Hra o trůny

„Pamatuješ, co jsem ti říkal, když jsem tě najímal?“
„Řekl jsi toho spoustu. Nejsi zrovna nemluvný…“
„Pokud se tě někdo pokusí přetáhnout na svou stranu, přijď za mnou a já ti dám dvojnásobek. Ta nabídka pořád platí.“
„Tvůj otec mi nabízí urozenou manželku a hrad jako věno.“
„Hradů se mi momentálně trochu nedostává…“
„Škoda…“
Tyrion zvažoval své nevelké šance. Nedivil se, že Bronn není nadšený z představy souboje na život a na smrt s Horou. Přesto… zatím neodešel. Poslouchá. Vyčkává. Může být v hlubinách žoldácké duše cosi nečekaného?
„Možná ti můžu nabídnout něco lepšího,“ zkusil hru vabank. „Uznání a přátelství…“

Od raného dětství podvědomě tušil, jak ho ostatní berou. Hodný, nepříliš inteligentní, ovlivnitelný. Stále ve stínu svého staršího bratra a krásné sestry. Poslušný trouba…
Oba sourozenci byli zavražděni. Stal se králem, neomezeným vládcem. Skutečně? Nebo spíš loutkou v rukou dvou žen?
Jeho matka, hrdá lvice, zuřivě bránící svá mláďata.
Jeho manželka, krásná a laskavá.
Miloval je obě. Ony se nenáviděly. Co dělat, když jedna zřejmě nechala zabít druhou?
Nikdy nebyl pánem svého života. Možná proto se cítil v okamžiku své smrti svobodný.
Už nebyl dítě a toto rozhodnutí bylo jen jeho.
Poslední krok učinil svobodně, jako panovník, kterým chtěl být.

Schody Velkého Baelorova septa měly znovu nahradit popraviště. Slíbili ji, že Eddard Stark dostane milost, ale zabili ho. Dnes jí odměnou slíbili Lannisterovu hlavu.
Ale tentokrát bude po jejím.
Jaime stoupal vzhůru. Schod za schodem. Vyšla mu vstříc. Drobná, ve světlých šatech. Nevypadala jako vlčice.
Zdálo se, že ho chce uhodit, ale zašeptala jen: "Odpusť mi."
Co by měl odpouštět?
Strhla z ramen šedý rodový plášť a přehodila ho přes něj.
"Je můj." řekla rozhodně. "Před tváří starých bohů patří jen mně."
Nerozuměl tomu. Neznal staré zvyky serveru, ale v jejich očích byla taková síla, že nepochyboval a nevzpíral se.

Občas přemýšlel, jaké by to bylo mít druhé jméno. Rodinu. Někam patřit.
Povětšinou byl však se svým životem spokojený. Za to, čím byl, vděčil jen sám sobě. Užitečný spojenec a obávaný protivník.
„Zima přichází,“ řekl, trochu smutně, když dorazily zprávy o Rudé svatbě.
„Slyšte mne řvát,“ utrousil cynicky, když se dozvěděl, že ser Jaime už pravicí meč nepozvedne.
„Rosteme do síly,“ poznamenal s jistým obdivem, když sledoval, jak členové kdysi nikterak významného rodu obsazují více a více pozic u královského dvora.
Ti všichni měli svá slova. Velká slova, známá slova. On měl své ptáčky a šifry, kterým nikdo jiný nerozuměl.

Měl být tím, kdo vede ostatní za světlem, dlouho byl však sám tím největším slepcem. Turnaje, bujaré pitky, děvky… to byl jeho život. Spokojený, bezstarostný… prázdný.
Spatřil mnoho smrti, nemálo jí způsobil. Když mu před očima zuřivý pes zabil přítele, něco se v něm zlomilo.
„Spal jsem, ale R'hllor mě probudil. Dal mi sílu a směr. Jsem jeho služebníkem, jeho nástrojem,“ vysvětloval tiše.
„Jsi lhář a zrádce!“ prskla Arya. „Slíbil jsi Gendrymu, že se může stát jedním z vás. Věřil ti. A ty jsi ho prodal, jako nějakou věc!“
Byl si jistý, že jednal správně. Jak jí to ale vysvětlit…

První den byl nadšený. Konečně v pohybu, pryč z toho divného města.
Druhý den byl opilý. Po mnoha hodinách v sedle ho všechno bolelo, takže si večer musel dát sklenku… nebo deset.
Třetí den byl ožralý. Stále cítil jisté… sedací partie… navíc se musel přizpůsobovat šnečímu tempu, které byl schopen vyvinout palác na kolech, ve kterém sídlila jeho nejmilovanější manželka.
Desátý den byl naštvaný. Na všechny kolem a hlavně na sebe. Nic nebylo, jak si představoval.
Dvacátý den byl opilejší než kdykoli předtím. Nebyli ani v polovině!
Padesátý den byl zvědavý. Najde na konci téhle cesty cest přítele z mládí?

„Tohle je šílenství. Trojité šílenství!“ bušil starý muž zoufale hlavou o stůl.
„Dal jste nám volnou ruku… Příběh si žije svým životem,“ ušklíbl se cynicky ten mladší.
„Přece nemůžete myslet vážně…“
„Je to oblíbená postava. Viděl jste ukazatele sledovanosti? Odvíjí se od nich váš honorář…“
„Kašlu na honorář! Byl to hlavní motiv. Bez něj všechno ztratí smysl, rozpadne se…“
Inu, drak má sice mít tři hlavy, ale scénárista má autorem trojmo podepsanou smlouvu. Tedy je možné cokoli. Fanoušek knih úpí.
I když, na druhou stranu… Tyrion Targaryen, to zní drsně, ne? Navíc, kdo by odstrkovanému trpaslíkovi nepřál svezení na drakovi?

Jejich hodnota byla nevyčíslitelná, nezpochybnitelná, nepředstavitelná… obrovská.
A to přesto, že všichni byli pouze oslepeni vnější slupkou. Co se skrývá uvnitř, netušil nikdo. Nebo přece?
Lidé se rodili, válčili, umírali. Panovníci přicházeli a odcházeli.
Tyto tři pozůstatky dávných časů zůstávaly. Vyčkávaly.
Prošly mnohýma rukama. Byly kořistí, cenným zbožím, výkupným.
Byly… nadějí?
„Přijmi tento skromný dar,“ pronesl Illyrio Mopatis a tvářil se přitom skutečně jen jako prostý obchodník, zastrašený dothrackou svatbou odehrávající se okolo se vší pompou a násilím.
Byla vyděšenou nevěstou. Milující a milovanou ženou. Zoufalou mladinkou vdovou.
Daenerys, Za bouře zrozená. Zmatená blondýnka.
Poté se stala Matkou draků. Osud?

„Hamlet se vrátil.“
„Cože?! Proč?“
„Daenerys ho nechce. Ofélie ho sice taky ofiko nechce, ale Horacio se může přetrhnout, aby se mu zavděčil, takže si myslí, že tady mu bude líp.“
„Přežije tolik sérií a myslí si, že tady mu bude líp?!“
„No jo, je to blázen, tentokrát to ani nemusí předstírat.“
„Ale co uděláme my? Já nechci zase viset.“
„Posvítíme si na toho ducha.“
„Ty myslíš, že...“
„Já myslím, že se tady ti herci neobjevili jen tak náhodou. A tomu jejich principálovi nevěřím ani nos mezi očima.“
„Tak jo. Nehodíme si?“
„A co myslíš, že ti padne, naivo?“
Hrana.

"Stíny přicházejí tančit, můj pane..." Stannis zaskřípal zuby, když uslyšel přibližující se Strakošův hlas.
Neměl toho šaška rád. Připomínal mu bezmoc dne, kdy ve svých čtrnácti letech stál na hradbách Bouřlivého konce a sledoval, jak loď vezoucí jeho rodiče mizí v běsnících vlnách. Strakoš byl tehdy kromě změti bublin jediný, koho moře vyvrhlo živého. I v tomto štěstí ho však neštěstí dohnalo, když jeho život vykoupila ztráta rozumu.
Kdysi geniální šašek, který měl Stannise naučit se smát, už provždy provázel svého pána jako břemeno duše. Stejně jako hořkost a křivda, ty stálé společnice. Jak ironické... Jako vše ve Stannisově životě.