DMD Bonus č. 9 pro 30. 4. 2014.

Třeští mi hlava, pálí mě oči, ruka se mi třese.
Vína bylo včera příliš mnoho.
Ale ne, kaňka!
Nedaří se mi ji odstranit úplně. Mistr mě zabije!
A tady to mám zase nějak nepřesné. Proč musí mít ty hranice tak nepravidelné tvary?
Kdybych já se jen uměl lépe narodit! Mohl bych se teď cpát pečínkou, pít víno, po kterém se mi ráno nebudou chtít prodrat z lebky všechny stvůry pekelné, bavit se a hýřit.
Ale to já ne. A k boji se také nehodím, proto se tu musím celé dny hrbit a kreslit mapy.
Já bych všechny ty říše zakázal!

Konečně! Evropa po dlouhých letech setřásla jho Napoleonovy vlády. Nyní bylo potřeba zavést pořádek.
Hlavy států a nejvyšší diplomati jednali ve Vídni. Nebylo možné vrátit všechno do starých kolejí. Bylo nutné uspořádat řadu zemí a zemiček, rozdrobených a slepovaných. Uspokojit nároky velmocí, trestat, odškodňovat.
Složitá jednání, výměny, handly.
A mezitím - zábava.
V sálech zářily křišťálové lustry, světlo jiskřilo v benátských zrcadlech i v klenotech elegantních dam. A tóny valčíku doprovázely koncert velmocí.
Kníže Metternich podal ruku Kateřině Vilemíně Zaháňské, oslňující v rudé aksamitové róbě, s vějířem v ruce. Při tanci jí povypráví novinky.
Kdoví, kdy kongres skončí. Není kam spěchat.

Na Stokorcový les padla tma.
Slunce zakrývala obrovská hlava toho tvora. Nikdo ještě neviděl nic strašnějšího, ani slonisko nebylo tak strašidelné v porovnání s ním. Byl... Byla to příšera. Asi sem zabloudila z města, kde bourala domy a šlapala po autobusech.
Všechna zvířátka se zavrtala do nejzazších koutů svých domků a ani nedutala. Jen na palouku seděl osel Ijáček a čekal. Příšera zavětřila a zařvala, div ho neodvála.
„Tak dělej, sněz mě.“ Příšera si odfrkla. „Stejně nemám nic lepšího na práci, než se nechat sníst. Nikdo za mnou nechodí, jsem pořád tak sám...“
A tak se příšera naklonila, otevřela tlamu –

"K sakru," odplivl si muž v třírohém klobouku a vláčnými pohyby vyndal zpod košile tlustou, v kůži vázanou knihu. Moře bylo toho večera klidné a Černá Perla se mírumilovně pohupovala na hladině. Kupodivu i posádka se oddávala sladkému nicnedělání. Jedinný, kdo rušil idylickou pohodu na škuneru byl právě sám kapitán.
"Tohle fakt nedám, u vousu Willa Turnera, kde je rum? Kde jsou další zásoby? Potřebuji si nutně dodat inspiraci. Kolik jsem toho tenkrát vypil?"
*
-o pět hodin, čtyřista stránek a tři soudky rumu později-
"Chachá, sem já to ale pašák! Samozřejmě, že mapa na ostrov bude vlepena za poslední stránku!"

Hitler, Goebbles a Himmler se vzbudili ze svých rakví. Byla noc a cítili se prostě skvěle. "Nejvyšší čas začít budovat čtvrtou říši. prohlásil Fuhrer. "Bude potřeba najít nějakou chudou zemi a začít propagandu. A co třeba Polsko?" Jo to by šlo, to byla i za druhý světový země "zadarmo". prohlásil Himmler. Hned další noci se Goebbles pustil do propagace. Propaganda hlásala cosi o zrušení státního monopolu na alkohol. O měsíc později, když volební preference rostly jako z vody se otevřely dveře a v nich stáli Jakub se Semenem. "Nezapomněli jste na Rozparovače pánové?" zeptal se Jakub. Věrný plamenomet vyřešil problémy.

Říše pohádek se měnila. Strýček Pompo se odstěhoval a na jeho místě teď přebýval Hagrid, kterému ani nevadilo, že se mu po zahradě prohání pokémoni a malí létající poníčci.
Strýček Pompo byl sice úplně pitomej, ale některé věci byly jasné i jemu – dnešní děti už nějací strýčkové nezajímají. Naopak se jim říká, ať hodným strýčkům nevěří a hlavně ať si od nich neberou nic, co bylo po domácku vypěstované.
Tak šel pryč. Putoval dny, týdny a měsíce až dorazil k velké bráně, u které stál klaun Ferdinand.
„Strýček Pompo? Čekáme na vás. Vítejte v Říši pro pohádkové postavy v důchodu.“

Malá holčička přibíhá domů v slzách. Její nejlepší přítelkyně si s ní odmítá nadále hrát - rodiče jí vysvětlili, že je její kamarádka zlá a zkažená, a rodiče přece mají vždy pravdu.
Babička nechápající dívenku hladí po vlasech a mlčí. Ne proto, že by důvod neznala, mlčí právě proto, že jej zná. Ale jak chcete malému dítěti vysvětlit, že většina lidí je tak hloupá a omezená, že se dle nich provinila už jen samotným svým narozením? Její svedená dcera sice zaplatila nemanželské dítě životem, ale okolí se taková cena nezdá nikdy dost. Je tu přece ještě dítě - její vnučka, plod hříchu.

A žili šťastně až do smrti...
Vážně tomu věřil? A co je na tom žít šťastně až do smrti? Jemu to znělo jako pořádná nuda.
Také zde byla ta šance, že to dobře neskončilo.
Poslední stránka knihy mu ležela zmuchlaná v kapse.
Za poslední stránkou totiž už nic není. Jen prázdno a lítost. Že se naděje nenaplnily nebo to nedopadlo, jak mělo.
Prsty přejel po přehybech papíru.
Tentokrát to ale vědět musel. Potřeboval vědět, že jsou v pořádku. Že si bez něj poradí. I když mu to vědomí nedělalo o moc lépe než myšlenka na poslední okamžik, který spolu sdíleli.

"Potřeboval bych si promluvit," přiznával Sméagol nepříliš ochotně v přítmí svého doupěte.
"Jen povídej," tichounce sykla odpověď.
Sméagol se zavrtěl, promnul si ruce a párkrát se zhluboka nadechl: "Začalo to, když jsem našel ten prstýnek."
"Myslíš ukradl?"
"Ne, to ne! Byl to dáreček k narozeninám! Dostal jsem ho!"
"A Déagol?" vedl si hlas dál svou.
Sméagol podrážděně zavrčel: "Mohl si za to sám, měl mi ho dát."
"Jsi vrahou," protáhl hlas posměšně.
"Ne," vyjekl Sméagol poplašeně, "to jsem nebyl já! Nebyl jsem ve své kůži..."
"Vážně, milášku?"
Venku zazpíval nějaký pták a Sméagol vyděšeně zamrkal. Byl ve svém doupěti sám.

Dvojčata měla spoustu práce. Už se jim povedlo rozezlit mistra Erestora. Pak podkoního, když mu ukradli koně a bez sedel se na nich proháněli a on je nemohl chytit. Teď seděli na stromě a vyčkávali, až kolem půjde Lindir, aby po něm mohli hodit pár nezralých jablek.
Jenže se tady zase objevila Arwen a už chtěla šplhat nahoru za nimi. Spustili na ní salvu jablek, ale i přesto se za nimi, v těch růžových nabíraných šatech, drala dál. A křičela na ně, ať toho nechají.
Elrond vyběhl ven: „Snad si vaše sestra může hrát s vámi!“
„Nemůže, protože je holka!“