8. Duchařina - Pavlův pohled

Pavel býval poslední dobou v nemocnici často a nerad – buď rozhozená cukrovka nebo nějaký kardiální problémy. Tentokrát se sotva vzpamatoval z nejhoršího a naběhl na něj Honzův šéf Michal Krízl, co že se to přesně stalo a proč se tolik zajímá o zmizení profesora Varvařovského. To byla tedy emotivní konverzace, co si ten hajzlík dovoluje na něj takhle řvát. To jsou tedy výslechový metody… Měl snahu se soustředit, ale v podstatě odpadl ihned, co Krízl odešel. Fyzické i psychické vypětí si vybralo svoje.
Až když se vzbudil, tak mu teprve definitivně došlo, že Honza umřel. Po tom, co mu umřela dcera, se velmi špatně smiřoval se situací. Zapřisáhl se, že už si nikoho nepustí k srdci tak blízko, aby jeho ztráta tolik bolela. Když se konečně vyhrabal z nejhoršího a vrátil se do práce, dostal Honzu jako mladý ucho na starosti a zjistil, že s tímhle předsevzetím stejně žít nedokáže – jejich vztah brzo přerostl běžnou kolegialitu. Byl to zvláštní druh velmi blízkého přátelství s někým, kdo je o generaci mladší (Honza byl narozen ještě o pár let později než jeho Věrka). Nikdy si nepřipouštěl, že by mohl Honzu přežít. Nevěděl, jak s tím teď naložit. Co jen řekne Honzově mámě?
Špatně se mu soustředilo, soused na pokoji sledoval nějaký kvízový pořad v televizi a protože špatně slyšel, řvala televize i on své „správné“ odpovědi.
Pavel se ztěžka zvedl a přesunul se na chodbu.
Co měl udělat jinak? Chtěli se jen kouknout, jestli někde nebude vidět do rozsvíceného okna. Nikdy by ho nenapadlo, že někdo pustí proud do plotu – vždyť to je úplně v centru města, tam chodí takovejch normálních lidí… Mohlo to vzít klidně někoho, kdo by se přichytil plotu třeba jen proto, že si potřeboval vysypat z boty kamínek… Jak mohl někdo udělat takovou děsnou věc?
Cítil bytostnej vztek na celej svět a trochu iracionálně hlavně na toho komunistickýho hajzlíka Krízla, ten ho teda pěkně vytočil, řeší akorát tak, na koho by mohl celej průšvih svalit a vůbec ne, co se doopravdy stalo. On je vůbec celej jeho papaláš otec. Vždycky váhal, jestli má Honzovi tyhle věci říkat, starej Krízl a starej Kulhánek byli v osmdesátkách největší kámoši z krajskýho výboru KSČ.
Najednou se rozhodl, ať se Krízl třeba vztekne, on se z toho vyšachovat nenechá.
Došel na sesternu a podepsal revers. Zavolal kamarádovi taxikářovi a za chvíli už si kupoval v oblíbeném stánku další chleby s řízkem a mířil ke starým kasárnám obhlídnout situaci. Rozvalenej plot ho trochu zaskočil, tak jen v taxiku pomaličku projel okolo a nechal se vysadit v ulici za muzeem. Tam měl z noci nehody strategicky zaparkovaný svoje auto, bylo to dost daleko od kasáren na to, aby si ho někdo všiml, ale měl výhled přímo na bránu do areálu. Usadil se s dalekohledem na klíně a zamyslel se, jak nejlépe zjistit, kdo tomu teď vlastně šéfuje. Možná by mohl zkusit sledovat toho mladýho bouchače, jestli se objeví. Uvidí se. Co už by měl v tuhle chvíli dělat jinýho, pomyslel si nevesele.