DMD č. 7. pro 7. 4. 2015. Téma: Pssst!

Jako odměnu za přečkání osmi hodin bombarování temnotou od Nargaroth po Carpathian Forest Mlátička slíbila přijít klukům na koncert.
Pivo dalo pivo, kouř zahnal nervozitu. Začali hrát. Warpaint na tváři Sidolovy sestry vyjadřoval obvyklé znechucení nad podstatou existence. Až náhle...
"Pro ségru!" zařval Sidol. "Vod Stanový Teploty!"
"Satanovy Temnoty," syčel zoufale a marně Jetej.
"Zapálim si v posteli!"
"...kostely!"
"Pssst!" udělal Sidol. Jal se vřískat do mikrofonu. Ostatní se z čiré bezradnosti se svými nástroji přidali.
Teprve když to zajiskřilo, vylítly pojistky a do náhlého ticha se ozvalo vlčí vytí, pochopil i Sidol, že to "pssst!" mělo přijít mnohem dřív.

Psssst! Zasyčel hádek tiše na pozdrav, když, pozdě v noci, vytáhl jeho krabici z pod postele.
Uššš je časss?
Vklouzl mu tiše pod košili a obtočil se zlehka kolem jeho paže. Hlavou se mu opřel o rameno. Dával pečlivě pozor, aby se jeho rubínově rudá očka nepodívala směrem k jeho obličeji. Čaroděj ho zlehka pohladil prstem po páteři.
Věrný přítel. Cenný spojenec.
Když svého svěřence ubytoval v Komnatě, vrátil se klidně do svých pokojů. Když mu zrak padl na prázdnou krabici, pocítil na mihotavou vteřinu něco jako smutek.
Rychle ho zaplašil.
Sbalil si zbytek věcí a za svítání opustil hrad.

„Asi budu muset Alžbětu něčím praštit, aby mě vyslechla.
Chci jí konečně vysvětlit, že jsem musel odjet na jiný kontinent a únavou rýt hubou v zemi, abych zjistil, jak moc ji potřebuju. Že ta zrzka byla mladá a krásná... ale jen mladá krásná! Nic víc!
Jenže když jsem přijel, tak jsme jí s Brandy zachránili život, A ona se tváří, že se to tím smazalo. Vždycky řekne: „Pssst, to je už za námi.“ Jenže není.
Protože jí přes to pssst nesmím říct, že ji miluju.
Nevěří mi.
Ale já si tentokrát věřím. K čertu s tím pssst!
Zaplatím si billboard.

Dříve si lidé pamatovali všechno. Poslední, co zahlédli, byly nesmlouvané oči a ukazováček před ústy. Pamatovali si, plnili rozkazy – a mlčeli. Vše se změnilo roku 1892.
Mraky nad fjordem žhnuly, zatímco město se halilo do modročerné. Zvedl se vítr a přivál na jazyk nepříjemnou pachuť, která tu předtím nebyla. Edvard se roztřásl – a křičel. Samozřejmě, že si to nepamatoval. Po všem zbyl jen pocit, stíny noční můry prožité za dne. Pár řádek v deníku. Obraz. Jeho přátelé zapomněli úplně.
Od toho dne si Ticho již neklade prsty před ústa. Od toho dne si pouze hrstka zasvěcených kreslí po těle čáry.

„Muldere, už chci jet domů,“ řekla otráveně Scullyová.
„Pssst!“ zasyčel na ni. „Ještě chvilku vydrž.“
„Na co tu vlastně čekáme?“
„Vždyť už jsem ti to říkal. Chci prozkoumat to rušení. Myslím, že to jde odtamtud,“ Mulder ukázal do zeleně lesa.
„Hmhmm,“ zabručela Scullyová. Věděla, že nemá smysl protestovat. Prostě to musí přetrpět.
„Vidělas to?“ vyhrkl najednou.
„Co?“ odpověděla a ani se nenamáhala podívat směrem, kam ukazoval.
„Támhle! Něco se tam mihlo!“
„No jasně...“
Mulder se náhle zvedl a utíkal do lesa.
„Počkej, kam letíš?“ vstala. Zaslechla výkřik.
Mulder na ni zoufale mával z díry v zemi. Tenhle měsíc už podruhé.

Cole se seděl na střeše se zavřenýma očima a naslouchal.
Když potkal velitele poprvé, nedokázal vnímat jeho slova, protože slyšel jen bolest. Slyšel píseň v Cullenově hlavě. Píseň o žízni poutající jeho myšlenky k dřevěné schráně s lahvičkou modré tekutiny v jeho kanceláři. A také slyšel píseň o staré bolesti, o nočních můrách plných démonů, zešílivších mágů v chodbách magické věže, o mrtvých přátelích a svůdném šepotu démona touhy.
Ale dnes v noci slyšel jen ticho. Dnes s ním byla ona a utišila modrou píseň i zlé sny. Cole otevřel oči a usmál se. Tady už není jeho pomoci zapotřebí.

Byl vlastencem a učil v pohraničí, aby podporoval české školství.
Když ale chodíval večer besedovat, žena ho nabádala, aby si dával pozor. Pan řídící by si protistátními řečmi způsobil potíže.
Jeho dcera a zeť zažili zlé časy. Nepřátelé obsadili zemi, vnucovali poraženým svou vůli a své pravdy. Většina lidí je nenáviděla, ale mlčela, mluvit znamenalo smrt.
Svoboda trvala jen krátce. Nastal nový útlak, lži a mlčení.
Když jejich dceruška oplakávala soudruha Gottwalda, rozhodli se promluvit. Doma. Ale venku ticho, jinak tátu zavřou.
Pochopila.
Vyrostla, vystudovala, měla také děti
Pak přišel listopad.
Čtvrtá generace konečně nemusí mlčet.
Kéž to tak zůstane.

"Pst!"
Ten zvuk ji zatahal za uši. Pokračovala však dál v upíjení kávy, kterou ji Angie přinesla. Za chvíli jí měla skončit šichta, tak se domluvili, že spolu půjdou zpátky na ubytovnu.
"Pssst!"
Dneska opravdu potřebovala naslouchat historkám o jejím normálním životě. Uklidňovalo ji to. Díky tomu mohla pokračovat ve své vlastní práci.
"PST!"
"Co je? Jdi si syčet na někoho, kdo o tebe bude stát!"
Otočila se na zdroj zvuku. Seděl za ní. Jarvis dotčeně odtáhl pohled pryč.
"Když myslíte, slečno Carterová. Poohlédnu se tedy po jiném špiónovi."
Jako kdyby někde jiného sehnal. Ušklíbla se.
"Příště méně nápadněji, prosím."

„Mami, venku jsou příšery! Už zase!“
Malý zrzavý chlapec vpadnul do místnosti a vrhnul by se matce do náručí, kdyby si nevšiml, že mají návštěvu. Tak se za matku radši schoval.
Upracovaná žena si povzdechla a otřela ruce do zástěry.
„Ale Ralfe, co to zase povídáš... neruš. Omlouvám se, to víte, děti...“
Návštěvnice, která se prudce narovnala při chlapcově vpádu, se zase pomalu uvolnila.
„Znáte to, stokrát mu můžu vysvětlovat, že příšery nejsou...“ pokračovala žena.
„Příšery jsou,“ klidně prohlásila návštěvnice a přimhouřila jantarové oči. „Jenže přede mnou utíkají.“
„A budete k nám chodit častěji?“ vyhrkl chlapec.
„Možná.“
A byl klid.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či sa o to decko staráš, čo ti tu bola Zdenička z Prahy nechala.
- Jááj, ticho budz. Teraz zaspalo, nie že mi ho zobudíš.
- Tak to ja už mlčím, ale vidím, že predseda sem zasik mieri. A ten mlčať nebude, na ovce sa bude vypytovať. Dobrýho zdravia predseda, čože novýho vám nesiete?
- Ja vám dám, že čo vám nesiem. Vám nič, ale malému nesiem nové plienky.
- A nemala to radšej Anča doniesť?
- No iste. Anču sem poslať. Jedno decko vám nestačí?