Děsivé dějiny

“Patnáct supů na zdi sedí,
dneska nikam nepoletí!
Zubatá nám ptáčky chytla,
přistřihla jim obě křídla!”
Ve světle zamřížovaného okna seděla skupina otrhaných vězňů a hlasitě zpívala. Jeden z vězňů dirigoval zlomenou lžící a chystal se začít druhou sloku, když vtom se oknem zvenčí ozvalo bubnování. Vězni se v mžiku nahrnuli k okýnku.
“Už ho vedou!” vykřikl někdo ale byl okřiknut - diváci s napětím sledovali scénu.
Venku bubnování vrcholilo. Potom vteřina ticha, jednoslovný rozkaz, zaburácení salvy výstřelů a žuchnutí těla.
Ze stísněné cely se ozval jásot, pískání a potlesk.
Vězni se pustili do zpěvu nanovo:
“Šestnáct supů na zdi sedí…”

“Ještě že tě mám, můj věrný rádce. Bez tebe bych nikdy neodhalil toto hrozivé spiknutí.”
Král shlížel z okna komnaty na nádvoří, kde posluha poctivě drhl zakrvácená prkna popraviště. Na hradbě proti oknu se vyjímalo sedmero čerstvě nabodnutých hlav.
“Přípitek, pane králi?”
“Ale jistě, velmi rád, teď když je dokonáno.”
Král pod dohledem svého rádce vyprázdnil číši. Přešel místnost k psacímu stolu, ale náhle se mu udělalo mdlo. Žaludek se mu zkroutil bolestí a podlomily se mu nohy.
“Proč?” vypravil ze sebe král posledním dechem.
“Ale pane králi,” odpověděl s úsměškem rádce. “Přece jsem vám říkal, abyste nevěřil vůbec nikomu.”

„Na co si vzpomeneš, fakt!“
„Tak: paruka!“
Horlivé listování.
“1981, Detroit. Chlap si lepil příčesek na WC lepidlem, zapálil si při tom cigaretu. Lepidlo blaflo, chlap na popáleniny umřel.“
„Ty kráso… Móda!“
„1927, Isadora Duncan, bugatka, dlouhá šála, uškrcení.“
„Hudba!“
„2003, Miami Beach. Hlasitá hudba, rozčilený soused. Zabušil na dveře, neřekl ztišit, rovnou střílel. Devět mrtvých!“
„Zívání!“
„Červenec 1999, Melbourne. Cirkusový trpaslík. Seskočil z trampolíny ve chvíli, kdy si vedle stojící hroch mohutně zívnul. Klaun přistál doprostřed tlamy otevřené na 120 cm, hroch zaklapl hubu a klauna spolkl. Bylo po trpaslíkovi.“
„Kecáš!“
„Nekecám!“

„Kluci! Ta knížka není nic pro vás!“

Takové příjemné městečko, pěkně se tu žije, všichni jsou spokojeni. Nevěříte? Podívejte se na ty záběry! Pěkné domy, veselé zdravé děti, sportovci se tuží na hřišti.
„Mám se v Terezíně dobře a nic mi tu neschází!“ hlásají mladí obyvatelé ve své mateřštině (té i oné) a opakují to i francouzsky a anglicky.
Takhle bylo světu představeno ghetto, kde byli lidé v každém domě natěsnáni po mnoha, špatně živeni, špatně léčeni. Přestupní stanice na cestě na smrt, pro leckteré už rovnou konečná.
A fungovalo to, dokonce i zblízka. Návštěva Červeného kříže dopadla velmi úspěšně.
Pravda začala vycházet najevo až mnohem později…

Deset let byl pryč z domova, deset let bojoval v královské armádě.
Meč v jeho rukou páral protivníky, on však viděl, jak zaráží pluh do ornice.
Sudlicí nabral jezdce ze sedla, viděl se vidlemi rozhazovat sušící se seno.
Sekerou rozpoltil lebku i s přilbou, viděl se štípat dříví na otop.
Válečným kladivem drtil kosti, viděl se sedět na střeše a přibíjet došky.
Kopím připíchnul nepřítele k zemi, viděl se sázet stromy v sadu.
Chrstnul písek do očí, viděl se krmit slepice.
Shlížel na bojiště, ale viděl jen lán zlatého obilí.
Usmál se vzpomínkám. Jednoho dne se vrátí domů. Jednoho dne…

Scotland Yard vyšetřuje další v sérii podivných vloupání ve čtvrti Whitechapel. Obětí je slečna Elizabeth S., stejně jako v předchozích dvou případech žena nechvalné pověsti bydlící o samotě.
Elizabeth S. po návratu domů zjistila, že na ni na stole čeká teplá večeře. Další průzkum odhalil, že někdo také zametl, vynesl smetí, vypral prádlo a spravil rozbitá dvířka od skříně. Postižená okamžitě zavolala strážníka.
Později se našim novinám svěřila, že nahlášení „zločinu“ lituje: „No jsem docela ráda, tohle jsou takový ty věcičky, co jsem chtěla udělat, ale kvůli práci na ně nebyl čas.“
Jedná se o další čin tajemného Jacka Uklízeče?