a rukama se dotýkal jejího těla. Říkal „tiše", když z ní sundával pyžamo a zabořoval ji hluboko do matrace. Nehty se zarýval do jejích zad a ona se jen třásla a modlila se, ať to co nejrychleji skončí. Brzo se naučila plakat bez zvuků, pouze slzy stékaly po tvářích.
Pak jí vždy připomněl, že je to jejich tajemství a že maminka o tom nesmí vědět.
Celé ty roky byla potichu. Vyrostla, odstěhovala se a skoro zapomněla. Jednou ale při návštěvě viděla, jak se se dívá na její malou sestřičku. Tu noc mu vrazila nůž do srdce.

Vlastně si o to říkala, sama v noci, vábivě houpala boky a klapala podpatky, ta krátká sukně! Provokovala ho a on se prostě musel vydat za ní...
Bránila se slabě a nešikovně, nebyl problém ji zatáhnout do temného průchodu.
"Psst, třeba se ti to bude líbit," dýchl jí do ucha a šátral po lemu minisukně.
Najednou byla pryč jen tvrdá rána a další a pak pevný stisk na jeho rukou a mrazivý závan na odhaleném krku a kdo mu kdy serval kabát?
"Psst, třeba se ti to bude líbit."
Jemný hlas s náznakem pobavení byl to poslední, co kdy slyšel.

"Pssst!", zasyčel první, když se přiblížili k bráně.
"Opravdu to uděláme?", zeptal se druhý.
"Vždyť je to tu hrozný. Kult těla, blonďatý kudrlinky, atletická těla, bezpohlavnost a k tomu jsme tu namačkaný jak v koncentráku."
"Když na zemi je čím dál víc lidí. A když má mít každý člověk svýho anděla, tak to jinak nejde, víš."
"A nás andělů se nikdo neptá, co. " zašeptal první a otevřel bránu sponkou do vlasů.
"Jdem na to, jednou máme křídla, tak odsud vyletíme." dodal.
"A jestli nám upadnou, čert je vem. Být člověk taky není tak špatný. Aspoň bychom měli svoje strážné anděly."

„Psst,“ žadonila levá.
Pravá se proti chrápání snažila bojovat mlaskáním. Taky neůspěšně.
„Chrrrooouuuiorrrrrp,“ neůnavně chrápala prostřední dračí hlava.
Drak Žlutý dým už si zoufal, vždy se vyspal jen tak z jedné třetiny.
Až jednoho dne přišel na řešení.
-„Vážený pane králi, má prostřední dračí hlava požaduje princeznu k sežrání.“
-„Ramtararatatata, na vědomost se lidu dává, že kdo usekne hlavu saně, dostane ruku princezny.“
A tak Hloupý Honza vyrazil do světa. Pak dostal kouzelný meč od stařečka, který byl levé hlavě nápadně podobný.
Sek šmik, postaral se Honza o prostřední dračí hlavu.
Chudák, nikdo mu neřek že princezna chrápe ještě víc.