DMD Bonus č. 9 pro 30. 4. 2014.

Dokoukávám poslední díl a pláču. S poslední minutou přijde těžké vystřízlivění. Je konec. A začíná mě na prsou tížit velký balvan, který je tak horký, že propaluje mou duši. Co bude dál? Skončilo to, asi dobře, ale on zůstal sám. Je to dobře? Asi je to správné. Dopadlo to, tak jak mělo, ale proč je mi teď tak smutno a nemohu se nadechnout? Takhle to nemělo skončit. Nechci to.
Jdu radši spát. Zavřu oči a vrací se. Je zpět a kolem něj nejede náklaďák, ale přímo proti němu jede jeho nejlepší přítel na koni a zdravý. Merlin nesmí zůstat sám!

Šer Chán běžel džunglí, rozhlížeje se po kořisti. Věděl, že se před ním třesou všechny zvířata, malé i velké, proto našlapoval tiše, a pečlivě se rozhlížel, aby zahlédl jakýkoliv pohyb.
Proto byl nesmírně překvapen, když před sebou najednou spatřil divokého bůvola, jak stojí zpola zakrytí listím, a klidně se na něj dívá.
"Sněz mě," řekl mu bůvol, a dál na něj hleděl klidným pohledem.
Šer Chán se pečlivě rozhlédl kolem sebe.
"Je to past, že?"
"Ale ne," odpověděl mu bůvol, "Jsem starý, starší než kdokoliv z mého stáda. Už jsem zažil příliš mnoho jar. Sněz mě, a ostatní dnes ušetři."

Ráno
Ještě si přečtu jedno drabble a už opravdu vyrazím do školy. Počkat! Tohle musím okachýnkovat. A taky napsat komentář.
Odpoledne
Tohle si musím přečíst, než půjdu pověsit to prádlo.
Večeře.
Nejdřív se kouknu, jestli náhodou není nový téma. A jestli přibyla nějaká drabblátka.
Deset hodin.
Jenom to napíšu a půjdu chrnět. Teda až si přečtu tohle. A tohle.
Jedenáct hodin.
Už si opravdu přečtu jenom jedno jediný drabble a fakt už půjdu spát.
V jednu hodinu v noci se mátožně doplouží do postele, děkuje Glorii, že duben ve zdraví přežila a obdivuje ty, které to musí přečíst opravdu všechno.

Když uchopil sekeru, podlomila se mu kolena. Musel se opřít o zeď, aby neupadl. Překonal slabost. Ještě musel zabít Smerga.
Když ho uviděl, přejel mu mráz po zádech, ale necouvl. Drak se po něm lačně vrhl. Hynrek uhnul a odkulil se stranou. Když se k němu dračí hlava sehnula, využil příležitosti, vyskočil na ni a než ho překvapený drak setřásl, uťal mu obě menší hlavy. Smerg zařval, zazmítal se a klesl mrtev k zemi.
Když ho princezna Oglamár spatřila, rozplakala se radostí.
"Ó, můj hrdino!"
Předtím mu spílala. Nestála za to. Raději bude znovu nasazovat život.
Bojovat, toulat se. Svobodný.

Kaštan pod okny do rána ozdobil svou jasnou zeleň vysokými voňavými svícemi bílých květů.
Antonino neodolal a vyšel ven, aby se tou krásou potěšil zblízka.
Listí tiše ševelilo jako temné tóny violoncella a ptačí hlasy přidaly flétnové trylky.
Vzpomněl si, jak ho kdosi učil rozmlouvat se stromy, a dostal chuť zkusit, jestli se mu to podaří. Opatrně se dotkl drsné kůry nejdřív konečky prstů, jako by hladil struny, pak celou dlaní.
„Vím o tobě, Antonino, a vítám tě.“
Antonino překvapeně vzhlédl do rozložité koruny. Bylo to zdání nebo slova opravdu zaslechl? Zvláštní.
Domů se vrátil s úsměvem.
Sáhl po mandolíně.

Také Cimrman jeden čas zvažoval vstup do stavu manželského. V úvahu přicházelo několik žen, veskrze dobrovolnic z jeho biblistického experimentu. Po vzoru jiných velikánů si udělal seznam pro a proti, na rozdíl od např. Charlese Darwina však formuloval oba protiklady radikálněji.
V položce „ženatý“ stálo například:
+ teplá náruč.
+ teplé večeře.
V položce „mrtvý“:
+ věčný klid (opravdu? ověřit!).
V obou kolonkách stálo mezi negativy:
– nemožnost aktivní vlastenecké činnosti.
– celková vysílenost.
Na rozdíl od Darwina, který rozvahu uzavřel: „Lepší než mít psa!“ a šel požádat o ruku svoji Emmu, Cimrman se se slovy: „Obojí je na houby!“ uchyluje do své liptákovské poustevny.

Pohyb ti prospěje, přemlouvali ho, když odmítal.
Vyber si nějaký sport a tomu se věnuj, navrhovali, když se jich trucovitě ptal, co by tedy měl dělat.
Potápění, to je to pravé! jásali, když se konečně rozhodl a vydal se na moře.
Příroda ho zavolala k sobě.
Teď se vznáší na hladině široširého oceánu, zemdlený, k smrti unavený a s obličejem dokrvava spáleným od slunce si představuje vychlazenou plechovku perlivé Fanty.
Proud ho odnesl daleko na moře.
Blouzní.
Už třetí den.
Jen jednou se napít...
- SLYŠÍ -
- VOLÁNÍ -
- PŘÍRODY -
Zemře.
Napij se...
Sůl.
Slunce.
Krev...
PŘÍRODO!
VOLÁM - TĚ!
Ale žralok stále nepřichází.

Na jejich zastávce v Roklince měli trpaslíci a Bilbo poslední možnost nabrat sílu a zásoby, než se vydají na cestu tou méně přívětivou částí Středozemě. Nikdo z nich samozřejmě ještě netušil, že budou mít kolikrát nouzi o jídlo, a podle toho jejich zásoby vypadaly.
V zahradě Bilbo objevil jabloň s krásnými červenými jablky, a protože měl zlou předtuchu, natrhal si jich, co se mu do kapes vešlo. Pro strýčka příhodu. A čím více, tím lépe.
Trpaslíci mu pak byli neskonale vděční. Z jablek už druhý den nebylo nic a Bilbovi nezbývalo, než nespokojeně bručet nad tím, jak jsou trpaslíci nemožní.

To je nádherný obraz, rozplývá se dívka a poodstupuje trochu stranou, aby lépe viděla. „Hele, ten jezevčík! Je strašně podobný našemu Maxíkovi, viď?“ dožaduje se souhlasu.
„To je zvláštní, pes není zachycen realisticky a přitom působí tak věrohodně.“ překvapeně zavrtí hlavou.
„Podívej, jak malíř úžasně zachytil pohyb. Úplně vidím Maxíka, jak spokojeně vrtí ocáskem a radostně běží, až se mu rozkmitalo vodítko. Přesně takhle vypadalo švihadlo, když ho holky roztočily a já přes něj skákala. Jó, to byly časy.“ zasněně pohlédne stranou.
„Tak co tomu říkáš?“ trochu trhne partnerem.
„Ále, je to jen hemžení nohou.“ odpoví mladík bez valného zájmu.

Odpor, kterej se v roce 1904 zvedl proti šerifovi a jeho mocenskýmu postavení, měl za následek stovky obětí. Občanský hnutí zmasakrovalo všechny šerifovi muže. Zapálilo jejich domy, vystřílelo dobytek, vyhnalo jejich rodiny. Šerifa za soumraku oběsili. Jeho zástupce se včas postavil na stranu občanských práv a jako jedinej unikl slepý spravedlnosti.
Když jsem viděl, jak hoří nevěstinec U veselých pampelišek, a slyšel křik žen uvězněných uvnitř, objal jsem Gwyneth a děkoval Bohu, že už k nim nepatří.
Annie se ke mně pod pláštěm přitiskla.
„Proč neodjedeme pryč, tatínku? Proč tu musíme být?“
„Protože sem patříme,“ odpověděl jsem. „Tohle není konec.“