12. Duchařina - Hrozivá Lída

K tahání informací z Lídy jsem se odhodlal v dost pochmurný den. Zašel jsem za Lídou pozdě večer a nervózně jsem čekal na našem obvyklém místě na schodišti před kardiologií.
„Ahoj Honzo,“ hned vesele zdravila, byla ráda, že mě vidí.
Odpověděl jsem nějak nemastně neslaně podobně, ale Lída okamžitě pochopila, o co mi jde, nepotřebovala na to ani „hlasitou“ myšlenku. Chvíli na mne mlčky koukala, jak tam sedím zdrchanej, ale rozhodnutej na okenním parapetu, a pak zavelela: „Jdeme ven.“

Venku bylo nevlídno, těžké mraky hrozily deštěm, vítr fičel. Trochu jsem čekal, že si Lída taky vyleze na strom, jako to vyhovovalo mě a Vářovi, ale vypálila jak blesk nad pole za nemocnicí a honila se s větrem. Někdy to taky dělám (je to totiž je jediná věc, kdy mám pocit, že jako duch něco fyzicky cítím), ale nikdy s takovou prudkostí a energií, jaká teď sršela z Lídy.
Vítr jako by se rozkvílel v reakci na ten její tanec. Déšť se spustil v prudkém lijavci, spolu s větrem švihal vše v dosahu, dokonce i jednou prásklo v té předjarní metelici. A Lída lítala v kruzích a osmičkách, jak kdyby byla jedno tělo s tím divokým větrem.
Až po delší době zpomalila a nakonec se usadila trochu v závětří na mezi pod keři. Jako by se s ní trochu usadilo i to divoké počasí – déšť se umírnil do obvyklé plískanice, začalo do něj i trochu sněžit.
Chvíli jsem neměl odvahu si přisednout, Lída svištící vzteky (nebo zoufalstvím) nad polem působila opravdu hrozivě.

Nakonec jsem přece jen začal: „Promiň, já…“
Nenechala mě doříct větu. „Neomlouvej se!“ usekla ostře. Furt byla napružená. Asi až teď mi došlo, že tohle je daleko víc „normální“ Lída. Že ten „klid“, se kterým jedná s mnoha pacienty (resp. bývalými pacienty) v nemocnici, ji musí stát dost úsilí.
„Já věděla, že na to jednou dojde,“ pokračovala po chvíli nepatrně klidněji. „A vlastně bych asi měla být ráda, že to můžu někomu všechno říct. Chvíli mám pocit, že je to za mnou, že tou prací tady už jsem to odčinila, ale jsou chvíle, kdy mě to pořád tíží, prostě asi už nikdy nenajdu klid.“

Vzhlédl jsem do dáli, směrem ke starý Třebši. Přišlo mi, že tam u těch starých lip, co je ten křížek, se děje něco podobného, jako jsem teď viděl u Lídy.