Děsivé dějiny

Ve stodole to vřelo. Na stupínku stál muž v obleku doprovázený dvěma uniformami z lidových milic.
“Jak jsem říkal, všechna pole budou sloučena a vy všichni budete přijati do kolchozu. Společnou prací ke světlým zítřkům!”
Vtom se z davu ozvalo: “Ten svůj kolchoz si strč tam, kde slunce nesvítí!”
“Kdo to řekl!” vykřikl brunátný úředník.
“Kdo řekl co?” odpověděli mu z davu.
Uniformy vytáhly obušky a začaly procházet mezi kamennými tvářemi rolníků.
“Jestli do minuty nevydáte rozvraceče, budeme z toho na výboru vyvozovat závěry.”
Ve stodole bylo rázem ticho, přerušované pouze skřípotem zastrkované závory. V rukách rolníků se objevily cepy.

Skřípal zuby bolestí. Kopí jednoho z nepřátel mu projelo kolenem a roztříštilo kloub na padrť. Naštěstí ho jeden ze spolubojovníků odtáhl z boje do bezpečí a tak nyní ležel na lehátku v polní nemocnici.
“Tak co, mladej? První bitva?” uslyšel hlas.
Otočil hlavu doleva a na vedlejším lehátku spatřil zjizveného veterána, kterak mu mává rukou se zvednutým palcem. Druhý pohled mu pověděl, že veteránovi moc jiných končetin nezbývalo. Vtom mu pohled zahradila postava doktora.
“Tak budeme amputovat.”
Když se mu zařízla pilka do nohy, začal téměř nelidsky řvát. Z dálky ještě slyšel veterána: “Ti mladí dnes nic nevydrží, citlivky jedny.”

Konečně! Májové dny přinesly osvobození od nejstrašnějšího útlaku, jaký země kdy zažila.
V radosti doznívala hořkost a bolest. Příliš hluboké rány, příliš těžké pokoření. Potřeba vyrovnání, odplaty za všechno špatné.
A trpké zklamání. Selhali všichni, ke kterým jsme mívali důvěru. Země, které nás měly ochránit. Naši představitelé, kteří jim důvěřovali. Staronový prezident, pravda, se těšil velké úctě. Jenže i on nyní hleděl poněkud východním směrem.
Proto dostala nejvíc hlasů strana, která se nijak nezkompromitovala, naopak bojovala proti Nepříteli. Která slibovala opravdovou svobodu a spravedlnost. Která podávala ruku velkému bratrovi osvoboditeli…
A nově nastolená „svoboda“ pevně spoutala národ nadlouho těžkými řetězy.

“Přísahám na svatého Petra, jestli bude zase ryba, už to nevydržím.”
Fronta mnichů se pomalým krokem posunovala směrem k výdejnímu okénku.
“Ale bratře Tobiáši, víš přece, že přece máme masopust,” uklidňoval menší obtloustlý mnich stěžovatele.
“Já vím, já vím,” odbyl ho Tobiáš. “Ale existuje spousta jiných postních jídel než jen ryba. Co bych já dal za misku obyčejné jáhlové kaše…”
Mezitím se dostali na řadu.
“A dost!” zařval brunátný bratr Tobiáš. Vyrval bratrovi za okýnkem kotel uzených sleďů, serval ze sebe hábit a obnažen do půl těla vyskočil na nejbližší stůl. “Já chci maso!” Potom začal vrhat sledě všude kolem.

Rádio vysílalo koncert Berlínské filharmonie. Tak jako ve vzdálených předválečných časech, kdy lidé pouštěli rozhlas na konci pokojného dne, jako v nedávných letech, kdy rádio přinášelo zprávy o vítězství.
Nyní byly na programu dne jiné koncerty. Ničivé nálety měnily pyšné hlavní město v trosky. Střelba a rachot tanků zněly už na doslech.
Vůdce stále povolával do boje další dobrovolníky, chlapce určené k záhubě. Ve svém krytu snad ještě věřil v zázraky, ačkoliv konečná zkáza už byla neodvratná.
V pochmurném večeru zněla hudba rovněž ponurá. Melancholická harmonie vrcholící v tragické vznešenosti. Dílo příznačné pro poslední koncert filharmonie před evakuací.
Soumrak bohů.

“Vzdejte se a darujeme vám život!”
Dva vojáci v pocvočkovaných brigandinách leželi v bahně za náspem a těžce oddychovali. Co mělo být rutinní průzkum se před okamžikem zvrtlo v boj o holý život. Nyní zbývali jen oni dva a nepřátelé měli přesilu pět na jednoho.
“Co budeme dělat?” zeptal se první.
“Musíme se probít skrz! Vidím odtud naše koně,” odpověděl druhý. Vyškrábal se na násep a divoce zamával mečem: “Nikdy se nevzdáme, slyšíte?! Nikdy!”
Vzápětí dopadl zpět do ďolíku a nepřátelské šípy z něj trčely jako z jehelníčku. Po další chvíli se nad náspem ve větru zatřepotal kus bílé látky.

Zítra očekávám vaši osobní audienci u příležitosti plánovaného útoku na nepřítele. Přineste také nejlepší láhev vína o které se jste citelně přesvědčen že mě interně potěší. Dejte si mého sluhu předvolati, on exaltovaný jest a on zcela určitě vám nesmírně akademicky poradí s výběrem. U příležitosti mých narozenin svým důvtipem i moji VVěrnou ženu jak výběrem I prezentací dárku překvapil. Také doufám že počasí u vás rovněž není nejhorší. Čekám vaši stručnou a svižnou odpověď obratem. Podepsán vlastní rukou Alfred Oleandr, hrabě z Vallois, lenní pán rodověho zámku Elford nad řekou Artas. Odpověný písař: Albert Kamych, nádeník guildy Zlatého Slunce