Moje články

„Pssst!“ Něžně mu položím prst na rty.
Vím, co mi chce říct.
Že je o víc než pětadvacet let starší. Že má to prokleté znamení na levém předloktí. Že ho má rodina nikdy nepřijme. Že má jedno ztroskotané manželství za sebou. Že má dospělého syna v mém věku. Že ho mí přátelé budou nenávidět. Že mi nemá co nabídnout.
Nadechne se.
„Pssst,“ umlčím ho znovu jemně. „Spi, je pozdě.“
Přitulím se k němu blíž. Nikdo z nás neví, kolik nám ještě zbývá společných nocí. Nenechám si ani jednu zkazit tím, že budeme mluvit o tom, proč bychom spolu neměli být.

„Není to náhodou proti bezpečnostním předpisům?“ Na těle mám hezkých pár modřin a oko mi začíná otékat.
„Neříkají jí Vrba mlátička jen tak pro nic za nic,“ zamžourá na mě skrze krev, co mu stéká z tržné rány na čele.
„Tak proč jsme skončili pod ní?“
„Byl jsem rozptýlený… Byla tma… A navíc je to víc než dvacet let, co jsem tady studoval… Jak si mám pamatovat, který strom je normální vrba a který Vrba mlátička?!“
Začít si spolu na plese k desátému výročí války byl vážně blbej nápad.
„Luciusi, máš obří sídlo, tak proč jsme sakra nešli k tobě?!“

„Je tam spousta lidí, všichni se svíjejí, každou chvíli ti někdo dupne na nohou, polije tě nebo na tebe spadne. A ty je nemůžeš ani proklít! A ten rámus! Ještě štěstí, že Voldemort nevěděl, že existuje techno, jinak by se to stalo s Cruciatem jeho oblíbenou mučící technikou. Na cestě domů nás otravoval nějaký otrapa, který chtěl peníze, a když jsem mu řekl, že je nemám, tak mě nazval přizdisráčem.“
Poslouchám, jak Lucius líčí naši návštěvu mudlovského klubu a následnou cestu domů Severusovi.
Rozhodně si nemůže stěžovat, že by vztah se mnou byl nudný. Nebo že by nezískával nové zážitky.

„Kdo tě tahle rozhodil?“ zeptal se Draco starostlivě.
„Lady Angelica Willoughbyová,“ zavrčela jsem. Byla skoro půlnoc a já jsem se už přes čtyři hodiny snažila být milá a zdvořilá k Dracovým početným (převážně ženským) příbuzným, kteří měli očividně jedno jediné přání: aby mě Draco – nebo já jeho – dotáhl co nejrychleji do kouzelnického kostela a abychom následně zplodili nejméně pět roztomilých plavovlasých Malfoyů.
Přemýšlela jsem, jestli si to zasnoubení nemám ještě rozmyslet.
„No, tu nejhorší tetičku máš za sebou…“
„Máš jich víc?“ zeptala jsem se podezřívavě.
„Už jen pár.“
„Draco, ve vaší rodině potřebujete akutně víc strýčků, aby ty tetičky zkrotili!“

Věděla, že tohle bude výzva. Co výzva. Problém. Životní cíl.
Byl o dvacet let starší.
Všechny ho milovaly, než ho začaly po první hodině nesnášet.
Byl dvojíma agentem, i když to tehdy nevěděla.
Měl naprosto příšernou povahu.
Naprosto příšerné hábity.
Její přátelé ho nenáviděli.
On po první hodině, kdy na něj chtěla zapůsobit, nenáviděl ji.
Ona se rozhodla, že si ho vezme.
Bylo jí dvanáct.
Nenechala se ničím a nikým odradit a vydala se tou cestou. Protože pravá žena si jde vždycky vlastní cestou. Jedině ta totiž vede k vytouženým cílům.
Hermiona Snapeová se s úsměvem podívala na svého manžela.

„Budu platit kartou,“ vysloví u pokladny pečlivě.
V hlavě si vybavuje manuál.
„Vsuňte kartu do přístroje. Zmáčkněte OK, zadejte PIN a znovu OK,“ chrlí na něj prodavačka naučeně.
Začne se potit. PIN je to podivné označení pro čtyři čísla. Má skvělou paměť - to si musí pamatovat. OK, to je kde?
Transakce zamítnuta.
Jak je to možné?
A proč nemohl dostat normálně mudlovské peníze?
Být špionem ve světě mudlů, když jste pocházeli z čistokrevné kouzelnické rodiny, bylo naprosté peklo. Zvlášť když manuál, jak používat platební karty, bankomaty, chytré telefony nebo internet psal někdo, kdo o tom věděl ještě méně než vy.

Zatahuji za sebou závěs ve zpovědnici.
„Odpusť mi, otče, neboť jsem zhřešila…“
Co mu mám říct? Že jsem použila lehké kouzlo zapomnění na souseda, abych mu nemusela přiznat, že to má pračka mu vytopila koupelnu? Že jsem použila spací kouzlo na dítě, co celou cestu v autobuse brečelo, když jsem se potřebovala učit? Že jsem jednomu týpkovi, co se mnou flirtoval v baru, aby pak vyjel po mé kamarádce, na chvíli vyčarovala na hlavně oslí uši?
Ne, to mu říct nemůžu.
„Lhala jsem…“
A lžu pořád. Mí milující a věřící rodiče by nikdy nepochopili, že jejich jediná dcera je čarodějka.

„Pozor, někdo sem jde…“
„Je to Snape.“
„A kruci.“
„Rychle sem, za tu sochu…“
„Posuň se kousek…“
„Au. Rone, stojíš mi na noze…“
„Proč ten pitomej plášť není větší…“
„A proč Snape chodí ve dvě ráno po chodbách…“
„Pš…“
Kroky mistra lektvarů se rozléhaly bradavickými chodbami, na chvíli se zdály přímo ohlušující, když prošel kolem sochy Barnabáše Blouznivého, za níž se ukrýval Harry s Ronem a Hermionou pod neviditelným pláštěm, a pak se pomalu vytrácely.
„Uf, to bylo o fous.“
„Myslíš, že o nás věděl?“
„Ano, pane Pottere, vím o vás.“
Nebelvírské trio opět dostalo trest na celý zbytek měsíce.

Hemžily se všude kolem něj. A příšerně ječely a vřískaly. Dvě z nich do něj narazily, vykulily oči a pak utekly.
Severus přemýšlel, zda by na ně nemohl použít jednu z Kleteb, které se nepromíjejí. Nebo Petrificus totalus. Nebo alespoň umlčovací kouzlo.
Dvě z nich ho zatahaly za lem dlouhého černého hábitu, a když se na ně podíval svým typickým přísným pohledem, jedna se rozbrečela a utekla s křikem: „Zlý, zlý pán.“
U Merlina, čím jsem si tohle zasloužil?
Severuse by nikdy nenapadlo, že větší úzkost než banda Smrtijedů v čele se samotným Voldemortem, mu způsobí návštěva kouzelnické mateřské školky.

„No tak, dělej. Bolí to,“ zasyčela podrážděně.
„Jsou začarované,“ ohradil se.
„A ty jsi co, blbej mudla?“
„Vydrž ještě chvilku.“
„To říkáš poslední hodinu!“
„Zkus to brát s humorem.“
„Kdybys ležel připoutaný k posteli pouty, které nejsou otevřít, ty, tak bych se možná bavila!“
Konečně slyšela, jak pouta cvakla. Vzápětí sledovala, jak se kovové kruhy vznesly do vzduchu a začaly se v něm rozplývat.
Nešlo by ještě teatrálněji? Pomyslela si kousavě, ale úleva, že je zase volná, převážila. Začala si masírovat zápěstí.
„Severusi, pro příště, až budeš zase chtít okořenit náš milostný život, tak mě spoutej šátkem. A bez kouzel!“

„Kyti!“ vykřikne kamarádčina dcera Lea a vrhne se doprostřed trávníku, na němž kvete zářivě žlutý koberec pampelišek.
Zoufale v kabelce lovím balíček papírových kapesníků a léky na alergii a přitom sleduji tu sladkou dvouletou holčičku v růžových šatičkách… jak řádí na trávníku jako hurikán Katrina.
Lea si kecne doprostřed žlutého pole, blaženě trhá a mlátí pampelišky a spokojeně se směje, když vidí, jak se květiny pro útokem jejích sice malých, ale odhodlaných a vytrvalých pěstiček, lámou.
Přestávám hledat kapesníky i léky na alergii. Lea očividně stihne potenciální žlutou hrozbu zdecimovat dřív, než ke mně nějaký ten zlotřilý pyl vůbec doletí.

„Jsi svobodná, co budeš dělat?“
Hlavou mi bleskne nápad.
Králi se ale nechci svěřovat. S jedním králem jsem vystoupala k vrcholu i padla. S tím druhým nechci už mít nic společného.
Potřesu hlavou. „Něco mě napadne.“
Uchopí mě za ruku. „Můžeš tu zůstat. Se mnou.“
Pochopím, jak to myslí. Čím lépe potvrdit vítězství, než tím, že udělá milenku z bývalé milenky bývalého krále?
„Máš všechno, co můžeš chtít. Říši. Moc. Korunu na hlavně. A hlavu na krku.“
„On měl víc.“
„A skončil opuštěný, nemocný, hladový a špinavý v chatrči uprostřed lesů. Nechtěj víc, než můžeš mít.“
Otočím se a odcházím.

Nepřijde.
Uvědomuje si, že zemřít kvůli takové hlouposti, je ubohé. Ta chvíle spřízněnosti a vášně byla vyvolána shodou okolností. Potřebou lásky, které se jim nedostávalo.
I kdyby přišel, nepomůže jí. Nejspíš by sám skončil s hlavou na špalku.
Jediný muž, který ji může doopravdy zachránit, na ni už zapomněl. I když vládne veškerou magickou mocí, jakou si smrtelník může přát, nepomůže jí.
To zabolelo, ostře a krutě. Připomnělo jí to všechny sny a naděje, štěstí a smích, které cítila před deseti lety. Myslela si, že je její spřízněnou duší. Muž, který ji okouzlil jen proto, aby ji předal svému králi.

„Proč jsi tak zadýchaný?“ ozval se Sherlockův hlas v telefonu. „Určitě jsi zase cvičil. Že ty zase držíš dietu, Mycrofte?“ uplatňoval na něj jeho mladší bratr své pověstné dedukční schopnosti.
„Archivoval jsem,“ odtušil Mycroft.
„A u toho ses tak zadýchal?“
„Pomáhala mi s tím asistentka.“
„Aha.“
Na druhé straně telefonu se rozhostilo ticho.
Mycroft vždycky svého mladšího bratra považoval za pomalejšího. Jinak nechápal, jak je možné, že už mu to dávno nedošlo.
„Musím končit, Sherlocku. Mám tu ještě spoustu… archivování.“
Položil telefon a vrátil se Anthee, které se pobaveně usmívala.
„Žádnou dietu nepotřebuješ, drahý. Ale pokud chceš pokračovat ve cvičení…“

Alana zaklepala na dveře půdy, otevřela je a vešla dovnitř. Před sebou levitovala krabice.
„Šťastné a veselé.“
Kolem ní se nahrnuli skřítci s rozzářenýma očima.
Alana začala vytahovat dárky a četla jména.
S úsměvem pozorovala jejich nadšení z vyřazených kusů oblečení a drobností.
Jedna malá skřítka na sobě měla krajkovou sukýnku, růžové tričko s nápisem Girl Star a na hlavě čelenku s motýly. To byly dárky od Rose. Skřítce nemohlo nic udělat větší radost.
I když z pohledu lidí byli skřítci malí a oškliví, i oni se chtěli líbit.
A navíc z jejich pohledu mohli být lidé velcí a oškliví.

Přeměňování bylo ještě před rokem Hermioniným oblíbeným předmětem. Teď přemýšlela, k čemu jí bude dobré umět přeměnit čajový šálek na želvu. Nebo když se podívala na dnešní zadání, jehelníček na krysu.
Mávla hůlkou a vyslovila zaklínadlo, ale už v tu chvíli si uvědomila, že udělala chybu. Vzápětí konsternovaně zírala na nutrii s dlouhými černými a růžovými chlupy a zbytky jehel v podobě cvoků v srsti.
„U Merlina, co to je?“ vyhrkla profesorka McGonagallová.
„Punková nutrie?“ prohodila Hermiona s ležérní drzostí.
Profesorka McGonnagalová na ni zírala.
Ach jo, trávím příliš času ve sklepení vypomáháním profesoru Snapeovi. Má na mě špatný vliv.

Přejíždím pohledem po svých nástrojích úhledně vyrovnaných na desce stolu.
Ráda o sobě uvažuji jako o umělkyni, i když svět by mi to nepřiznal. Svět vlastně ani neví, že existuji.
Ale to co dělám, je umění. Svým způsobem.
Mohla bych to dělat jen kvůli potěše z tvorby, z procesu, který je ve své podstatně stejný, ale přitom vždycky odlišný. Jen pro samotné umění.
Ale mí zaměstnavatelé chtějí slyšet, co jim mé objekty řeknou. A za to mě platí.
Všichni jsou spokojeni.
Tedy mé objekty ne, ale pro skutečné umění se musí něco obětovat. Třeba i lidský život.
Sahám po kleštích.

„Co červen?“ navrhla Hermiona.
„To budu tři týdny na výzkumné expedici v amazonském pralese,“ odpověděl Severus, který listoval ve svém diáři. „Červenec?“ navrhl.
„To jsem zase já na speciálním školení v Rusku. Srpen? Ne, to mají svatbu Neville s Lunou,“ listovala svým diářem. Září?“
„Musím odevzdat rukopis knihy…“
Být na cestách mělo své výhody. Nikdy si nezevšedněli. Nikdy si nezačali doopravdy lézt na nervy. Těšili se na sebe.
Ale také nevýhody. Třeba, že se nemohli dohodnout ani na datu vlastní svatby.
„Hm, co příští víkend. Mám volno,“ řekla Hermiona.
„Já taky.
„No, tak to bychom měli začít rozesílat pozvánky, nemyslíš?“

To chce klid, Hermiono. Hlavně buď v klidu.
To zvládneš.
Ostatně, přežila jsi válku. Přežila jsi pár měsíců ve stanu. Přežila jsi mučení od Bellatrix Lestrangeové, i když se ti o něm ještě pořád občas zdají noční můry… Přežila jsi Velkou bitvu.
Takže tohle musíš zvládnout levou zadní.
Hermiona zhluboka dýchala a opakovala si to v duchu ve snaze se uklidnit.
„Buď v klidu, Hermiono. To dáš.“ Povzbudil ji Harry, i když sám byl trochu pobledlý.
I Chlapec, který přežil a dvakrát porazil Voldemorta, měl strach ze zkoušek OVCE.
To ji trochu uklidnilo.
A dalo to. A měla samá V.

„Od té chvíle používáme úsloví: Pacta sunt servanda…“ pokračoval profesor Binns ve výkladu.
„Rone!“ šeptla Hermiona důrazně.
Ron zvedl hlavu z lavice a rozespale na ni zamžoural.
„Už je konec?“
„Ne…“
„Tak proč mě budíš?“ zeptal se naštvaně.
„Měl by sis to poslechnout. Bude se ti to hodit k závěrečným testům. Navíc je to zajímavé…“
„Hermiono, Binns nikdy neřekl nic zajímavého, ani když mluví anglicky. Natož když mluví latinsky!“
A s tím si položil hlavu zpět na lavici a zavřel oči.
„Měli bychom Brumbálovi navrhnout, aby do tříd dějin čar a kouzel dal měkčí lavice. Nebo rovnou postele,“ zamumlal ještě.

Dopadli jsme na postel.
Sakra! Vážně jsem litovala, že u sebe nemám hůlku, protože svléknout chlapa bez kouzel není žádná legrace. Zvlášť když se soustředíte na něco jiného… třeba na jeho dokonale tvarovaná ústa.
Na to, že bylo Luciusovi přes padesát, měl dokonalé tělo, štíhlé a pevné, a mě nikdy neomrzelo zkoumat ho rukama i ústy a zapisovat si do paměti každé napnutí svalu, každý tlumený vzdech.
Konečně bylo všechno oblečení dole a naše těla se propletla.
Ať už si o něm ženy myslely cokoliv – a představovaly si, jak je skvělý milenec – neměly ani tušení, jak dokonalý je... pro mě.

Bylo jí jasné, že život s ním nebude snadný. Chtěl rozhodovat a mít nad vším kontrolu.
Nedivila se mu, protože většinu života za něj rozhodovali druzí.
Jenže… Ne vždycky to byl dobrý nápad.
Když přišla domů, ocitla se uprostřed bojiště. V kuchyni to vypadlo jako po výbuchu. A to prý mu nikdy nic nevybuchuje, hm. Rose nebyla vykoupaná. Hugo neměl udělaný úkol z přeměňování.
Povzdychla si.
Muž má být hlava, ale žena krkem… Ale někdy je třeba přímý útok.
„Severusi, miluji tě, ale co kdybys velení domácnosti nechal na mně a šel vařit lektvary?“
Severus uznal, kdo je tady generál.

„Kdybych byla ve tvé kůži, taky bych byla v klidu!“ zaječela na něj.
Pohádali se, strašně.
Spát, zapomenout. Zdály se jí divné, tíživé sny o cizích kůžích…
Po takových večerech se špatně probouzí. Hlava bolí, tělo taky. A ty záda, au. To byl Martinův problém, polykal ibuprofeny jako lentilky.
Zvedla se z postele a podívala se na své ruce. Do háje! Pohled do zrcadla – a je to jasné. Jeho tvář, vlasy, oči. Je v jeho těle! Nevyděsilo ji to tak, jak čekala. Věděla, že je to pouze dočasné. Trest.
Včera si o to koledovali.
Ale teď potřebuje ibuprofen. Nebo dva.

Dobby, skřítek (? - 1998)
Skřítek Dobby se narodil na panství Malfoy Manor ve Wiltshiru v Anglii. Jména jeho rodičů nejsou známa. Oba patřili mezi skřítky-otroky patřící k Malfoy Manor, jehož vlastníkem se stal Lucius Malfoy.
V roce 1993 se skřítek Dobby vzepřel pravidlům čistokrevných kouzelníků a otrokářskému řádu a zachránil život Harry Potterovi. Ten mu o několik měsíců později daroval svobodu.
V roce 1998 zachránil život Harrymu Potterovi podruhé, když mu pomohl uniknout ze zajetí na Malfoy Manor, které ovládal černokněžník Voldemort. Během této akce byl smrtelně raněn dýkou, kterou vrhla čarodějnice Bellatrix Lestrangeová. Byl pohřben na neznámé pláži Harry Potterem.

Ležela jsem v posteli a snažila jsem se nevnímat, že lektvary přestávají působit. Naražená žebra, lehký otřes mozku a parádní monokl. Měla jsem štěstí, ale pořád to bolelo.
A tak mě našel Lucius.
„Jak ti je?“
„Občas mám pocit, že vidím hvězdičky, ale to je nejspíš tím lektvarem proti bolesti.“
„No, pokud nevidíš mě se svatozáří, tak to bude brát tak, že se tvůj otřes mozku nezhoršil.“
„Pokud bych tě viděla se svatozáří, tak bych řekla, že jsem v nebi.“
Mohl by mi dát kousek nebe i teď.
Kdyby mi odpověděl.
Nebo mě políbil.
Ale jen mi podal další lektvar.

Otráveně si povzdychl.
„Slečno Grangerová, vy už jste tu zas?“
„Ano, pane profesore.“
„Co nechápete tentokrát?“
O hodinu později
To si ze mě dělají legraci, že tohle má být nejchytřejší čarodějka, co vyšla z Bradavic. Vždyť už tu byla po čtvrté kvůli úplně triviální věci!
To si ze mě dělají srandu, že tohle je nejtalentovanější kouzelník současnosti. Copak ještě pořád nepochopil, že sem lezu jen proto, že se mi líbí? Očividně ne. Možná by měla zkusit přímý útok.
O týden později
„Slečno Grangerová, co chcete tentokrát?“
„Tohle.“
A vrhla se na něj.
Když příště přišla v konzultačních hodinách, už neprotestoval.

Vrátil se do rodného domu jako troska.
Neměl vlastní tělesnou schránku, vlastnil pouhý kousek duše a jen přežíval. Nenáviděl tu bezmoc.
Nejprve zabil správce domu.
Poté poslal Červíčka, abych přinesl z hrobu kosti jeho otce, toho mudlovského šmejda, jehož nečistou krev tolik nenáviděl.
Připravil past na Turnaji tří kouzelníků, v níž měl uvíznout proklatý Harry Potter. Jednou ho zničil, teď mu pomůže se znovuzrodit. A Červíček bude taky užitečný, nebo alespoň jedna jeho část.
Voldemort, Pán zla, kdysi nejmocnější černokněžník v britském kouzelnickém světě, se vrátil domů. Brzy zase bude sám sebou. Získá zpátky svou moc.
A pak zavládne strach.

„Nováková, prosím,“ ohlásím se do telefonu netrpělivě. Jestli je to zase nějaké call centrum nebo Česká spořitelna, tak ať nečekají, že na ně budu vlídná.
„Květinářství Kohout. Máme tu pro vás donášku květin.“
„Co-cože?“ zakoktám se. „Květiny? To asi nebude pro mne. Nespletla jste se?“
„Jste Zuzana Nováková?“
„No, ano to jsem.“
„Tak to vypadá, že jsou pro vás. Můžete si pro ně sjet dolů?“
„Jistě,“ zamumlám.
Já nedostávám květiny. Nikdy. Jedinou růži jsem dostala na maturitním večírku.
Před domem stojí slečna a v náručí drží pugét ohnivě rudých růží.
Jsou nádherné. Mají jedinou vadu: jsou od muže, kterého nemiluju.

Hrabě Andrássy se procházel tanečním sálem. Všude dámy a pánové ve večerních šatech s obličeji zakrytými škraboškami. A ty obličeje, které byly kolem masek vidět, vypadaly nezajímavě.
A pak uviděl ji. V nádheře rudých hedvábných šatů, na první pohled výjimečnou. Ani maska nemohla zakrýt, že se jedná o pozoruhodně krásnou ženu.
Chtěl ji. Vyzval ji k tanci. Sváděl ji. Okouzlila ho, když místo německy začala mluvit maďarsky.
Odvedl ji ven. Chtěl vidět její tvář.
Sundala škrabošku a usmála.
Padl na kolena, jak se na věrného služebníka slušelo.
Císařovna Alžběta, přezdívaná Sissi se na něj mírně usmívala.
Jeho touha ještě vzrostla.

Všechny hodiny lektvarů si přál své studenty počastovat jednou pěknou Avadou kedavrou přímo mezi oči. Tedy s výjimkou studentů ze Zmijozelu - a to u některých z nich, jako byli Crabbe a Goyle přemýšlel třeba o použití Petrificus totalus. Nebyl by v tom žádný rozdíl.
Jenže za a) zabít své studenty bylo sice lákavé (žádné tupé hlavy, žádné vybuchující kotlíky, žádné opravování stupidních esejů atd.), ale zcela nedostačující a za b) představa zbytku života stráveného v Azkabanu ho ani trochu nelákala.
Tam by nemohl sledovat, jak se Potter kroutí (a nenávistně ho probodává pohledem), když musí sekat tlustočervy nebo pitvat tarantule.

Šla prázdnými a tichými chodbami Bradavic. Snažila se nedělat hluk, už bylo dávno po půlnoci. Noční návraty pro ni nebyly ničím neobvyklým, protože pracovala jako bystrozorka v Oddělení pro zločiny způsobené černou magií – a to rozhodně nemělo běžnou pracovní dobu.
Svlékla se, vyčistila si zuby a vešla do ložnice.
Pod dekou spatřila obrys těla a na polštáři tmavou hlavu. Těšilo ji vracet se domů. K němu. Zvlášť po náročném dni jako byl tento.
Vklouzla do postele, objala ho a přitiskla se.
„U Merlina, jsi úplně ledová!“ ozval se nabručeně.
Usmála se a zašeptala mu hravě do ucha: „Tak mě zahřej.“

1. února 1999
Drahý příteli,
píši Vám, abych se ujistila, že jste stále živ? Varovala jsem Vás, že si sebou máte přivézt početnou ochranku, abyste se vyhnul případným kolizím se svými příznivci.
2. února 1999
Hermiono,
Děkuji za pochvalu mé přednášky. Byl jsem poněkud nesvůj z toho, že by po mně mohli studenti z čistokrevných rodin házet shnilá rajčata a ovoce, nebo rovnou metat kletby. S onou mladou dívkou, která na mě skutečně přistála, jsem jaksi nepočítal. Přežil jsem dvě války s Voldemortem a musím se přiznat, že mě dost znechutila představa toho, že bych měl zemřít udušen… ženským poprsím.

Byly úplně všude. Sledovaly ho na chodbách, dívaly se na něj, chodily za ním. Číhaly na něj za každým rohem. Vyskakovaly na něj zpoza soch. Vypadalo to, že objevily i z některých tajných chodeb, které chtěl v nouzi použít k útěku. Když utekl ven, byly tam taky, ani zima je neodradila.
Ty nejodvážnější pronikly až do jeho ložnice! Ty málo odvážné za ním posílaly sledovací zařízení v podobě létajícím psaníček a dárečků.
Harry Potter měl pocit, že tohle není den sv. Valentýna v Bradavicích, ale invaze. A že nemá šanci, se proti všem těm dívkám, co na něj útočily, ubránit.

„Pan V. mi dal plánek s nakreslenou zkratkou,“ hlásí kamarád, co mě má odvézt.
„Nevšímej si toho, zmačkej to, zahoď to,“ radím mu. „Zkratky pana V. znamenají to, že si zajedeme nejmíň padesát kilometrů, uvízneme na polní cestě a podobně.“
Nevěří mi. Pohodlně se uvelebím na sedadle. Tohle bude dlouhá jízda.
Pokud jste žena (a navíc blondýna) tak v autě nemáte ohledně cesty žádné hlasovací právo.
XXX
„Kde to sakra jsme?“
„Řekla bych, že v jiném městě, než máme být,“ pokrčím rameny.
„A kam mám teď jako jet?“
Natáhnu se pro mapu. Přeci jen chci do cíle dorazit aspoň na večeři.

Nesmí se studentů dotýkat, natož je bít hůlkou přes prsty, nebo jim dávat výchovné záhlavce. Nesmí na studenty křičet a slovně je ponižovat. Nesmí studentům zadávat úkoly, při kterých by se mohli zranit. Má studenty učit přátelským a motivačním způsobem, který jim umožní přirozený rozvoj jejich schopností.
Severus Snape zmuchlal pergamen s popisem nových učebních metod v Bradavicích a vyhodil ho.
Byl ze staré školy, žádné moderní psychologické žvásty ho nezajímaly.
Zvláště po náročných hodinách lektvarů, kdy se sešlo smrtící nebelvírské duo Potter a Longbottom, opravdu litoval, že školník Filch má výslovně zakázáno používat při školních trestech na studenty palečnice.

Margaret vystoupila z vlaku. Potřebovala se protáhnout a uniknout pátravým pohledům Henryho. Přestože se tvářila klidně a vyrovnaně jako vždycky, návštěva opuštěné Marlboroughské přádelny jí hluboce otřásla. A také to, že se nesetkala s ním.
Po vedlejší koleji přijížděl vlak z jihu. Jakoby ho její myšlenky přivolaly, spatřila v jednom z kupé známou tvář.
Poznala by ho kdekoliv, ten dokonalý profil s rovným nosem, krásná ústa, pronikavě modré oči. Byl oblečen nezvykle neformálně, neměl svrchník ani vázanku, na tvářích jednodenní strniště. Vypadal tak… přístupně.
Margaretino srdce začalo prudce bušit.
Pan Thorton vystoupil z kupé, a když ji spatřil, usmál se.

„Alohomora! Alohomora! Krucinál, proč to nefunguje,“ vykřikla Hermiona podrážděně a zběsile mávala hůlkou.
Její výkřik se jí opakovaně vrátil díky ozvěně v bradavických sklepeních. Momentálně jí ale bylo jedno, že ruší noční klid. Bylo krátce po půlnoci, měla za sebou dlouhý den a v sobě čtyři skleničky vína. Chtěla být doma, jít do postele a spát.
„Alohomora! Finite! Evanesco! Sezame, otevři se!“ zkusila zoufale.
Vedle ní se ozval přidušený smích. „Nech mě, já to vyřídím. Bombar…“
Hermiona ho chytla za ruku dřív, než stihl vyhodit dveře od jejich komnat do vzduchu.
„Severusi,“ zeptala se znaveně, „nebylo by lepší zavolat zámečníka?“

„Už je tu P.IF.K.A?“ zeptám své kolegyně, když vpadnu do kanceláře.
P.IF.K.A. je přezdívka pro naší šéfovou, kterou jsem vymyslela podle toho, že má pifku na někoho každý den. Poslední dobou na mě. Pod přezdívkou se navíc skrývá tajné označení Aleny Novákové, naší nadřízené. Příšerná-imbecilní-falešná-kráva-Alena.
Pro jistotu se rozhlédnu, jestli mi nestojí za zadkem. I když nemá tušení, co se pod přezdívkou skrývá, samotné označení „pifka“ by ji nepochybně rozzuřilo k nepříčetnosti.
A já nestojím o to, aby na mě řvala kvůli takové blbosti. I když je to možná jedno, ona si vždycky najde něco, za co mi může vynadat.

Křup.
Připoutaný Smrtijed řve jako tur, když mu kouzlem systematicky lámu prsty na rukou.
Vytáhnu nářadí - nože, pilky, knuty, obušky, palečnice, značkovací železa a další mudlovské vychytávky. Není nad starou dobrou ruční práci.
Vezmu jeden z nožů a pustím se do díla.
Smrtijed křičí.
„Budu… m-mluvit…“
Jasně, že budeš. Každý nakonec promluví.
Já jen chci mít jistotu, že budeš mluvit pravdu.
XXX
Předám bystrozorům záznam z výslechu, kde je uvedeno vše, co ten pitomec o Voldemortových plánech věděl. Ne že by toho bylo moc.
I ti dobří občas musí použít způsoby těch špatných, aby mohli vyhrát.
A na to mají mě.

Musel jsem se zbláznit, kdy jsem přijal asistentku, myslel si on.
Musela jsem se pominout, že jsem přijala místo u takového pitomce, myslela si ona.
Třenice byly na denním pořádku.
Je úplně neschopná. Copak nepozná rozdíl mezi rubínově červenou a korálově červenou barvou lektvaru?
Od kdy existuje chlap, co zná odstíny barev? Žádný normální chlap netuší, že červená může mít víc druhů! Jenže on není normální…
Jiskry mezi nimi lítaly, ale dlouho to byly jiskry zlosti. Až jednou se změnily na jiskry vášně.
Třenice nahradilo mnohem příjemnější tření…
A Severus Snape poprvé po třiceti letech nechal vybuchnout kotlík s lektvarem.