DMD č. 7. pro 7. 4. 2014. Téma: Hlavně klid

Proč si člověk vždycky přizná, že si toho na sebe navalil moc, až když je toho skutečně přespříliš? A proč se vždycky najde něco, co najednou do toho požáru workoholismu, uzávěrek a neustávajících povinností, ještě přilije olej (a založí oheň ještě o pár bloků vedle)?
Totální vyhoření. Kolaps. Hoří mi deadliny, hoří mi koudel u zadku, hoří mi podělaný muffiny v mý podělaný troubě. Totální vopruz. Únava. Ani hýbat se mi nechce. Nemůžete to prostě pochopit? Je toho na mě sakra moc! Já už nechci. Jenom klid.
Fuck this shit, klid budu mít v hrobě, tohle drabble ještě musím napsat.

Kam ten spěch, utíkání, moji drazí,
rychle se vám kosti zlámou, zkazí,
kam to všichni tak úpěnlivě spěcháte,
na detaily života všedního nedbáte!
Kdo si všiml krásné rozkvetlé rudé růže,
kdo zase trochu zašlé vystavené kůže,
to je neustále ten samý spěch sem a tam,
kam jen tu schůzku s mým milencem dám?
Hnedle tamto, potom tohle, a pak támhleto,
vidíte, docela hodně dne, ne-li týdne, je projeto,
člověk potká vás jen, jak běžíte na poradu,
až se i bojím, že o čas vás básněním okradu,
nechápu, jak dokáže v tomhle stresu žít,
já řídím se jedním heslem – hlavně klid!

Trhnutím se vrátím zpět do přítomnosti. Stočím pohled na muže usazeného v druhém křesle.
Dívá se na mě.
Zamračený.
Zamyšlený.
"Děje se něco?" tichý dotaz.
"Máme mezi sebou práskače," protáhne.
Tak klidný.
Tak nebezpečný.
Tak blízko výbuchu.
"Práskače?" zamrkám překvapeně.
"Lovci navštívili hnízdo na páté... někdo nás jim musel udat a nikdo jiný, než my o něm nevěděl," zavrčí a vzápětí vyskočí na nohy.
Sklenice, ještě před chvílí plná whiskey, se roztříští v krbu.
"Vstávej. Navštívíme George," zavelí.
"Zbláznil si se?" vypadne ze mě dřív, než se stačím zarazit.
Neopučitelná.
"Hlavně klid. Za půl hodiny vyjde slunce. Nestihli bychom to...,"

Řekni, kde ty kachny jsou. Co se tady mohlo stát?
Řekni, kde ty kachny jsou. Kde mohou být...
Porouchal se internet. Nebo Voldy všechny sněd.
Kdo to kdy pochopí? Kdo to kdy pochopí...
A kde jsou komentíky? Co se asi mohlo stát?
A kde jsou komentíky? Kde mohou být...
Pročpak aspoň drobátko... nedocení drabblátko?
Kdopak mě pochopí? Kdopak mě pochopí...
Třeba jenom všichni spí. To se tady mohlo stát!
Třeba jenom všichni spí. Tak to má být!
Přestaň, srdce splašené. Večer se to dožene!
Jednou to pochopím! Jednou to pochopím...
Tak si ještě naposled přepočítej kachny a běž se učit...

"Co se tu sakra děje? Uklidněte se!" vtrhl Coulson do hlavního štábu Avengers, který se otřásal v základech. Zuřil tu lítý boj.
"Po nějaké eskapádě na Asgardu se Loki rozhodl uprchnout na Zemi a Thor nám brání ho rozčtvrtit," shrnula mu situaci Nataša.
"Pak přestaňte laskavě demolovat místnost. Věřím, že znám ideální řešení," řekl Coulson a zamířil k Thorovi, který tělem chránil svého nepříliš nadšeného bratra.
"S dovolením," usmál se Coulson. Thor si to vyložil jako přátelské znamení a ustoupil stranou. Agent vytáhl omračovací pistoli a několikrát vystřelil.
"Nebojte Thore, není to letální. Jen velmi bolestivé," uklidnil pak zděšeného hromovládce.

Stoupal vzhůru nekonečným schodištěm.
„Pane, zapněte si to.“
Chytil dlouhé elastické lano. Cvak…
Napravo i nalevo se promítal jeho život. Děsil jej a ztrapňoval zároveň.
„Hlavně klid,“ šeptal si.
Poté skočil.
Došel k Bráně a postavil se do fronty.
Vítr skučel. On se střemhlav řítil několik desítek metrů k rozbouřené řece.
„Jméno?“ zeptal se Petr.
„Igor.“
„Cha…“ zasmál se anděl. „Tak do druhé skupiny… k tomu idiotovi, co si zapomněl před skokem padák.“
Podíval se na poslední obraz svého pádu. Tehdy se usmíval. Ani si neuvědomil, že lano omylem zapnul k zábradlí, namísto ke kotníkům. Povzdychl si a následoval parašutistu.

Místnost byla zalitá světlem jedné vysoké svíce, házející na stěny prapodivné stíny. Cubasa obyčejně neměla strach, na desetileté děvče byla odvážná, ale prázdný pokoj s úzkou matrací na podlaze ji děsil.
Když se pomalu otevřely dveře, vstoupil do nich Lídr. Usmál se na ni, ale vůbec to nebyl hezký úsměv. Když se jí poprvé dotkl, zavřela oči.
Je to pro tvé dobro, musíš být klidná, říkala jí maminka.
Je to pro moje dobro, musím být klidná, opakovala si Cubasa, když ji Lídr svlékal, ale klidná nebyla.
Slíbili jí, že až skončí, bude víc duchovně probuzená.
Jediné, co cítila, byla bolest.

Nemůže se nic stát. Jsem v jedné z nejzabezpečenějších budov v Anglii. Jsou tu bezpečnostní brzdy. Elektromagnetické. A pak ještě jedny, lepší. Pravděpodobnost, že to spadne, se téměř rovná nule.
Téměř.
Taky jsem devadesát stop nad zemí a mezi podrážkami mých bot a šachtou je jen tenký plátek železa.
Nepředstavuj si to!
V interkomu zapraská.
„Hej?“
Nic.
Znovu zkusím všechna tlačítka. Přece už to někde musí zvonit, blikat, pískat, co já vím... Přece už někde musím chybět!
Opatrně si sednu do rohu a zavřu oči. Nemysli na těch devadesát stop. Nedělej to.
Nespadne to.
Proč jsem radši nešel po schodech?

"Hlavně klid," procedil jsem koutky úst a podíval se stranou pouze pohybem očí. Neodvažoval jsem se pohnout hlavou.
Nadalia stála jako socha, s pohledem upřeným před sebe, ale viděl jsem, že pozvednutý meč v jejích rukou se třese. Těžko dýchala, bylo jasné, že je na pokraji hysterie.
Deset metrů před námi stál dospělí Kardaleten. Polointeligentní bestie. Tři metry vysoký ještěr se strašnými drápy i zuby. Obvykle loví Darataky, ale člověkem nepohrdne.
Na druhou stranu, dobře ví, co znamenají meče v našich rukou. Vidím jak si nás měří, přemýšlí, jestli zkusit šanci. Někteří to dělají, pro radost z lovu.
Hlavně klid.

Tah štětce - pečlivý, ale raději jen letmý, aby se něco nepokazilo. To by totiž už nepřežila. Špička jazyka vykukuje mezi červenými rtíky, jak oči napjatě sledují ruku. Hlavně se soustředit, to je důležité. Vytěsni z mysli všechno ostatní - existuješ jen ty, barva a štětec. Poslední tahy...
"Hlavně buď v klidu. Když se nebudeš soustředit, přetáhneš a mapa bude v čudu. zahaleká chlapecký hlas bodře. Chvilička vnitřního klidu je pryč. Docela malé leknutí, ale už je to tam - kaňka.
Přerývaný dech. "To...Si...Děláš... ÁÁÁÁÁ! Vypadni! Já tě zabiju! Ty, ty IDIOTE!"
Chlapec couvá. "To... Se spraví! Hlavně klid, klid... Mámíí!!