V minulém díle se Honza Čermák vydal na obhlídku místa, kde měli s bejvalým parťákem Pavlem Dědkem tu nehodu elektrickým proudem. Vářa (po kterém vlastně původně pátrali) mu v tomto díle ukazuje, co všechno má drogová scéna v těch starých nepoužívaných kasárnách.
Jak jsem tam tak mlčky koukal na rozvalenej plot a přemýšlel o šéfovi, tak Vářa netrpělivě nadhodil: „Se pojď podivat dovnitř, ne? Však kvůli tomu jste sem chtěli lízt.“
Uznal jsem, že má pravdu, a následoval ho.
Nejprve jsme prošli kolem Patery. Seděl v cimřičce hned u vchodu a mazal si koleno.
„Ten tu musí trávit hodně času, co?“ zeptal jsem se.
Vářa vypadal, jako by se bál nahlas mluvit. Došlo mi, že mu chybí ta průprava, které se mi dostalo od Lídy. Až když jsme zašli za roh, tak se zastavil a tiše se rozpovídal: „Jo, vole, je tu fakt skoro furt. Vždycky dělal Kulhánkovi nějaký menší fušky, hlavně hlídá kde co. Nevím, čím ho držel v šachu Kulhánek – možná měl u něj nějaký dluhy z podnikání ze začátku devadesátek, nevim, rozhodně to nejni žádnej vyžírka lačnej po prachách, se na něj koukni.“ Z poza rohu jsme sledovali, jak Patera s povzdechem zavírá víčko od masti. „Chudák, teď si na tom kopání ty klouby pěkně dodělal a má poslední pixlu toho mýho mazání, fakt mu to na ty jeho klouby dělalo dobře. No, další mu už holt neudělám. Vždycky si ze mě dělal srandu, že by měl Kulhánek z toho mýho konopnýho mazání lepší kšeft, než se vší svý prodaný trávy.“ Překvapila mne míra Vářovy empatie, ale vypadal, že už se mu o tom mluvit nechce, tak jsem na něj netlačil.
Slezli jsme do suterénu, nakoukli do pěstírny (Pavel měl zase pravdu, že tu je) a zamířili do Vářovy laborky. Na chvilku vypadal šťastně, že může někomu ukázat, co všechno si tam byl schopnej zařídit. Rozpovídal se a já ho nechal mluvit. Sice jsem půlce věcí nerozuměl, ale věděl jsem, že se takhle dozvím daleko víc věcí, než kdybych se pokusil z něj tahat jen ty věci, co by zajímaly mne. A že to bude trochu dýl trvat? No co, dělal jsem to takhle vždycky, konec konců jsem to vlastně taky odkoukal od Pavla.
Jestli jsem to správně pochopil, tak spoustu drahejch spešl analytickejch mašinek, který by si normálně pořizoval od specializovaný firmy, byl schopen do velký míry nahradit na koleně vyrobenýma věcma z běžných (a tedy pro nás policajty v podstatě nedohledatelných) součástek a byl na to náležitě hrdej. Taky jsem pochopil, že na běžný vaření by toho vybavení stačilo minimálně, většina věcí byla na detailní analýzu kvality všeho, co ten drogovej podnik distribuoval. Zase jsem si vzpomněl na Pavla – opět to odhadl naprosto přesně.
Za laborkou byl sklad, hlavně na chemikálie. Jak jsem se tam rozhlížel, našel jsem povědomě vypadající díru ve zdi. Tady někdo vydloubnul kulku. Podlaha pod tím místem vypadala vydrhnutě, kdežto zbytek byl zašlej. Kouknul jsem na Vářu, kterej si teprve v tu chvíli všiml, na co se koukám a v půlce věty se zajíkl. „Jo, tady se to stalo.“
Najednou nám tam bylo oběma nějak těsno. Vypadli jsme ven a usadili se na jednom v nedalekých stařičkých kaštanů.
Vářovi nebylo do mluvení, chvíli jsem ho nechal a pak jsem ho zkusil jen tak naťuknout, třeba se zase chytne.
„Hele Vářo, co je zač ten Macháň? Tohle jméno mi nějak není povědomý.“
„Přece ten debil, co nechal pustit proud do plotů, vole,“ zabručel nevrle.
„No, právě proto bych o něm chtěl vědět něco víc.“
„A k čemu? Ty vole, ty si jako furt myslíš, že v tomhle stavu ještě něco vyřešíme?“ a zmizel.
Tak tímhle mě Vářa fakt dostal. Tohle byl můj charakteristickej rys. Vždycky, když mi přišlo něco špatně, tak jsem to prostě potřeboval vyřešit, tvrdohlavej jak mezek. No a když to nešlo, jako že to někdy fakt nešlo, tak jsem to nesl hrozně blbě. I po těch dvaceti letech v práci mě tyhle věci děsně žraly. Nicméně došlo mi, že vzhledem k tomu jak se Vářa naštval, tak mu to taky není jedno. Vždyť on vlastně celej život nedělal nic jinýho, než že se snažil nějak omezit škody z drog. Když už nešlo ovlivnit to, že se ty drogy prodávaj, tak se aspoň snažil, aby se s nima nikdo náhodně neotrávil, tak jako se to tehdy stalo Věrce. Její smrt musela bejt pro Vářu stejná rána, jako pro Pavla. Možná ještě větší, on sám ji tehdy do toho klubu z nerozvážnosti vytáhl.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit