DMD č. 5. pro 5. 4. 2010. Téma: Jarní vábení

Rozčíleně si odfrkl. Už zase bude jaro. Už zase bude hořet touhou. Nebude schopný dělat nic jiného, než myslet na to vábení. Na ty dlouhé opojné chvíle, na to volání, které mu znělo v srdci... Žmoulal v ruce dopis, nechtěl ho otevřít, bál se, co v něm najde. Bál se, že ho odmítne... Rozložil ho. Nemohl dále čekat, bylo to silnější než on.
Zamračeně četl, řádky mu perleťově vyvstávaly před očima. Přišlo to. Opět se mu zhroutil svět, stejně jako každý rok.
„Sire Nicolasi?“ Zavolala jedna ze studentek. „Co jste takový smutný? Snad vám zase neodmítli účast na honu bezhlavých?“

Pravila toužebně: „Vždycky jsem si přála mít zahradní skalku s trpaslíky.“ A on tedy navlékl všem těm lidem červené čepičky, vyhnal je na horu a potom si celý večer prohlížel světýlka v jejích očích.
Pravil smutně: „Svědí mě hlava.“ A ona si ho tedy posadila před sebe a dokonale ho odkamzíkovala. Druhou rukou ho sem tam ještě stačila pohladit po vlasech.
Pravila plačky: „Zašlápla jsem babku kořenářku, Koloději.“ A on ji tedy objal a pomohl jí vyčistit si podrážky.
Pravil tiše: „Mám tě rád, Stáňo.“ A odešli spolu tedy daleko za obzor a všechno ostatní už vlastně ani nebylo důležité.

Náthú žil ve vesnici celý rok, ale náhle ho přepadl takový stesk, jako už mnoho let ne.
„Co tě trápí, synu?" ptala se ho Mésúa.
„Čas nové řeči mi vehnal do žil černé mravence. V noci jsem slyšel své bratry a skoro běžel za nimi. Ach matko, odešel jsem z džungle nadobro, proč mě to dál táhne zpět?"
Pohladila jeho dlouhé vlasy. „Proč jsi neběžel?"
„Jen proto, že tvůj syn utíkal se mnou a nedal se zahnat. "
Mésúa se usmála, zvedla chlapce a vysadila ho Mauglímu na ramena. „Jen jdi. Jdi za svými přáteli. Však se oba brzy vrátíte."

Nevím, jak poznáme, kdy je ten den.
Ptáci jsou ještě na jihu a stromy spí. Ale něco se změní, sníh září jinak (jinak křupe, říká ona) a tehdy je čas sejít cestičkou v hradbách.
Mezi temnými jabloněmi v bělostném svahu je jedna zvláštní, a pod tou já hraju a Danele tančí. A sněhové vločky se nad námi splétají do klenby umnější než ve všech chrámech světa.
Pak ke mně Danele obrátí své bílé oči.
„Rozkvetla?“ zeptá se.
„Ano,“ řeknu jí.
A ona se usměje.
Nikdy bych jí v té věci nelhal.
A jestli jí zalže někdo z vás, zabiju ho.

poznámka: Ve tři ráno přicházívá zvláštní inspirace.
varování: Nakonec z toho vylezlo víceméně cosi podobného poezii.
Říká se přece: Vše obrátí se v dobré
a tak se stane, že náhle prohlédneme.
Stáda jsou v pořádku a pole prospívají.
Drží se v povzdálí šelmy i nepřátelé.
Je štěstí pro všechny a všechno se nám daří.
Pak se to obrátí a stejně jako loni
přijde si jaro, vlaštovky odletí.
*
Říká se sice: nic nepřichází zkrátka,
však mrtvé období a my jsme jako slepí.
Zásob když ubývá tak nezbývá než věřit.
Přichází vlci, blíží se nepřátelé.
Je tu strach pro všechny, svět se stáčí ke zlu.
Pak se to obrátí a stejně jako loni
přijde si jaro, vlaštovky přiletí.

Poznámka: Realita a fikce se prolínají čím dál nebezpečněji...
Když nad Avevinou totalitou zakroužily vlaštovky a vítr zvedl vůni rašící trávy, vyhlásila diktátora Den Jarní Hry. Na paměť jednoho dávného jarního odpoledne mohli všichni poddaní na den upustit od své práce a odávajíce se hře, velebit dobrou diktátoru.
Diktátora šla v kruhu svých věrných příkladem. Ministr pro zdraví a spokojenost lidu chystal hřiště sledován jejím pozorným pohledem. Ministra financí a Šílená lingvistka poněkud nervózně očekávaly začátek hry. I zářná vzora byla pro ten den propuštěna ze své klauzury a trochu oslněně mrkala do jarního slunce. Konečně bylo všechno přichystáno. Diktátora sáhla do svého fialového měšce a odcvrnkla první kuličku.

Fandom... prezradím až na konci
„Konečne teplo, už ma tá zima nudila,“ zaševelilo dlhovlasé dievča a pozrelo na muža ležiaceho vedľa na tráve. „Ničnerobenie, povaľovanie sa, čakanie, žiadna zábava, akcia... nič. Príroda sa okolo nás prebúdza, oteplieva sa, vtáčiky spievajú, stromčeky kvitnú, zvieratká začínajú byť aktívne...“
„Fajn,“ zabručal. „Tak sa rozhýbeme trocha aj my...“
„Hm, súhlasím... Myslím, že by sme mali príchod jari dostatočne privítať...“
„A čo navrhuješ?“
„To, čo chceme obaja...“
„Áno, čo obaja milujeme, Bonnie... Pôjdeme si niečo prepadnúť...“ poláskal svoju automatickú pušku M1918 Browning Automatic Rifle. „Keď bude niekto protestovať, tak si aj vystrelím...“
„Super, Clyde... tohtoročnú sezónu zahájme vo veľkom štýle...“

Blaženě se rozhlédl.
„Jaro… Ty drobné radosti. Páchnoucí skládka, páchnoucí kuchyně, páchnoucí…“
„My dva taky zrovna nevoníme,“ přerušil B.J. litanii.
„Aby jo, po dvanácti hodinách na sále…“
Po chvíli už spokojeně seděli v Bažině a popíjeli.
„Skvělý ročník,“ chválil Howkey. „Jaký je recept?“
„Tvoje týden staré ponožky…“
„Proč moje?“
„Frank mi svoje nechtěl půjčit.“
Následovalo pohrdavé odfrknutí. To je jen vyprovokovalo
„Máš rande se Šťabajznou?“
„Major Houlihanová a já jsme přátelé,“ odvětil ctnostně.
„Taky jsem míval takového přítele,“ zasnil se Howkey.
„Povídej,“ vybídl ho B.J.
„Vy zvrhlíci!“
„Co ho žere?“
„Asi na něj letos jaro přišlo dřív než na ni…“

Věděla jsem, že to nemám dělat. Vždycky jsem byla Hodná holka, ale v dnešním vlahém večeru nešlo pokušení odolat.
Volali mě. Jak ráda bych byla tam s nimi, venku, pobíhala, dováděla a… a víc.
Miluji svou Rodinu, opravdu, ale dnes jsem ven prostě musela.
Ano, utekla jsem. Běhala jsem s Venkovními, hrála si s nimi. Byla jsem jejich Dámou. Rvali se o mě. Vítěz byl mohutně stavěný a černý jako noc. Ty sladké hodiny, které jsem s ním strávila…
Ráno jsem se plížila domů plná pocitu viny. Špatná, Špatná holka.
Ale potom…
Chlapcovy ruce kolem krku…
„Pejsku!“
Lassie se vrátila.

poznámka 1: Tohle je už čtvrtý drabble, který jsem vymyslela v koupelně.
poznámka 2: Kdo neviděl film, pravděpodobně neporozumí. Což mě mrzí za vás :( A tímto tenhle film vřele doporučuji.
věnování: Olze (ačkoli to tu nezná a asi si to sejně nepřečte), ta její nádherné, dokonalé a pozitivně alternavní konce, které pro tyhle dva vymyslela
Je jaro.
Na hoře Brokeback roste svěží zelená tráva. Dva mladí kovbojové vaří k večeři fazole. Čas od času některý z nich cosi utrousí a druhý polohlasně odpoví. Je jim dobře, v tom dubnovém tichu.
Je léto.
Ovce se popásají samy. Stan je temný, ale v nich hoří světla až dost. Jemné doteky dávají tušit nepoznanou blízkost. Křehká důvěra hřeje zevnitř. Je jim dobře, v objetí srpnové něhy.
Je podzim.
Děti na ně hledí nechápajícíma obrovskýma očima. Slzy a křik kazí vzácné okamžiky dokonalého souznění. Je jim dobře, jen když utíkají před říjnovou realitou.
Je zima. Je jim -
Deceased.