Zase kousek z pohledu Pavla (bude jistě minimálně ještě na jednu kapitolu)
Pavla jsme naposledy viděli tady
Pavel měl v plánu sledovačky Macháně a Krízla, ale zdraví mu na to mnoho času nenechalo. První týden po nehodě prospal spoustu času a jen obstarání domácnosti mu dalo zabrat, ale po dohodě s Paterou byl přece jen klidnější, že kdyby hrozil nějakej průšvih, tak to bude vědět. Časem se to zdraví přece jen trošku vylepšilo, tak aspoň chvílema někam vyrazil, spíš po Krízlovi než po Macháňovi. Doma věnoval spoustu času pátrání po internetu, třeba dohledávání vlastníků nemovitostí podle lokalit, ve kterých se Krízl vyskytoval. Zjistil, že na Krízlovic rodinu (většinou ne přímo na Krízla) je těch nemovitostí napsaná hromada. Odhadoval, že starej Krízl se stihl v devadesátkách díky známostem ze svého vysokého postu v KV KSČ docela pěkně napakovat.
Jednou, po návratu z pár dní strávených v nemocnici po nějakém dalším vyšetření, našel ve schránce lístek:
Pokoušel jsem se vás zastihnout, ale nepodařilo se mi to. Potřeboval bych s Vámi probral pár věcí.
Kdyby se Vám to hodilo – čtvrtky obvykle obědvám kolem jedné U Dvora.
Ferdinand Palounek
Pavlovi bylo tohle jméno povědomé, ale musel chvíli hrabat v paměti, než se mu k němu přiřadil obličej. S jediným Ferdinandem, co ho znal, se potkal kdysi na vojně, na lampasáka to byl docela slušnej chlap. Na žádnou moc vysokou šarži se za komunistů nevyšplhal, po revoluci s ním něco pracovně řešil a docela se s ním dalo domluvit. Co by s ním zrovna tenhle dědek mohl chtít řešit? Vždyť mu musí bejt dobře přes osmdesát. A proč na sebe prostě nenechal telefonní číslo?
Nicméně zvědavej byl a zmíněná hospoda byla natolik vyhlášená velmi dobrým jídlem v přijatelné cenové relaci, že tam bývalo v době obědů tolik lidí, že nemusel mít starost, že by to mělo být nějak nebezpečný. Tak se tam ve čtvrtek vypravil.
Přišel chvíli před jednou, číšníka poznal, tak se při objednávce poptal, jestli tam ve čtvrtky nechodí na oběd někdo, kdo by věkem seděl na toho Palounka.
„Důchodce přes osmdedát? Sem chodí hodně lidí, ale nikdo takovej se mi nevybavuje. Čtvrtky říkáte?“ ještě se zamyslel a zahleděl se ke vchodu. „Tahle blondýnka sem chodívá ve čtvrtky, mívá tu sraz s nějakým chlapíkem, tak do třicítky.“
Pavel se koukl ke vchodu a mezitím už ta korpulentnější slečna mířila k jeho stolu.
„Dobrý den, nejste náhodou pan Dědek? Ferda říkal, že vám nechával vzkaz, jestli byste se tu s námi nesešel,“ mile se usmála.
„Dobrý den, máte dobrej odhad,“ usmál se taky. „S kým mám tu čest?“
„Eva Jezdinská,“ řekla a otočila se na číšníka a objednala pro sebe i pro Ferdu.
„Nezlobte se, že vás takhle otravujeme. Já dělám tady na fakultě,“ kývnutím hlavy naznačila směr, měla to sem na oběd jen kousek. „Dělala jsem postgraduál u profesora Varvařovskýho, je nám to všem moc divný, co se mu mohlo stát. Ptala jsem se na to Ferdy, on dělá tady na policajtech, ale prej se tam k moc informacím nedostal, jen říkal, že byste možná o tom mohl něco vědět vy.“ Pusa jí jela na plný obrátky, mezitím už vstávala a vesele mávala na příchozího. Milá holka od pohledu.
Příchozí byl docela ostrej hoch, některý rysy měl podobný těm, co si Pavel vybavoval. Přišel ke stolu, představil se a přisedl si. Vyšlo najevo, že se jmenuje po dědečkovi a že u něj teď bydlí, že se sem přesunul z Prahy, když se tu uvolnilo místo na vraždách.
Pavlovi došlo, že to místo bylo po Honzovi.
Mezitím jim donesli jídlo a Pavel ve zkratce řekl, že byl kdysi Honzův parťák a že znal i z mládí Jindru Varvařovskýho, tak že se Honzy vyptával, jak to vypadá, no a pak že měl Honza tu nehodu.
Eva byla hodně upovídaná, bylo na ní znát, že to se svým školitelem rozhodně neměla jednoduchý, ale že si ho pro jeho odborné znalosti nesmírně vážila. Působila přirozeně, že má o něj starost. A s uzarděním naprosto věrohodně citovala jeho vulgární slovník. Když Pavel zmínil Honzovo úmrtí, tak vypadala dost vyděšeně.
Její přítel toho moc nenamluvil, jen vše pozorně sledoval, pak kouknul na hodinky a pobídl ji: „Evičko, už je třičtvrtě na dvě, ať nepřijdeš pozdě. Dneska platím já.“ Dal jí pusu na tvář. „Uvidíme se zítra na tréninku, já ti všechno dopovim.“
Usmála se a odběhla.
Pavel s Ferdou zůstali sedět. „Nedáte si ještě kafe?“ zeptal Ferdinand.
Pavel se opřel do opěradla a podíval se mu zpříma do očí. „Spíš bychom si měli nalít čistého vína. Co ty seš zač?“
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit