7. Duchařina - Vářův příběh

„Sory vole, že jsem tak vyjel, ale mě to tak sere!“ ozvalo se po chvíli v koruně kaštanu kousek nade mnou.
Poposedl jsem na vyšší větev, abych měl na Vářu lepší výhled, a nechal jsem ho dál mluvit.
„Já jsem vás s dědkem viděl, že sem chcete lízt. Věděl jsem, že to je pod proudem. Ječel jsem na vás, jak pominutej. A vy jste mě stejně neslyšeli.“ Bylo vidět, jak polyká další salvu nadávek.
„Za to přece nemůžeš, Vářo,“ řekl jsem. Přesně jsem chápal jeho rozpoložení. Cítil jsem to úplně stejně.
„Strašně mě štve, jak nedokážu věci kolem sebe ovlivnit. A Macháň je takovej debil! To skončí strašným průserem!“
Zkusil jsem ho trochu odvést k tomu, co zajímalo mne. „To je ten bouchač, jak jsme ho tu viděli s Paterou?“
Vářa jen zabručel.
„A kde se tu vůbec vzal? Určitě není zdejší, to bych o něm věděl.“
„Když už začal bejt Kulhánek starej a začal mu trochu na to šéfování docházet dech, tak se tu začali slejzat různý divný týpci. No a Macháň si pojistil pozici tim, že vlez Kulhánkový céři do postele.“
„Jako Vávrový?“ divil jsem se. „Dyť jí musí bejt přes padesát!“ Macháň vypadal maximálně na třicet.
„Simona byla dycky na zajíčky,“ řekl Vářa lakonicky.
„A Vávroj to je jedno?“ divil jsem se. Že by Vávra nějak toleroval nevěru manželky, to bych ještě asi pochopit dokázal (on byl ještě o dost starší, než ona), ale že by se nechal vyšoupnout z Kulhánkovic byznysu, to mi bylo divný.
„Vávra nikdy do ničeho nemohl kecat. Servilně dělal, co Kulhánkoj na vočích viděl, ale nikdo ho nebral vážně.“
Vlastně mě to nepřekvapilo. Vávra byl jeden z největších tlučhubů na magistrátu. Na nic víc mu hlava nestačila.
Vářa se na mě překvapeně podíval: „Sem si nikdy nemyslel, že tohle budu někomu vykládat. Natož policajtoj.“
„No, to bude tim, že už nejsem policajt,“ komentoval jsem nevesele.
„Přesně. Jediný pozitivum na tomhle stavu je, že už si fakt žádnej fet nedam, protože to prostě nejde.“
„To muselo bejt zatraceně těžký, dělat v tomhle všem po léčbě závislosti.“
„Nebyl den, kdy bych na to nemyslel. V tom se mi vážně ulevilo. Jen mam strašnej strach, co bude teď, když Macháň vůbec neřeší, co za matroš kupuje, jen aby na tom vydělal.“
„To, co se teď prodává, tos ještě kontroloval?“
„Víceméně. Zatím přetrvávaj dodavatelé od Kulhánka, kontrolovával jsem každou dodávku a už dlouho to bylo bez problémů, asi i proto, že věděli, že šmejd jim Kulhánek hodí na hlavu. Co nastane, až se Macháň rozhodne, že chce brát odjinud, to je to, čeho se bojim.“
Chvíli jsme oba mlčeli. Musel jsem dát Vářoj za pravdu, že tohle opravdu nemá žádné snadné řešení. Stejně jsem měl potřebu tohle všechno nějak líp chápat, tak jsem se opatrně zeptal: „Co měl vlastně Kulhánek na tebe?“ A spěšně jsem dodal. „Teda pokud by ti nevadilo o tom mluvit.“
Vářa si poodsedl o větev vedle a mlčel.
„Já vím, že si říkáš, že to nemá cenu, ale stejně myslím, že nám jde oběma jen o to, aby se tu zase někdo další náhodně nepředávkoval. A jestli to půjde nebo nepůjde nějak ovlivnit?“ pokrčil jsem rameny. „Vždycky jsem věci aspoň zkusil, než abych to rovnou vzdával.“
„Není, co ztratit,“ nevesele kývnul Vářa a nadechl se, jako by přemejšlel, odkud začít. Vypadal, že to bude bolestný povídání.
„Ty znáš dědka, tak asi víš o Věře.“ (*)
Kývl jsem, snad mu to trochu ulehčí začátek povídání.
A Vářa poposkočil v povídání o hodnej kus dál: „Když jsem se vrátil z léčení, tak mě kupodivu vzali zpátky na školu. Zasadil se o to Janák, tehdejší šéf z orgány – tedy z Ústavu organický chemie, kde jsem před tím vším dělal pomvěda a kterej věděl, že mi ta chemie docela jde. Držel jsem se od drog pěkně daleko, ale bylo to fakt blbý období. Školu se mi podařilo dodělat a Janák mě vzal na orgánu. Učení mi nešlo, ty mladý týpci mě děsně štvali, ale pak tam někdo odešel do firmy a zbyl po něm grant – docela průser. Tak to hodili na hlavu mně, že už se na tom mnoho zkazit nedá. A já zjistil, že pokud se mi z toho podaří dostat slušnou publikaci, tak si vlastně můžu do velký míry dělat, co budu chtít, to bylo něco pro mě – konečně mě zase začal svět trochu bavit.“ Odmlčel se. „Pak z čista jasna si na mě počkal jeden bejvalej kámoš, že je zas mezi lidma nějakej divnej perník. Nevim, co si myslel, že udělám. Zanalyzoval jsem, co mi dal, a totálně se vyděsil. Tak jsem řešil, co mám dělat, nechtěl jsem nikoho dostat do problémů, tak jsem zkusil nechat dědkoj vzkaz, jestli to pochopí. A jemu to došlo naprosto okamžitě. Zařídil šťáru a dostal ten sajrajt z trhu. Jenže, nevim jak, nějak se tý mý úlohy v tomhle domáknul Kulhánek a poslal na mě svý lidi. Dali mi kapku na frak a Kulhánek mi dal kudlu na krk, že mám pro něj vařit. No a vod tý doby jsme takhle fungovali. Já jsem věděl, že tu Kulhánek neprodává žádný sajrajty a on zas, že pokud mu vypadne dodavatel, tak uvařim. Šťastnej jsem z toho nebyl, ale byl jsem s tim schopnej žít.“
Tak tohle sedělo do mýho obrázku o Vářovi. Počkal jsem, jestli bude pokračovat a on se nakonec zase trochu neochotně rozmluvil: „Když nastoupil Macháň, tak prohlásil, že mám vypadnout a že jestli někde něco kecnu, tak mi zakroutí krkem. Pak se mi někde nězdál nějakej matroš a domluvil jsem se s Paterou, že to dojdu zanalyzovat. Patera se moc netvářil, ale znal mě, že mu problémy dělat nebudu. No jenže než jsem stihl dodělat analýzu, tak dorazil Macháň na namátkovou kontrolu – on je asi fakt paranoidní. Když mě uviděl, totálně se vytočil a než jsem stačil cokoliv vysvětlit, tak ze mě byl duch.“
„To je fakt magor,“ ujelo mi a zjistil jsem, že v duchu cituju Vářu: „To skončí strašným průserem!“
Vářa zase zareagoval, jak kdybych to řekl nahlas: „Přesně.“
Jak jsem si říkal, že se budu muset naučit tyhle hlasité myšlenky líp ovládat, tak jsem uviděl taxík, jak pomaloučku objíždí kolem toho rozvaleného plotu.