13. Duchařina - Lídin život

Seděli jsme potichu na mezi. Věděl jsem, že je Lída odhodlaná mluvit, tak jsem na ni nenaléhal. Vypadala, že si to potřebuje chvilku srovnat, než se do toho pustí.
„Byla jsem velmi ambiciózní člověk,“ začala tiše. „Hned po medicině jsem nastoupila ve fakultce, do třiceti jsem měla postgraduál i atestace. Ještě před pětatřiceti jsem byla vedoucí lékař oddělení.“
Trochu se odmlčela: „Vdávala jsem se hned po škole. S Petrem jsme spolu chodili už od čtvrťáku. Tehdy mi přišlo, že si dokonale vyhovujeme, že je podobně ambiciózní jako já. Nastoupil taky tady na internu, jen na jiný oddělení, než jsem byla já.“
Povzdechla: „Vždycky byl hodně společenskej, flirtoval se sestřičkama. Hrozně dlouho jsem to brala jen jako něco nepodstatnýho, až jsem pak po pár letech zjistila, že jsem na interně asi jediná, kdo neví, že Peťan spí skoro se vším, co má sukni.
Když jsem na to přišla, tak jsme se hrozně pohádali. Už tehdy jsem uvažovala o rozvodu, ale máti mi to rozmluvila, že je Peťan mladej a že se vybouří… Asi jsem tomu chtěla věřit, tak jsem to nechala bejt a časem se to trochu uklidnilo – s postgraduálem a atestací jsem měla svejch starostí dost a Petr se taky učil na atestaci…
Po atestaci jsem chtěla děti a to asi definitivně změnilo situaci. Zatímco jsem propočítávala plodný dny a každý měsíc zbytečně dělala těhotenský testy, tak si Petr upletl dítě s jednou sestřičkou. Chvíli ani nevypadal, že by měl potřebu se rozvádět a o toho svýho potomka starat,“ trochu zoufale se na mne podívala. Taky jsem znal pár takovejch týpků, co si užívají servis od manželky a za zábavou chodí jinam. Jen jsem pokýval hlavou a nechal Lídu pokračovat.
„Rozvedli jsme se. Máti mi říkala, že mám bejt ráda, že s ním to dítě nemám, že si ještě pořád můžu najít někoho jinýho, ale já jsem nějak věděla, že to je konečná. Upnula jsem se na tu kariéru. Skočila jsem po místě vedoucího oddělení, začala nějaký nový vědecký projekty a tak.
Peťan pokračoval ve stejném duchu i s potomkem a jinou manželkou. Zase plet hlavu další várce mladejch hloupejch sestřiček těsně po škole.“
Smutný, ale bohužel nepřekvapivý. Lída se zase odmlčela.
„Jednou jsem přišla ráno do práce (byla jsem děsně akurátní, chodila jsem do práce ještě před koncem noční směny, protože jsem svoje oddělení nutně potřebovala mít pod kontrolou) a zjistila jsem, že v noci jedna paní umřela. Mladinká sestřička Jitka mi papíry od toho případu dala až po třetí urgenci, děsně vystresovaná. Nejdřív jsem si myslela, že prostě na tu smrt ještě není zvyklá, ale pak jsem koukla na ty papíry – vágně napsaný cosi, podepsaný Peťanem. Došlo mi to okamžižě.
,Proč jste neresuscitovali?‘ začla jsem burácet na sestřičku.
Zbledla a vypadala, že omdlí.
,Už nebylo co resucistovat, že? V době, kdy by se ještě něco nechalo zachránít, jste se s doktorem věnovali zcela jiné činnosti, že?‘ Ječela jsem na celý oddělení.
Jitka brečela a vůbec nezapírala a já jsem fakt neznala míru, byla jsem jak pominutá, řekla jsem jí, že si má sbalit věci, že na mým oddělení už pracovat nebude a spoustu jinejch hnusnejch věcí, řvala jsem na ní do doby, než došla ranní směna.
No a pak jsem šla dělat nějakou kanylaci na sálek a když jsem se převlíkala ve filtru a furt ještě plná toho děsnýho vzteku se předklonila, jak jsem si oblíkala kalhoty, tak mi prasklo aneurysma v hlavě a bylo hotovo. Respektive, zresuscitovali mě, takže jsem ještě stihla posloužit jako dárce orgánů.“
Lída se zase odmlčela a já si říkal, jak si někteří grázlové ten život užívaj a některý v podstatě hodný lidi (Lídě i v tomto případě šlo primárně o pacienty) spíš užírá ten život. Začalo mi trochu docházet, že ta děsivá stránka Lídy je prostě ventil toho všeho nashromážděnýho zoufalství.
„Já vím, žes chtěl slyšet něco jinýho, ale já bych ti to jinak nedokázala říct. Já…“ zadrhla se, „já se za to děsně stydím, potřebovala bych abys pochopil, proč jsem to dělala.“