DMD č. 26. pro 26. 4. 2014. Téma: Je lepší býti mrtvý nežli ženatý

"Nechci mentorovat, ale co jste čekal, Výsosti? Vzal jste si holku, která byla celkem hezká, chovala se slušně a měla extrémně malou nohu. Celkem hezkých a slušně vychovaných děvčat najdete tisíce! A vy jste hned předpokládal, že to bude ideální partnerka."
Mladý král si vzdychl. To, co mu opravdu vadilo, nebyly ve skutečnosti detaily, které kritizoval před kamarády. Nevadilo by mu, že tak brzo vstává, pořád zpívá a příliš uklízí. Problém byl v té noze.
Nemohl kamarádům říci, že pro něj jako fetišistu byly nohy prvotním kritériem, a hlavní problém ani nemůže veřejně pojmenovat.
Popelka odmítala nosit střevíčky do postele.

„Asi jsem trochu drzý, paní Rozálie...“
Bývalý glastonburský bratr herbarista seděl v kuchyni u kamen a rozpačitě si foukal do hrnku s mátovým čajem. Prohříval si bolavé klouby na rukách. Strávil celý boží den v zahradě sběrem rostlin a vzadu za krámkem přípravou potřebných směsí, a teď cítil každý ze svých sedmi a půl křížků.
Postarší vdova si utřela ruce do zástěry. „Co byste potřeboval, Herberte?“
„Nevycházíme spolu zrovna špatně, Rozálie, viďte. Ano, jsem už plesnivý stařec...“ Polkl. „Potřeboval bych dokázat královským inspektorům, že nejsem mnich. Jinak mě čeká oprátka. Rozálie... skoro si netroufám vás požádat, ale... Vezmete si mě?“

Sezení na obláčku je zatracená požehnaná nuda, ale naštěstí si jí můžete vynahradit tou dobrou společností a krásným výhledem.
Nejkrásnější shledání bylo s otcem a s Šedým Větrem. Otec prohlásil že je pyšný na to, že ani jeho syn neztratil čest.
Navíc se setkal i s matkou, ta se ale zakrátko vrátila zpět domů a stejně tak i Jon, po nějaké době.
Shlížel dolů na Jeyne s jejich dítětem pod srdcem, ukrývající se s Černou rybou, byl rád že se z té oslavy dostali živí.
Stále ještě ho bolela záda, pořád ještě cítil každý šíp.
Ale aspoň si nevzal Freyku.

Já na návštěvě byl dnes u přítele svého,
tam někdo zranil mne a já jsem zranil jeho.
Spanilá panna, až srdce se svírá,
touhou tělo chřadne mi a zmírá,
jest příliš krásná, příliš skvělá,
než aby milovat mě chtěla,
a nepodléhá slovům luzným,
ba ani vzácným dárkům různým.
Ač v opojení drahých vín,
stále chrání si svůj klín!
Tiše, jde tvá paní!
Zas u vína jsi vysedával, muži?!
Zas hanbu přived' na mou kůži?!
Pro každou děvku pouštěl vilnou slinu
trapnými slůvky jí balamutil-, inu...
***
William koncept rázně škrtl. Pořád to není ono.
Lépe, když bude Romeo mrtvý, než ženatý.

Nastala noc.
Žena seděla dosud u ohniště v temné jizbě.
Naslouchala zvukům zvenčí. Šumění větru, cvrčci, občas štěkot.
Kroky… Ne, nemíří sem, jen nějaký pozdní chodec.
Oddechla si. Třeba dnes nepřijde. Měla by jít spát. Ale stále nevstávala.
A teď... Těžký dupot u domu. Jeho kroky.
Zaklepání. Ačkoliv byla ztuhlá hrůzou, šla odsunout závoru.
Stejně by se sem dostal…
Stál tam. Napohled stále stejný. Statné tělo, tvář, která ji kdysi okouzlila.
Ale ty oči, studené, prázdné.
Oči nemrtvého.
Jako omámená s ním šla na lože.
Sousedé vtipkují, že lépe umřít, než se oženit.
Její muž ji neopouští ani po smrti.

Princ stál u okna a pozoroval hemžení dole na nádvoří. Přípravy na svatbu byly v plném proudu. Na jeho svatbu, aby byl přesný. Povzdechl si. Tohle vůbec neměl v plánu, když se vydal do lesa na lov. Jenže pak uslyšel to zoufalé volání o pomoc a vrozená čest a galantnost mu velely zasáhnout.
Draka sice zabil, ovšem záhy shledal, že jeho tři hlavy byly nejmenším problémem. Vděčný otec král totiž okamžitě začal o polovině království a svatbě se zachráněnou princeznou Eugenií a nechtěl slyšet nic z princových námitek. Jako opravdu nic.
Princ si znovu povzdechl.
Za tohle ho Sněhurka zabije.

Když se řízení chopil Jindřich, mé pochyby, zda dorazíme včas, plynule přešly v pochyby, zda vůbec dorazíme.
Člověk, který nepozná rozdíl mezi převodovkou a šaltpákou, dokáže se zeptat, co znamená jet na jedničku, jeho maximální rychlost na dálnici je 50, což je schopen změnit na 190, jakmile za sebou zmerčí policejní auto, není vhodným osobním řidičem, když míříte na vlastní svatbu.
"Já to přece jenom odřídím," rozhodl jsem se.
"Pičo, máš zlomenou nohu."
"Na těch pedálech je moje zlomená noha pořád menší riziko úmrtí než tvoje prdel na sedadle řidiče."
"Lepší bejt mrtvej, než ženatej," odfrkl a šlápl na plyn.

„Nepřipadá ti to trochu divné, mít dítě a nemít ženu?“
Severin si promnul bradu. Takhle nad situací ještě nepřemýšlel. Kdysi dávno se rozhodl uctít opatovu památku tím, že bude žít jako mnich, přestože řeholní slib složit nestihl. Jenže teď... když ví, že otec opat žije...
„Máš asi... pravdu, otče Johane. Podle Pavla je lepší se oženit, než hořet, ale... Mohl bych s tebou chvíli mluvit jako s knězem, prosím?“
Bratr Johan přikývl.
„Snažil jsem se žít podle regule i bez podpory kláštera. Umíš si představit... učednická léta... no. Uhasil jsem ten oheň. A teď... Uměl bych ho vůbec znovu rozdmýchat?“

Brandy zúžila oči a vyfoukla plamínek na šokovaného muže.
„Tak to jsi ty, kdo radši riskoval krk doktorováním v Africe, než by zůstal se svojí ženou?
...nezdá se ti to, tak tuhle fázi přeskoč.“
Jakub byl příliš unavený a znepokojený, než aby se hádal se snovým drakem.
„Kde je Alžběta?“
Ticho. Ten drak měl uštvanější pohled než on sám.
„V průšvihu. Konečně vím kde. Když pomůžeš, třeba přežije – pokud není pozdě.“
Dělal urgentní medicínu příliš dlouho, aby nepoznal, kdy je zle.
„Zranění?“
„Nevím. Určitě hlad, vyčerpání. Smrtelné.“
Na vteřinu zaváhal. Nezešílel?
Podíval se drakovi do očí... a vzal brašnu.
„Jdeme.“

Edmund Prewett zemřel roku 1742, po krátkém a nepříliš šťastném životě. Byl to tichý duch, kterého si nikdo moc nevšímal. Vyhovovalo mu to.
"Proč jste pořád tak smutný?" zeptala se ho jednou Luna zcela bez úvodu, když na něj narazila ve sklepení. Překvapeně na ni zamrkal. Věděl, že ostatní duchové mají pro tuhle plavovlasou Havraspárku jistou slabost. Byla svým způsobem stejně nepřítomná jako oni.
Než však mohl odpovědět, rozlehl se chodbou řezavý jekot: "Edmundéééé!"
Povzdechl si.
"Víte, slečno, říká se, že je lepší být mrtvý než ženatý. K tomu mohu dodat pouze toto - vůbec nejhorší je být mrtvý a ženatý!"