DMD č. 3. pro 3. 4. 2012. Téma: Kam se poděl hrdina?

Doktor si postěžoval: "Nemám rád vojenské základny. Poslední, která vypadala takhle, šéfoval takový megaloman, Henry van Statten. Skončil v Seattlu, San Diegu nebo Sacramentu, někde, kde to začíná na S... Nelíbil by se ti."
Před vchodem do základny bylo několik stanů.
"Stany, proč to vždycky musí být stany?"
"Já to omrknu, jsem expert v nakukování do stanů," nabídl se Jack, "například posledně ve sprchách..."
"To rozhodně nechci vědět!"
Jack vyrazil na obhlídku. Pět minut. Deset minut. Nic. Doktor obešel pár stanů a nevěřil vlastním očím.
"Jacku, můžeš mi vysvětlit, jak dokážeš skupinu nepřátelských vojínů během pěti minut naučit svlékací poker?"

„Takže,“ pronesl zamyšleně princ George, žvýkaje ohromný kus koláče, „ta Johnsonova kniha prostě nemá hrdinu? To je ale hloupé. Každá kniha by měla mít aspoň jednoho hrdinu, na to by měl být zákon.“
Sluha Černázmije se hluboce uklonil. „Velmi dobře, pane. Ten zákon je správný, ba přímo vynikající.“
„Tak já už ho navrhl?“
„Už jste ho přeci ráčil i podepsat, pane.“ Černázmije se znovu uklonil. „Doktor Johnson si nejspíš právě vycpává své enormní pozadí dalším polštářem, protože zanedlouho bude vymrskán ze země.“
Princ George vyprskl drobečky.
„To ho naučí sepisovat slovníky!“
Sluha Černázmije se temně usmál do hlubin porcelánového servisu.

CLAUDIO: Benedick se nám zase schoval. Zřejmě čeká další rozmluvu o Beatrici.
DON PEDRO: Škoda, zrovna jsem mu chtěl říct: „Co ty, synovče…“ Vlastně ne, jiná hra. Chtěl jsem ho požádat, aby se mnou odcestoval do Aragonu. Je samá legrace.
CLAUDIO: Jistě by odpověděl, že není, co býval, a změnil se.
LEONATO: Taky mám ten dojem.
CLAUDIO: Na to bych řekl, že se třeba zamiloval. Určitě by zapíral a tvrdil, že ho bolí zub.
DON PEDRO: Ano, takhle on se vykrucuje. Já bych se ale nedal. Pěkně bych mu řekl, ať si ho dá vytrhnout.
LEONATO: To by nechtěl.
CLAU-

Běžel. Už to nemohlo být daleko. Protáhl se kolem bodců a byla tam. Princezna. Hned za tou úzkou, ale viditelně hlubokou propastí. Hrdina se nadechl a skočil. Dopadl však až příliš těsně. Zoufale se snažil udržet rovnováhu. Dívka se zvedla, natáhla ruku a strčila ho dolů.
Pak se otočila k blondýnce, která za ní popíjela z kokosového ořechu PiňaColadu.
„Máme nový přírůstek Nikk, dneska je dobrý den.“
Mladší sukuba vypálila do skály další otisk.
„A kam vlastně zmizel?“ zeptala se sestry.
„Nevím,“ pokrčila rameny tázaná. „Ale musí se jim tam moc líbit.“
„Proč?“
„No jinak by se snad vrátili, ne?“

Jsou všichni jeden jako druhý, ale zrovna tohoto jako bych znal… Na tom nesejde. Teď jde přece o chlapce. Možná mi potom pomůže vzpomenout si. Třeba jsem toho droida viděl u nich na farmě a jenom se matu. Poslední dobou mi kdeco připomíná mé mládí…
Už se probírá. Měl štěstí, blázen jeden. Větší štěstí než by koho napadlo. Vždyť hledal mě a já našel jeho… A taky jsem našel sebe. Tu ztracenou část sebe sama. Tu, kterou marně hledávám na noční obloze. Tu, kterou zasypal tatooinský písek.
Přestaň se skrývat, Obi-Wane, Luke a Leia tě potřebují. Galaxie tě potřebuje. Naposledy.
specifikace fandomu: Epizoda IV - Nová naděje

Poznámka: Nesoutěžní drabblátko. Jen tak pro potěchu ze psaní.
Stál jen pár kroků od pravdy. Stačilo jen natáhnout ruku, vzít za kliku a otevřít dveře. Ta stará žena uvnitř si ji pamatuje. Scullyová se na něj dívala pronikavým pohledem a čekala.
„Zvládneš to?“ zeptala se a starostlivě mu položila ruku na paži.
Nebyl schopný odpovědět. Tolik let po Samanthě pátral. Tolikrát už si myslel, že je na stopě její smrti nebo života. Tolikrát ji viděl ve svých snech, v podivné realitě. A teď byl konečně před tou skutečnou pravdou a bál se ji dozvědět. Hrdina uvnitř něj zmizel.
„Počkej tady, zeptám se sama.“
Scullyová odešla. Nemusel čelit pravdě sám.

Dobrá... Začnu tím, že naházím všechny jeho knihy do krabice, servu ze zdi nad psacím stolem naši fotku a všechno to zašoupnu pod postel. Co nejhloub.
To je celý on! Klidně se vypaří. Už zas!
Nesnáším ho! Zachází s tímhle světem jako s cukrátkem, které je celé jenom jeho. Chrlí ty svoje wildeismy a raduje se, jak mu je všichni baštíme. Klasik, pchá...
Mizera je to! Ne. Už nikdy ho nechci vidět. Je mi fuk, kam se poděl tenhle hrdina bez bázně a hany.
Už nikdy.
CRRR!
„Bosie? Možná by tě zajímalo, že se Oscar vrátil z mise.“
„Okamžitě jedu!“

„Harry, jak to myslíš, že tam není?“ zeptala se Hermiona
„Prostě tam není! Jeho tělo je pryč!“ odsekl.
Poté, co si po bitvě ověřil, že jsou jeho přátelé živí a zdraví (a v některých případech, že merlinžel nejsou) se znovu vydal do Chroptící chýše. Dopřát Severusi Snapeovi důstojný pohřeb, bylo to jediné, co pro něj mohl udělat. Chtěl, aby byl pohřben jako muž, který obětoval svůj život pro věc Dobra, jako muž, bez něhož by teď nemohli slavit porážku Temného pána. Jako hrdina.
„Kde k sakru je?“ vykřikl frustrovaně Harry.
„To nevím. Ale věděla bych to stejně ráda jako ty.“

Okonkwo přesně věděl, čeho chce v životě dosáhnout. Už jako osmnáctiletý si vydobyl úctu, kterou jeho otec nikdy neměl. Upevňoval své společenské postavení. Jeho či, neboli osobní strážce, mu ovšem nepřál. Sny o tom, že dosáhne nevyššího titulu ve vesnici, mu překazilo sedmileté vyhnanství. Litoval, že se jeho dcera Ezinma narodila jako žena. Zuřil, když jeho prvorozený syn Nwoye nevyrostl v silného válečníka. Poté přišli bílí muži. Život ve vesnici se začal rozpadat, jeho lidé se postupně přidávali k tomu šílenému náboženství. Když zabil bílého důstojníka, nepodpořili ho… Třásly se mu ruce, když si v ústraní vázal smyčku kolem krku.

„Ještě ten o Brainiacovi!“
„To jsi přece slyšel už několikrát.“
„Prosíííím! Tati...“
Otec se pousmál a začal tedy povídat o hrdinovi, který zachránil celé město před zrůdným monstrem. Ve vyprávění bylo spoustu napětí, přátelství i lásky. Ale hlavně dobrodružství, kterého se malý chlapec nemohl nabažit a usnul tedy až ke konci svého oblíbeného příběhu.
Dal synovi pusu na dobrou noc a přešel ke dveřím, kde už na něj čekala Lois s úsměvem na tváři. Byla to jedna z těch chvil, kdy Clark věděl, že si nemohl přát lepší život. Někdy je třeba odložit masku, abyste mohli být tím pravým hrdinou.