DMD č. 1. pro 1. 4. 2015. Téma: Na vlastní nebezpečí

Upřeně na ni hleděl. Nechápal ji. Nechápal, proč ho chce. Proč se s ním baví. Proč se na něj dívá. Nechápal, proč už dávno neodešla. Proč se nezačala bavit s někým jiným. Nechápal, proč zrovna jeho si vybrala, aby ho jak ona říká: "zvedla ze dna a on začal žít". Nechápal, proč zrovna ona by mu měla či mohla pomoci. Jakkoli pomoci. Nedokázal si představit, že by mohla udělat cokoli, co by mu pomohlo. Že by mohla říct něco, co by změnilo jeho život. A stejně tam s ní seděl. Upřeně hleděl do jejích hnědých očí a neodešel. Nechtěl odejít.

Chrrr...!
"Po říká ahoj!"
"Dipsy zdraví!"
Co se to děje?! S hrůzou se probudím a všechno kolem mě je barevné, úchylně barevné! A ty... ehm... lidi s anténkama? To asi nebudou Andoriani na maškarním.
A mluví jak strejda google!
"Po zdraví, ty se Po líbíš."
"Já, cože? A kde to jsem?"
"V Teletubbylandu."
"V Tele... čem? Tady se mi nelíbí, chci pryč!"
Teletubbies však byli neodbytní a s přemírou nadšení návštěvníkovi ukazovali svůj svět.
"A tady je..."
Vžum!
Kde to... doma! Uf! To byl hnusnej sen!
V práci...
"A upozorňuju, že jestli dneska někdo zmíní Teletubbies, tak ho asi zabiju!"

Brala v úvahu spíše zisk než risk. Nejspíš kvůli svému kulturnímu dědictví. Obyvatelé Netrpělivého města byli proslulí právě svou ochotou během několika týdnů opustit to, co sedmdesát let budovali. Tak dlouho trval spánek prastarého tvora, na jehož hřbetě se město rozkládalo. Lidé, kteří se rozhodnou zůstat v přilehlých vesničkách, možná vybudují nové město – menší, klidnější. Ostatní stráví dalších sedmdesát let putováním.
Někteří tvrdili, že tvor je posledním bohem, který kráčí po zemi. Jiní jej viděli jako pozůstatek dob, kdy bylo všechno velkolepé. Pouze jeden člověk v každém cyklu jej pozná coby jeho společník. Pokud se zbaví omezení svého hmotného těla.

Imperiální křižník Na Vlastní Nebezpečí se řítil hyperprostorem.
„Jak jsme na tom?“ zeptal se kapitán.
„Máme trochu zdržení oproti plánu,“ odpověděl první důstojník. „Dorazíme na seřadiště zhruba za dvanáct hodin.“
„To je moc pozdě! Musíme tam být dřív, nebo propásneme bitvu.“ Kapitán ukázal na holomapu. „Co si to zkrátit tudy?“ dotkl se místa na mapě a přečetl popisek: „´Shluk červích děr – průlet na vlastní nebezpečí´.“ Vesele se zašklebil.
První důstojník v duchu znovu proklel lodní správu za to, že jejich loď tak pojmenovali. Kdyby aspoň nepřitahovala do posádky šílence stejného ražení! „Nadporučíku,“ otočil se k navigátorovi, „nastavte kurz na průlet!“

"Tati, půjdeme na led?"
"V žádném případě!"
"Nesmíme tam?"
"To ne, ale vstup je tam na vlastní nebezpečí. A nepůjdeme tam, protože je teplá zima a led je tenký", vysvětluje Pankrác.
"A co je to vlastní nebezpečí?"
"To znamená, že když se tam proboříme a utopíme, tak z nikoho nevymůžeme žádné penízky. Tedy my už ne, ale pozůstalí, v našem případě maminka."
"A kdyby nebylo nebezpečí vlastní, bylo by to hodně peněz?"
Pankráci došlo, že se ve snaze vysvětlit právnický termín dostal na tenký led, aniž lezl na ten skutečný.
"Zdirádku, hospůdka",mění téma. "Jdeme na čaj a něco dobrého!"

DMD - Rozhodnutí... na vlastní nebezpečí

Krok krok vrz krok. Krok vrz krok krok.
Mělo ho varovat, že je nájemné tak nízké a přesto byl jediný zájemce. Jasně, to má háček. Ale koneckonců, Laurel je exekutor a jen tak něčeho se nelekne. Naposledy na něj jedna klientka poštvala cvičenou petúnii zubatou.
Krok krok vrz krok. Krok vrz krok krok.
Už čtvrtou noc to samé. Kroky s železnou pravidelností pochodující nad jeho hlavou, neustále! Přes to posrané vrzající prkno!
Krok vrz krok krok. Krok krok vrz-
„Banzáááááái!“ zaječí Laurel a ozbrojen smetákem vyrazí po schodech do bytu nad sebou.
Do toho, který je už půl roku prázdný.

Cestování s Doctorem bylo vždy jen na vlastní nebezpečí. Clara to věděla a naprosto jí to vyhovovalo. Zachraňovat lidstvo za risk vlastního života rozhodně stálo. A na adrenalinu, který se jí při každém dobrodružství vlil do žil, se neúmyslně stala závislou. Začala lhát a tajně si dopřávala svoji zapovězenou dávku stejně, jako kdyby to byl heroin. Ale samozřejmě, že na to Danny přišel. Nebyl to úplný hlupák.
Ani poté však Clara neplánovala s těmi výlety skončit. Jen vysvětlit. Omluvit se. Pořád to ještě byla zábava.
Ale pak si neuvědomila, na čem jí skutečně záleží nejvíc. Když Dannyho srazilo projíždějící auto.

Sličný lid se uchýlil za Moře, do Valinoru, kde nic nestárne a neumírá. A ti, již zde dleli, odvráceni od malicherných šarvátek a hemžení smrtelníků, tvořili věci krásné a věčné, jak byli sami.
Rhíniel to tam pěkně štvalo. Chyběli jí lidi, trpaslíci, hobiti, jejich obyčejné, kratičké životy, kdy je rýmička nejmladšího děcka důležitější než všechno vznešené a osudové.
Přemýšlela, jak moc se změnili její neelfí přátelé, zatímco ona strnula v bezpečí tohohle bezčasého neměnného neživota. Kolik jich zestárlo a zemřelo...
Změny. Nejistota. Konečnost - o to trpčí, že ne její vlastní. Tohle je to, co zanechala ve Středozemi.
Vrátí se tam.

Ani nevěděla, proč se na tu cestu vydala. Z vděčnosti? Z nostalgie? Z pocitu povinnosti? Ze zvědavosti?
Mapa byla stará, špatně čitelná a některá místa už vypadala úplně jinak.
Cesta byla dlouhá, únavná a nudná.
Počasí nestálo za nic. Nejprve déšť a zima, později naopak nesnesitelné vedro.
Občas potkávala lidi. Připadali jí otravní.
Měla zkrátka všeho po krk.
Jeskyně byla temná a nevlídná. Přesto vstoupila dovnitř bez váhání. Vždyť je skoro u cíle.
Varování pod obrázkem lebky se zkříženými hnáty ani nečetla. Nebezpečí se nebojí, má kouzla. A i kdyby ta selhala, tak ať. Stejně už jí na ničem nezáleží.