10. Výslech

Na prosbu Náprstkovu dorazilo do domu U Halánků několik četníků, mužů, kteří byli pověřeni vyšetřováním smrti Marie Těšínské. Příliš jsem nepochybovala o tom, že se jedná o vraždu. Jed, který Marie požila, není rozhodně bezbolestný a také není něčím, na co by ve spořádané domácnosti mohla narazit náhodou. Náprstek mě však upozornil, že bych si své postřehy měla nechat pro sebe.
„Cílem četníka v tomto případě je,” řekl, „co nejdříve najít někoho, koho bude moct zavřít a kdo bude v novinách vypadat jako dostatečně pravděpodobný vrah.”
Nepřipadalo mi, že bych splňovala tyto podmínky, ale Náprstek měl s místní policií bohaté zkušenosti a já se záhy přesvědčila o tom, jak dobře bych bývala udělala, kdybych jeho radu respektovala.
„To je ta divoška?” četník přehlédl ruku, kterou jsem mu nabízela, a obrátil se rovnou k Náprstkovi.
„Jsem Nšo-či, dcera Inču-čunova,” odpověděla jsem. „Jsem hostem v tomto domě a v této zemi. Znám však jazyk místních lidí i jejich náčelníků. Můžete na mě mluvit přímo.”
Věděla jsem, že zdůrazněním rozdílů mezi těmi, kdo v mocnářství hovoří česky a těmi, co mluví německy, si moc sympatií nezískám, ale neodolala jsem. Vysoký a docela pohledný muž sice na první pohled působil dobře, ale jeho slova byla plná jedu.
„Dobře jste ji vycvičil,” kývl na Náprstka. „Taková malá vlastenecká loutka. Ale nechápu, o čem se tu bavíme.”
„Byla jsem poslední, kdo viděl Marii Orlickou živou,” odpověděla jsem mu opět místo Náprstka. „Nemá to snad pro vás význam?”
Tentokrát už se na mě podíval. Probodl mě pohledem a já si uvědomila, že by bývalo možná bezpečnější zůstat nevědomou loutkou.
„Tak ono to má pocit, že je to významné,” zasmál se. „A umí hodiny?”
Tentokrát nebylo jasné, jestli oslovuje mne nebo Náprstka. Má trpělivost však definitivně přetekla.
„Čas je pro Nšo-či posvátný. Rozbijí stroje, které se ho odvažují počítat. Copak je možné svázat běh životů?”
Náprstek si povzdechl, protože moc dobře věděl, že dokonce i vlastním malé kapesní hodinky. Bohužel mě to však neumlčelo.
„Ale pokud to chcete vědět,” pokračovala jsem. „Mluvila jsem s ní pár minut po desáté. Dále by vás mohlo zajímat, že byla otrávena. Křeč, která ji zachvátila, i zabarvení jejích slin jasně ukazují na jed, který bledá tváře nazývají … Jak jistě víte, nemohl jí být podán v čaji, neboť jeho účinky by horkou vodou byly neutralizovány.”
„Ono to je významné,” poznamenal pomalu. „Dobrá slečno Nšo-či. Děkuji za informace. Budu o nich pečlivě přemýšlet.”
V ten moment mě pohledem probodl i Náprstek a já si uvědomila, že jsem si pro vyčerpání svého měchu trpělivost vybrala ten nejhorší možný okamžik.