Tahle kapitola navazuje dějově na přeposlední kapitolu, kdy se Honza dozvěděl od Váři většinu dostupných informací o současném fungování drogové scény po smrti bývalého šéfa Kulhánka. Časová návaznost je ale i na tu poslední (Pavlovu) kapitolu.
Povídání s Vářou mi osvětlilo spoustu věcí. Když jsme viděli, jak na místo dorazil Pavel, tak jsem si řekl, že už jsem zrovna tady přebytečnej, a rozhodl se kouknout za mámou. Co bude dál s ní, až z mého účtu přestanou chodit peníze na jeji pobyt v tom spešl pečovateláku pro demence, to mě docela dost stresovalo.
Po zkušenostech s vyděšením babičky na JIPce v nemocnici jsem trochu přemejšlel, jak se tam dostat nějak opatrně. Tak jsem to vzal na místo venku za oknem mé mámy. Když jsem zjistil, že v pokoji nikdo jiný není, tak jsem prošel oknem. Byl už večer, už ležela v posteli, zády k oknu.
„Ahoj mami,“ uklouzlo mi tak nějak automaticky, odpověď jsem nečekal.
Máma se v posteli otočila a rozzářila: „Jeníčku!“ zvolala, „Jeníčku, já jsem tak šťastná, že tě vidím!“
Jejda. Okamžitě mi došlo, že hlasitost mámina projevu určitě někoho přivolá. Jestli jsem měl mít minimální šanci si s někým živým popovídat, tak jsem o ní nechtěl přijít. Tak co honem s tím. Vzpomněl jsem si na ty mý „hlasitý myšlenky“, který Vářa i Lída občas slyšeli, a zkusil, jestli to bude fungovat i naopak. „Mami, to je moc nahlas. Se mnou si můžeš povídat jen tak v hlavě. Zkus to.“
Trochu překvapeně se na mne podívala, ale udělala přesně to, co jsem říkal: „Já jsem tak šťastná. Já tady nikoho nepoznávám, všichni mi přijdou jako cizí lidi.“
Nemohl jsem uvěřit tomu, že i chápe, co jí říkám. „Mami…“
Do dveří nakoukla sestřička.
„Mami, teď buď tiše, ať si myslí, že jsi jen mluvila ze spaní.“
Rošťácky na mne mrkla a zavřela oči. Když sestřička došla až k posteli, tak vypadala, že spí. Tak sestřička zase potichu odešla. Jen, co zavřela dveře, tak se máma posadila na posteli: „Jeníčku, povídej, jak se máš, kde se tu bereš?“
Stále mluvila jen v duchu, nemohl jsem uvěřit, že to udržela v hlavě. Ani mi nevadilo, že mi říká Jeníčku, byl jsem šťastnej. Krátce jsem jí všechno povykládal od doby, co jsme ji dali do toho pečovateláku. Všemu rozuměla. Neuvěřitelné. Když jsem jí opatrně řekl, co se nám s Pavlem stalo a že jsem teď duch, tak jen hodně unaveně řekla, že se za chvíli spolu zase shledáme.
„Dobrou noc, Jeníčku,“ řekla těsně před tím, než usnula. Hrozně brzy se unavila, řekli jsme si jen pár vět, ale vypadala šťastně.
Celou dobu, co byla v tom pečovateláku mě většinou nepoznávala, někdy vypadala i vyděšeně, proč za ní chodí cizí lidi. Tak nějak mi došlo, že je vlastně tak někde na pomezí mezi životem a smrtí. Nepatří už mezi živé, ani ještě do říše duchů.
Zase jsem to vzal oknem ven, vždycky když mi z něčeho bylo smutno nebo úzko, tak mi mezi stěnami nebylo dobře. Chtěl jsem se usadit na nějakým stromu poblíž, ale byly tam jen poměrně mladé stromky, připadal bych si na nich moc na ráně. Tak jsem to vzal zase k řece za nemocnici a vybral si starý dub. Měl jsem pocit, že se mi tam dobře přemejšlí.
Nedělal jsem si velké iluze, že se přes mámu budu schopen domluvit s živým světem. I kdyby nám ta komunikace vydržela i nadále (což bych byl moc rád, vypadala opravdu spokojeně), tak mámě nikdo nebude nic věřit… Pavel s jeho racionálně uvažujícím mozkem už vůbec ne. Začně-li větu: „Honza ti vzkazuje,“ tak to bude konec. Taky bych tomu dřív vůbec nevěřil.
Uvidí se, třeba to přece jen nějak půjde…
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit