Jana Eyrová (Charlotte Brontë)

Právě když si pan Rochester uvědomil, že již chvíli neviděl svého psa, vyšla z vrátek hospodářského dvora Adélka.
Obvykle načesaná a vyšperkovaná holčička měla na tvářích zasychající šedé šmouhy. Ručky měla od bláta až po volánkové rukávy a nohavičky pod dívčí sukní rozhodně nebyly bílé.
Ve zlomku vteřiny se kolem dívenky prosmýkl Pilot a nadšeně přiběhl k pánovi. Byl obalený bahnem jako holoubě k opékání.
"Adele, k čertu, co se vám stalo!?"
"Monsieur Rochester, Pilotovi bylo hrozné horko. Vzpomněla jsem si na ty slony z cestopisu Margaret Dashwoodové. On ale vůbec nechtěl poslouchat, nezůstal. Takovou hezkou jámu jsem mu upravila..."

"Jane, odpusťte, ale... nevíte, co se děje? Paní Fairfaxová se mnou dnes neztratila ani slovo."
"Nemám tušení, ničeho jsem si nevšimla. Nezdá se vám to?"
"Jistě ne. Grimasy, které mi věnovala, si obvykle nechává pro Adèle, když je obzvláště rozjívená."
"Zvláštní. Nemohla jste se jí omylem nějak dotknout?"
"Myslím že ne... Naopak, celé včerejší odpoledne jsem jí dělala společnost. A pochválila jsem jí ten báječný koláč."
"Paní Fairfaxová nechala napéct?"
"Ani nevím. Byl ostružinový, neodolatelný."
"Nabídla jste si sama?"
"Hm, vlastně ano. Ale říkala, ať si vyberu něco k svačině, než uvaří čaj."
"Alice! Vy jste jí snědla poslední kousek!"

Proklínal vlastní proradné úmysly. Jen si přál být co nejdřív doma. Byl si vědom pokání, které mu osud udělil, víc ho ale zajímala horká polévka a plameny v krbu. Měl téhle bouře doslova plné zuby a s každým krokem litoval nápadu vydat se na cestu v okamžiku náhlého hnutí. Bolestivá touha spatřit její tvář ho však táhla kupředu.
Jeho kůň podobné touhy zjevně nesdílel. Edward měl tedy dvakrát koho proklínat.
Když konečně otevřel dubové dveře Thornfieldské haly, zbýval mu dech na jediné bezhlasé “Jane.”
Snažila se udržet vážnou tvář, ale noc v okamžiku prolomil zvonivý smích.
Užasnul.
“Vaše vlasy, pane.”

Nemohla spát. Všechno bylo ještě moc nové, čerstvé, nezvyklé. V cizích zdech, na vlastních nohou, nejistá, zmatená. Věděla jen, že dokáže učit a že umí dýchat. Ostatní tonulo v temnotě. Věřila si, ale svět se náhle zvětšil a nepřinášel odpovědi. Proč tak pozdě v opuštěném patře ještě svítí světlo?

Nemohla spát. Svět byl moc. Moc malý. Moc vzdálený. Stínohra prstů, divadlo, co znávala od dětství. Květ. Holubice... svoboda letu. Pes. Jako jeho hlídač. Grace spí. Jaký paradox, nemá grácie, co by se za nehet vešlo. Nahlas se tomu musí smát. Stínohra už nebaví. Než sfoukne lampu, připálí svíčku. Čas jít.

Byl jednou jeden čerstvý duch, nejistý, jestli umí strašit. Trénoval a trénoval, ale neměl si na kom vyzkoušet, jak je děsivý.
Až jednou do jeho pokoje zavřeli malou holčičku. Začal pozvolna, míval ji rád. Nakonec ji vyděsil tak, že se dovolala pomoci. Nabral sílu, společně unikli z pokoje.
Objevil svůj nejoblíbenější trik. Víření popela v krbu. Viděl dobře, kdo je v domě zlý. Na malém Jeníčkovi, na jeho sestřičkách, piloval svoje umění. Šedé šmouhy provázely dospívání.
Když se zcela zdokonalil, navštívil paní domu, bývalou ženušku. Stačilo málo, popel zatemnil slabou mysl.
Duch se odhodlaně nafoukl a vyletěl do širého světa.

"Další příklad. Pokračuj!"
"Dvacet sedm krát...," soukala ze sebe.
Pohyb za oknem.
"Un oiseau! Une agasse! Znám o ní písničku, mohu ji předvést!" zazářila nadšením.
"Nikoliv, Adélko. Pojď zpátky. Pověz mi raději něco o králi Williamovi."
Hlava jí vřela. Bylo toho moc. Chtěla něčím pořádně praštit o zem. Přesto, ty mírné oči ji bez dalších slov znovu připoutaly ke knihám.
Často na ten pohled vzpomínala, když profesoři pouštěli hrůzu. Ona se nemusela bát. Škola byla slušná, Adèle Varens proplouvala jejími vodami bez potíží. Proměnila bitevní pláň v jeviště vědění.
Jen v tanci měla trochu skluz. Dohánět ho byla lahodná odměna.